http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/na-hrane-umeni-a-vedy-tajga-bezdezskaja
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Na hraně umění a vědy – Tajga bezdězskaja

10.1.2013
Pohled do výstavy Tajga Bezdězskaja
Pohled do výstavy Tajga Bezdězskaja
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Meduna
Vědci pracující v terénu často mají mimořádné znalosti krajiny, stejně jako mimořádnou citlivost k ní a jsou schopni zde vidět nejenom celou řadu „věcí“, co běžný člověk nevidí, ale také spoustu jejích krás či půvabů. Jejich obeznámenost ale i schopnost „cítit“ nějakou krajinu nemusí ani tak vyplývat z jejich znalostí nějaké formy organismů či geologie, ale i z prostého faktu, že jsou v přírodě mnohem častěji než běžný člověk.
 

Jsou v terénu často i za nepříznivého počasí či roční doby, nevhodné ke klasické turistice a jejich předmět zájmu je často nutí projít i místy, kam by jinak dobrovolně nevlezli, musí se krajinou doslova prodírat a brodit. Řadu z těchto zážitků, pocitů, ale vlastně i znalostí však bohužel prakticky neupotřebí, když píší vědecký článek či konferenční příspěvek. Ať je to botanik, geolog či archeolog, výsledkem jeho činnosti má být přece nějaké ověření či formulování hypotézy, sběr a interpretace faktů a nikoliv specifický zážitek – řekněme – atmosféry ojíněného mokřadu za listopadového rána. Jeho osobní zážitky a pocity by se do výsledného produktu promítnout určitě neměly.

Jistě jsou i vědci, kteří nijak zvlášť „neprožívají“ terén, v kterém pracují a potěšení získávají ze samotné práce s daty a jejich objevováním a zpracováním (a pochopitelně pak i z publikace v nějakém oceňovaném periodiku s vyšším impaktfaktorem, který třeba genetikům či biochemikům mohou terénní biologové většinou jen závidět). Nebo je naplňuje potěšením především určitý typ organismu (možno doplnit jakýkoliv objekt od střepů staré keramiky po minerály) a z okolí je víceméně zaujmou spíše jen občasné detaily. Zoolog zabývající se etologií tropických brouků nemusí nijak nutně milovat tropický prales, ani se o něj zajímat či ho obdivovat či se v něm „vyznat“.

Současně je ale celá řada vědců, kteří skutečně citlivě vnímají přírodu, do které jsou zavedeni prací a dovedou si v ní všímat její působivosti i ze zcela jiného úhlu, než je jejich disciplína. Ti se často obrací k umění, které nabízí i vyjádření pocitů, které při prolézání terénu zažívají a někteří z nich pak i zkouší sami tvořit. V některých obdobích, jako třeba v romantismu, obecné klima takovému propojování či přesahování z vědy do umění přálo ba stalo se dokonce součástí vědeckých prací, jindy byli obě oblasti striktně rozdělovány, i když pochopitelně umělecké sklony nebyly v soukromí nijak zakazovány či znevažovány.

Umění jako vedlejší produkt vědy?

Jen někdy se jedná o artefakty či texty, které přesáhnou okruh rodiny či známých či se jedná pouze o formu zdařilého, ale přesto dočasného „odskoku“. Málokdy se povede dát vědcům dohromady celý umělecký text či výstavu, navazující na dlouhodobější umělecké snažení, která by snesla srovnání s těmi, kteří se uměním zabývají jako hlavní činností.

Břehyně, část rybářských zařízení u hráze vypuštěného rybníka
Břehyně, část rybářských zařízení u hráze vypuštěného rybníka
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Meduna / Ekolist.cz

Domnívám se, že současná výstava v Divusu takové srovnání jako celek jistě snese. Trojice vědců (geobotanik Jiří Sádlo, archeolog Petr Meduna a paleobotanik Petr Pokorný) zde za přispění fotografa, filmaře-dokumentaristy Jana Daňhela a kurátorského vkladu kunstistoričky Radky Schmelzové uspořádala mimořádně zajímavou expozici, která vlastně vznikla jako jakýsi „byprodukt“ jejich výzkumu krajiny Bezdězska. Výzkumu, který byl provázen i snahou vyjádřit zážitky z této krajiny i na jiné úrovni, než skýtá v určité rovině omezující svět vědy. To by nemělo být ani nějakou kritikou vědy – jisté meze a ohraničení prostě potřebujeme – ale vědomí, že to není jediná možnost, jak přírodu i člověka poznávat či popisovat. Umělecké prostředky mohou sloužit často jako komplementární či doplňkové, aniž bychom se museli přít, co je „vyšší“ a „nižší“. Stejně ani není nutno dokazovat, že naopak pouze tyto dva jsou ty pravé atp.

Trojice vědců nabízí na poměrně rozsáhlé výstavě (navazující na její menší předobrazy např. v Ústavu makromolekulární chemie) v poněkud industriálních prostorách pražského kulturního centra Vltavská zajímavou kombinaci textů, fotografií instalací, artefaktů či krátkého filmu (od J. Daňhela), která ukazuje krajinu Bezdězska, známou mnohým pouze z výletu na Bezděz či přelidněné pláže Máchova jezera z jiného, ale přitom celistvého pohledu. Velmi zajímavé přírodní kvality oblasti se tu prolínají se stejně tak zajímavou historií lidského osídlení a toto prolínání stejně jako zajímavost najdeme i v použitých technikách. Velkoformátové barevné fotografie (zejm. P. Meduna a P. Pokorný) se doplňují s černobílými, někdy se zaměřují na přírodu, jindy zase zbytky lidských objektů, mění se radikálně měřítko od malých detailů stébla trávy či zdemolované dětské hračky po letecké pohledy.

Najdeme tu ale třeba i vědecký graf nebo artefakty jako staré mapy či pěstní klíny, odkazující na vědecký výzkum – ostatně i promítaný krátký film (ba spíše video) je částečně záznamem odebírání sond z bažiny. Ty doplňují různá díla, vytvořená prostřednictvím přírodních materiálů, většinou z dílny Jiřího Sádla, ať jsou to již jeho „usviňáže“ vzniklé roztíráním rostlinného materiálu na papír, „tisk“ řas z vodní hladiny na papír či bramborovými tiskátky vzniklý obraz druhového složení Bezdězské „tajgy“. To vše doplňují nejen texty s absurdními historkami s ruskými generály, kteří zde ještě relativně nedávno vládli, ale i instalace různých objektů z dřev, nádobek s řasami apod. Teprve v těchto dnech je také odhalen další objekt výstavy – do podlahy zasazená traktorová pneumatika porostlá řasou, na níž se rozrůstá i síť pavouka, který v artefaktu asi přečkával zimu a nyní se probudil.

Bezdězsko – hnusně jako za Máchy

Na celkovém silném dojmu se podílí nejen umělecké vyjadřovací prostředky, ale pochopitelně i krajina samotná a její historie. Jak tvůrci výstavy ze svých vědeckých pozic tvrdí, z přírodovědného se jedná v podstatě o výspu tajgy, čemuž odpovídá i druhové složení rostlin. Geologické podmínky také podmínily ztroskotání lidských pokusů ji osídlit, takže dodnes se jedná o velký zápoj lesa, jakkoliv hospodářského – ten však odpovídá skladbou dřevin v podatě tomu, co by zde rostlo tak jako tak. Písky, podzolové půdy zabránily zemědělskému využití zdejší krajiny, kolonizační pokusy již od středověku pravidelně zkrachovaly, což vedlo třeba pak alespoň k zavedení rybníkářství.

Zdejší krajina tak v podstatě zůstala vždy jakousi pustinou (něm. Heide, objevující se i v místních jménech), která průběžně pohlcuje pokusy člověka do ní vniknout a panuje tu na středoevropské poměry nezvyklé bezčasí. Botanická podobnost zdejší krajiny tajze pak získala v nedávné době ještě zajímavé posílení v příchodu ruských vojsk, které zde od okupace v roce 1968 vytvořily v podstatě uzavřený prostor, na který navázalo i usazení prakticky ruskojazyčných volyňských Čechů v Kuřivodech (Ralsku). Nejenom že jste v terénu podobném Rusku z botanického hlediska, ale můžete zde narazit i na různé zbytky nápisů v azbuce, ruský letecky bunkr či zaslechnout na kuřivodském sídlišti ruštinu.

Bezděz bez Bezdězu, borovice a rákosiny, stejný pohled jako před tisíciletími …
Bezděz bez Bezdězu, borovice a rákosiny, stejný pohled jako před tisíciletími …
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Meduna / Ekolist.cz

Zdejší krajina, jakkoliv by se návštěvník Máchova jezera či Bezdězu mohl domnívat opačně, není v podstatě moc atraktivní – jednotvárný les, bažiny, pískovcová skaliska, písečná půda či mokřady ztěžující chůzi, kromě pár vyjímek nedostatek rozhledů. Pokud se zde používá spojení „Máchův kraj“, pak jde o jisté nedorozumění především u těch, kteří Máchu pořádně nečetli nebo četli jen začátek Máje. Ne že by se tu totiž Máchovi líbil kraj z důvodů nějaké výjimečné krásy, spíše mu konvenoval svými temnotami, sychravostí, nehostinností. Pískovcová skliska v něm nevzbuzovala pocit krásy, ale navozovala představu umrlců a hald hnátů a lebek (viz „Kostniční kámen“ apod.).

Jak píše v doprovodném textu Jiří Sádlo: „Dnes je v těch lesích na severu hnusně jako za časů Markéty Lazarové. Hnusně jako ve střední době kamenné. Hnusně jako za Máchy. Nikdy tam není zásadně lépe. Potácí se ten kraj mezi mokrem rašeliny vyprahlostí písčin, kyselé sucho se mění ve stagnující blata…Je to tajga a je to jakási věčnost: ona je skoro neměnná po devět tisíciletí, sama se po kouskách ničí a obnovuje, lehá do vody a vstává z ohně.“

Na zdejším kraji mi přijde nejsilnější toto bezčasí v prolnutí se zbytky lidské činnosti, často natolik bizarní a neidentifikovatelné, že máte pocit jako z románu Strugackých „Piknik u cesty“, kde se v terénu nacházejí různé artefakty mimozemské civilizace, často i nebezpečné a většinou neznámých účelů (k tomu se hlásí i jeden obrázek nazvaný po Tarkovského Stalkerovi, který byl intelektuálnějším – a podle mě slabším – odvarem textu Strugatských). Narazíte najednou na obří bunkry či se před vámi najednou vynoří přistávací plocha sahající díky oparu do nedohledna, uprostřed lesa najdete napuštěný bazén bez příjezdové cesty, z jehličí a mechu vyčnívají cizím písmem popsané artefakty z plechu. A pochopitelně, nejde jen o tuto „mimozemskou“ civilizaci, ale narazíte třeba na několik barokních pevností už dávno porostlých a prorostlých lesem, téměř neviditelné zbytky sklářské vesnice či třeba hned za turistickými chatami na kácením odkrytou půdu, kde se mísí střepy z keramiky za několik posledních pár století. Pod převisy přespávají nejen dnešní trempové, ale činili tak již mezolitičtí lovci.

Snad možná jen, že k bizarnostem zdejšího kraje by se daly více připočíst i dunivé zvuky ze zdejších diskoték, odpadky z pitek či kouř ze zapálených odpadků a vůbec ty podivně nekonečné řady kempů prorostlých borovým lesem a pískovcovými skalisky, kterým se výstava většinou vyhýbá. (Ostatně Doksy, dříve Hirchsberg, bylo již dávno městem žijícím ze zemské stezky a letoviskem už je také více jak století). Každopádně pokud opustíte běs turistických center kolem Máchova jezera, a vydáte se třeba k Břehyni, nebo za Borný či se pustíte přes Bezděz na Bakov či naopak do Ralska, máte možnost zažít krajinu, kterou vám zmiňovaná výstava mimořádně zdařile přibližuje (a to i v tom, že přiblížit se k ní či být v ní není až zase tak jednoduché, jak by se obyčejnému výletníkovi zdálo).

Další informace |
Výstava Tajga bezdězskaja byla prodloužena do 26. ledna. Bližší informace naleznete na webových stránkách Divus.
foto - Stibral KarelKarel Stibral
Estetik a historik přírodních věd. Zabývá se vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině. Je vedoucim Ústavu estetiky a dějin umění na FF JU v Českých Budějovicích a docentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist