Bezdězsko-Dokesko, krajina mezi odolností a stagnací

Předmětem tohoto textu jsou první výsledky výzkumného projektu, jehož objektem je asi 400 kilometrů čtverečních velké lesnaté území zhruba ohraničené městy Česká Lípa, Stráž pod Ralskem, Bakov nad Jizerou a Doksy (viz podrobněji první obrázek ve fotogalerii pod článkem). Časovým vymezením objektu zkoumání je celý holocén (holocén je současné geologické období, které začalo po konci poslední doby ledové – pozn. red. Ekolistu); ovšem s tím, že děje drobné a nedávné se chovají zásadně jinak a znamenají pro vysvětlení přítomnosti něco jiného než ony velké a vzdálené.

Na začátku projektu byl obecný, byť přírodovědnou empirií hojně podložený dojem, že jde o oblast nápadně osobitou a odlišnou od svého okolí, přinejmenším odlišnou svým zalesněním a neúrodností. Na tom jsme založili vymezení území, jehož hranice byly pak zvoleny podle souběhu hranic jehličnatých lesů, případně mokřadů a živinově velmi chudých písčitých či rašelinných půd. Takto pojatá oblast má mnoho společných vlastností v abiotickém prostředí, ve vegetaci i v historickém vývoji včetně vývoje lidského působení. Její současnou podobu určuje zejména:

• převaha druhově velmi chudých jehličnatých lesů, zejména borových;
• převaha živinově chudých pískovcových podkladů;
• převaha terénů senilního pískovcového pseudokrasu;
• převaha písčitých půd s velmi malým hlinitým podílem, a naopak téměř absence zemědělsky příhodných hlinitých např. sprašových podkladů;
• extrémně řídká síť toků a naopak velká plocha mokřadů s minimální klesavostí toku a s rašelinnou sedimentací;
• velmi malá podobnost s běžnou kulturní krajinou: místo lesních enkláv v otevřené krajině jsou zde otevřené enklávy v souvislém lese, a jejich ráz namísto obcí, polí, luk a liniové zeleně určují mokřady, maloplošné, ale hojné skály a rozsáhlé druhotné trávníky a vřesoviště po militární činnosti, po těžbě hornin, podél komunikací a na pasekách.

Vzdor svým vlastnostem vlastně tato oblast nikdy neměla jednoznačné pojmenování. Nabízející se toponyma její plochu buď přesahují nebo ji nepokrývají celou, některá jsou používána v různém teritoriálním vymezení nebo vázána jen na některé skupiny lidí. K území se vztahují zejména označení Dokesko a Bělsko, Bezdězsko, Podbezdězí, Bělská tabule, Kotelská vrchovina, Dokeská pahorkatina, Polomené hory, Kummergebirge, Komárovský hřbet, Hradčanská pahorkatina, Ralsko, Ralský bioregion, Ralsko-bezdězská pahorkatina, Ralská pahorkatina, a třeba i slovy turistických průvodců Máchův kraj. Tato nejednoznačnost je patrně symptomatická: oblast patrně nebyla vnímána jako svébytný geografický útvar, ale mnohem spíše jen jako okraj sousedních tradičně rozeznávaných území jako je Mladoboleslavsko, Českolipsko nebo Podještědí. Není to ovšem zvláštní výjimka – např. srovnatelnou oblast Českého ráje, ležící na opačném břehu Jizery, dnes cítíme jako soudržný a přirozeně, dlouhodobě vymezený zeměpisný pojem, a přece bylo označení Český ráj zavedeno novodobě, značně uměle a v podstatě na politickou objednávku.¹ Nejednoznačnost a nedostatečnost pojmenování zkoumané oblasti se odrazila i v titulu našeho článku – avizované Dokesko je totiž označení v přírodovědě dobře zavedené, kdežto ve vědách historických naopak dosti konfuzní, a v případě označení Bezdězsko je tomu právě opačně.

Podivné hnízdo diverzity

Cílem projektu je vysvětlit místní diverzitu rostlinstva, tedy skladbu druhů a společenstev, a to z hlediska historické stability krajiny. Zdejší biodiverzita je zcela anomálního rázu a nemá analogie v celé střední Evropě a tedy ani mimo střední Evropu, ačkoli se v mnoha ohledech nabízí srovnání s jihem Skandinávie, východním Pobaltím či hemiboreálními částmi Ruska. Ale co je důležité – tento zvláštní ráz místní přírody nelze uspokojivě vysvětlit pomocí konvenčních přístupů a obvyklých vysvětlení. Taková území se v anglicky psané literatuře označují jako hotspot. Pomineme-li rigidní vymezení ohnisek diverzity na globální úrovni,² stává se hotspotem takové území, jehož biologickou rozmanitost pokládáme v nějakém ohledu za významnější, než jaká je jinde, a tím spíše, pokud se její vysvětlení ukáže jako netriviální nebo neznámé, poté co vysvětlení triviální a známá selhala. V našem případě zejména nedostačuje vysvětlení v ekologii nejtradičnější, a to pomocí zvláštního rázu lokálních podmínek prostředí. Ty tam totiž příliš mimořádné nejsou. Srovnejme to opět s Českým rájem. Ten má dost podobné geologické a klimatické poměry – a přece je tam např. počet přítomných kriticky ohrožených druhů zhruba pětkrát menší.³ Koncentrace vzácných rostlinných druhů (a rovněž druhů živočišných, ty však v projektu z ryze praktických důvodů pomíjíme) ve zkoumané oblasti bije do očí a vlastně je zarážející, protože vůbec nejde dohromady se zdejší plošnou převahou fádních, druhově extrémně chudých borových lesů.⁴

Ještě nápadnější a již dosti návodné pro možnost vysvětlení je zjištění, že velká část druhů v Česku celkově vzácných je v území pravděpodobně starého původu, nejméně z počátku holocénu, nejde tedy patrně o nějakou novodobou příčinu výskytu, ale o starý odkaz, trvale uchráněný od rušivých vlivů. V míře význačné zde rostou:

• endemity – druhy s extrémně omezeným geografickým rozšířením, např. právě jen na Dokesko (např. Dactylorhiza bohemica);
• staré relikty – druhy s obecně sdíleným předpokladem nebo paleobotanickým důkazem výskytu už v chladném počátku holocénu (např. Minuartia caespitosa);
• exklávní boreokontinentální druhy – druhy většinou rovněž reliktní, detašované ze vzdálené hlavní části areálu na severu Eurasie (např. Ligularia sibirica).

Dynamika přírodních vlivů

Co snad nyní vypadá – a ne úplně neprávem – jako marginálie a pouhá kuriozita v rámci dílčího oboru, stává se klíčem k pochopení celé holocénní dynamiky zkoumané krajiny. Fenomén reliktnosti je zde takový, že ho necítíme potřebu držet jako hypotézu, kterou je potřeba testovat zkoumáním minulosti. Naopak, je to výchozí jistota. Nabízejí se dvě vzájemně související vysvětlení historických příčin zdejší biodiverzity. První vysvětlení se týká celého holocénu s převahou vlivů přírodních, druhé především středověku a novověku s převažujícími vlivy kolonizace.

První dosud nepublikované pylové a uhlíkové analýzy nejsou úplně jednoznačné, ale přece ukazují, že holocénní vývoj oblasti měl dosti konzervativní ráz bez výrazných environmentálních krizí a změn. Převaha živinově chudých substrátů v území od počátku určovala zastoupení nenáročné borovice, břízy a později smrku, a naopak vliv náročných listnatých dřevin spíše omezovala. Dosti vysoké zastoupení měly borové lesy, ve sníženinách trvaly olšiny a rašelinné mokřady, a tak je tomu podnes. Podle dnešního rázu místní vegetace lze Bezdězsko hladce interpretovat jako izolovanou, k jihozápadu vysunutou oblast hemiboreálních nížinných lesů, tedy již jako součást tajgového biomu.⁵ Je možné, že tento konzervativismus časem dokážeme interpretovat jako pomalou, plynulou a neúplnou transformaci tajgového ekosystému z počátku holocénu.

Soudě podle současných či historicky známých poměrů, ale i podle vysokého zastoupení uhlíků v sedimentech zde jako výrazný stabilizující prvek fungovala cyklická sukcese lesa iniciovaná požáry. Jejich účinku bory snadno podléhají, a zároveň se jimi úspěšně zmlazují. Zároveň požáry silně omezují uchycování listnaných dřevin a akumulaci živin v půdě (tenká vrstva humusu snadno prohoří a látky z popela vsáknou do hlubších vrstev písku). To znamená, že zhruba stejné příčiny omezovaly kolonizaci území od pravěku po současnost. To je dobré východisko pro počáteční hodnocení dosavadního nálezového fondu archeologického a historického, shromážděného v různých vlnách zájmu především regionálního bádání, a pro tvorbu prvních skic možného vývoje.

Dynamika kolonizace

Příznačná je četnost zdejšího osídlení mezolitického, ze závěru „předzemědělského“ pravěku. Nabízí to otázku, zda zde lovecko-sběračské skupiny nemohly přežívat v prostředí borů a březin na okrajích mokřadů, ale také na okrajích již „neolitizované“ společnosti tzv. pravěku zemědělského. Zemědělští osadníci celého oficiálního pravěku se Bezdězsku vyhýbali a hustota zachyceného osídlení je zde velmi nízká. Srovnáme-li například nálezy kamenné broušené industrie jako jediný z dlouhodobě shromažďovaných artefaktů (jako „hromové klíny“ byly sbírány vlastně už od středověku, v muzejních sbírkách se objevují od 19. století), pak sice nalezneme uvnitř studovaného území několik desítek „hromových klínů“ či „kamenných motyk“, ve srovnání s četností nálezů z jižně navazujícího Kokořínska a Mšenska jde pouze o roztřepený okraj konzistentního výskytu. Ve všech dalších obdobích pravěku, v nichž hraje především roli méně nápadná a sběratelsky neatraktivní keramika, je obraz podobný, poznamenaný navíc akčním rádiem regionálních badatelů, a tedy nevyrovnaným pokrytím území.

Dost podobným způsobem lze načrtnout i podobu středověkého osídlení. I přes oficiálně jednoznačný rozdíl (stojící především na etnicitě nových kolonistů) byly starší etapy středověku pokračováním mechanismů pravěké kolonizace a metody jejich poznání se opírají téměř výlučně o archeologické prameny, a to sebou přináší stejné metodické otázky i problémy nevyrovnané pramenné základny.

Ponecháme stranou obecný popis vzniku raně středověkého státu, sjednocení země a posun v kulturní výbavě jejích obyvatel a soustředíme se pouze na možnosti, které tato změna nabízí pro precizování obrazu osídlení od 10. století dále, kdy se kromě archeologických pramenů nabízejí ke pracování prameny písemné, toponomastické a numismatické. Bezdězsko jako pojem neexistuje. Je pouze zamlženým, „fuzzy“ prostorem na hranicích provincií boleslavské, mělnické, litoměřické a děčínské. Kolonizační postup, stojící na základech předchozího předstátního období, „liniích pilných mravenečků“, sledujících proti proudu povodí říček a potoků, se začíná měnit pod vlivem cílené státní kolonizace.

Na okrajích osídlených oblastí jsou od 11. století usazováni zahraniční přesídlenci, soustřeďovaní kolem nově budovaných knížecích hospodářských dvorů; jsou tak vytvářena jakási „hnízda“. Tato forma kolonizace dospěla ke hranicím sledovaného území nepochybně z Litoměřicka – svědčí o tom dnešní Starý Týn a zaniklý Týnec a přesídlenecké osady Litice a Milčany na západní straně, od Mělnicka snad dnešní osada Týn (u Housky).⁶ O století později se začínají hranice provincií precizovat a dělit, vnímání prostoru je mnohem konkrétnější a detailnější a potenciál území vede ke vzniku nových provincií. Přímo se nabízí možnost srovnání s říšskými územími tzv. burgwardů, správních jednotek, jejich „ústřední hrad“ je posazen asymetricky v cípu území, které se táhne kamsi do lesů jako rezervoár budoucí kolonizace. Téměř učebnicový příklad nabízí Horní Lužice, kde kolem „starého“ Budyšína vzniká věnec burgwardů, vytvářející radiálně liniemi hranic podobu kopretiny. Samotný název burgward byl českému prostředí cizí, nikoli však jejich princip – ostatně část budyšínských jednotek byla v majetku českých panovníků. Stejná forma dlouhých území s asymetricky posazených „centrem“ se objevuje i v Čechách, především jako správní jednotka státní, a v průběhu 12. století se začíná miniaturizovat v podobách obvodů (nazývaných rovněž újezdy - circuitus) soukromých držitelů.

Někdy v první polovině 12. století se zřejmě stalo Bezdězsko součástí, resp. severozápadním cípem provincie kamenecké (1130) - ta byla vyčleněna z Boleslavska. Už to samo by mohlo být signálem zvýšeného zájmu o zalesněný kraj. Ten se projevil konkrétně až o půlstoletí později – z místa vydání listiny „in Bozdiz“ (1185) knížetem Bedřichem lze vyvodit nejspíše to, že se „v Bezdězu“ panovník zastavil, a sice někde v okolí románského kostela sv. Jiljí, kde lze pak hledat i příslušný lovecký dvůr.

Historickogeografickými metodami můžeme pro přelom 12. a 13. století poměrně přesně rekonstruovat podobu sídelní sítě v širším okolí území. Toto nezávislé mapování vede – velmi překvapivě – hraniční linii osídlení téměř přesně po hranicích přírodovědnými metodami vymezeného území. Zdá se tedy, že „les“ byl vnímán jako hranice de facto i de iure, tedy že panovnická honitba na určitý čas „zakonzervovala“ podobu bezdězského lesa. Není bez zajímavosti, že srovnatelná území, v dnešním slova smyslu rezervace, byla známa i v okolních státech a nelze je zaměňovat s pouhými obecnými zákazy lovu. Na území dnešního Saska na počátku 13. století existovaly „pouze“ tři státní rezervace (Harz, Magetheide a Koine), nazývané „Heide“, tedy „pustiny“ – slovo „heide“ je (bylo) poměrně běžným pomístním i místním názvem na Bezdězsku a signalizuje minimálně podobný vzhled krajiny.

Pak na více než půlstoletí Bezděz (v jakémkoli významu) mizí z písemných pramenů. V těsném kontaktu s územím, resp. s jeho jižní částí, však v první polovině 13. století nastává jakýsi přetlak, indikovaný hromadnými nálezy brakteátů (Dubá, Nosálov, Okna), z širšího pohledu jedna z největších koncentrací tezaurovaných majetků v Čechách.⁷

Gründerské možnosti se naplno uvolňují až v roce 1264. Tehdy Přemysl Otakar II. v rámci systematického budování země uskutečnil jeden z nejvelkolepějších lokačních podniků. Rekonstrukce olbřímího kolonizačního boomu je zhruba následující: ve jmenovaném roce povolává král lokátory, aby „v lese řečeném Bezděz u vody Doksy“ vysadili město o 100 lánech a budoucímu městu byla poskytnuta vesnice Chlum jako již stabilní a existující rezerva. O tři desetiletí později získal razantní nástup do hvozdu podobu konkrétnější, ale od prvního pohledu podivnou. Kromě města Bezděz zde byly vysazeny i Doksy (Hirsberg) a Kuřívody (Huhnewasser), vznikla tedy tři města ve vzdálenosti necelých deset kilometrů od sebe. Přitom mimo tato města zde vesnické osídlení téměř neevidujeme. I sama podoba města Bezděz a jeho právně vymezeného zázemí je poměrně bizarní – z původního velkolepého záměru sešlo, město samo má jen 18 lánů a další stovka lánů je přidělována v lokalitách vně (!) hranice lesa až do vzdálenosti více než dvaceti kilometrů. Podporu města tvoří i pozemky sousedního města Doksy (16 lánů) - s jistou nadsázkou můžeme charakterizovat Bezděz jako město se zázemím hradu (záměna s hradem Bezdězem, v té době již z větší části stojícím, je ovšem vyloučena, interpretace listiny je jednoznačná).

V průběhu oněch tří desetiletí se tedy celý podnik zhroutil – již na sklonku 70. let 13. století, tedy deset let po svém vzniku, zachycujeme zřejmě exodus obyvatel z Doks, výše popsaný projekt a následná realita Bezdězu je dost výmluvná a Kuřívody nestály ani za zaznamenání. Kolonisté přišli a odešli. Mincovní nálezy mizí, ze 14. století známe už jen jediný ukrytý poklad.⁸ Celý systém běží ještě setrvačností dál, ale král území zastavuje a nový majitelé, páni z Dubé, přesouvají realističtěji Bezděz blíž k civilizaci, tedy hustě zasídlenému Pojizeří, vzniká Nový Bezděz, dnešní Bělá pod Bezdězem, Weisswaser (1337). Tím celý kolonizační projekt končí.⁹

Co vše tedy omezovalo možnosti území kolonizovat a přeměnit v běžným způsobem fungující zemědělskou krajinu?

Kolonistům navzdory

Příčin trvalých kolonizačních neúspěchů je víc, a jak to v podobných případech bývá, někdy tyto omezující faktory působí spolu a umocňují se, jindy se zase vzájemně místo od místa zastupují. Následující výčet je komentářem hlavně ke středověku a novověku, kdežto např. pravěké osudy dnešních půd zatím blíže neznáme.

• Zdejší podklady jsou extrémně živinově chudé. Kvádrové pískovce jsou složeny prakticky z čistého křemene s nepodstatným vlivem chemismu horninového tmele. Živinami bohaté podklady jsou omezeny – opuky a kvartérní hlíny a spraše jsou maloplošné, čediče a vápnité pískovce jsou navíc převážně jen na strmých svazích.
• Na sušších terénech převažují kyselé písčité půdy s velmi malým podílem jílových minerálů. Snadno vysychají a jejich humus nemá pro zemědělství vhodnou formu. Jsou to arenické kambizemě a zejména extrémní arenické podzoly. Ty mají pod mělkou vrstrvou kvalitního, ale pro zemědělské plodiny nevyužitelného surového humusu silný horizont téměř čistého písku, z nějž byly živiny vymyty do spodiny. Tam je další horizont – tvrdá vrstva hydroxidů železa, která živiny poutá v nepřístupné formě a mechanicky brání kořenům proniknout hlouběji. Odlesnění mění pozemek po několika orbách v písek s nerozloženými zbytky opadu. Další orba tento stav jen zhoršuje – můžeme to přirovnat k hydroponii založené na nepravidelných dávkách čisté dešťové vody. Pastva a seč vede zase k nízkým trávníkům s nejhorší kvalitou píce. Jinde běžné vypalování trávy nepomáhá, vznikají vřesoviště, pokud už nevznikla spontánně. Nepomáhá ani hnojit, hnojivo včetně třeba mrvy pískem brzo proteče.¹⁰ Proto je pastevní zemědělství v této krajině spíš okrajové a agrární vysloveně okrajové. Snad o něčem podobném ironicky referuje zdejší toponymum „Beim Sandschneider“ – chtěl len, sklidil písek. Písečný krejčí.
• Terény jsou buď vysychavé, nebo naopak trvale podmáčené, rašelinné, v obou případech s akutním nedostatkem živin. Na konvexních reliéfech úroda zajde na sucho a podvýživu, na konkávních na mokro a rovněž podvýživu. Deprese nelze ani odvodnit, protože jsou ploché, voda neodtéká: např. od Břehyně přes Hradčany ke Kuřívodům je klesavost toků pouhé 1 promile.
• To má další důsledek: není kde postavit mlýn. K němu je třeba napřed vybudovat rybník, ale na hráz není vhodný materiál, písek nedrží, propust a stavidlo na písečné hrázi je hazard. Přesto se to zkouší. U Rečkova je několik protržených hrází těsně za sebou, patrně výsledek tvrdohlavě opakovaných (neúspěšných) pokusů. Řešením se ukáže pracná technika prorážení skal, doložená snad již od 14. století (Břehyně 1366-1464) a vytvářející pozoruhodné umělé kaňony. V celém území dnes registrujeme kolem dvou stovek starých rybničních děl, ta existující spočítáme na prstech.
• Naopak velké plochy nemají toky vůbec, lze tam postavit myslivnu, ale ne obec. A opět: nejde to, ale přesto se staví. Kuřívody: vody je tak málo, že ji slepice přejde. Příčinou přeložení Bezdězu měl být snad nedostatek vody – to je pojem velmi relativní; dodnes je uprostřed městečka vodní nádrž.¹¹ Rozdíl budeme hledat tedy v tom, co nově založený Bezděz, tedy dnešní Bělá, obyvatelům nabídl - především tekoucí a pečlivě střeženou vodu – v listině z roku 1337 zaujme nařízení o řemeslnických aktivitách odsunutých mimo hlavní tok říčky Bělé.¹² V Bezdězu zřejmě malý zdroj vody umožnil přežít, nedovolil však řemeslnické využití.
• Nedostatek listnatých dřevin je další problém, a větší, než by se možná zdálo. Řemeslná výroba a stavby jsou založeny nejen na dřevě, ale na různých druzích dřeva, a to chybí. Farský les u Krupé a možná i jeden lesní celek v Bělé, tedy lesy s vyšší pestrostí dřevinné skladby, než je obvyklé, byly možná založeny jako specializované kultury nedostatkových druhů dřevin – historický důkaz však zatím nemáme. Ale co hůř, chybí zřejmě i základní užitná dřevina, dub.

Výsledek: bída. Nezdary kolonizace, ústupy nebo perzistence na hranicích možností (viz podrobněji druhý obrázek ve fotogalerii). Nahlédneme-li na středověkou krajinu poloviny 14. století pohledem tzv. papežských desátků, prozradí nám zprostředkovaně jejich výše nejen ekonomické možnosti jednotlivých farností, nýbrž především jejich skutečné využití, a nabídne podivný obraz. Bez ohledu na příslušnost k tomu či onomu děkanátu postupně a ze všech stran k hranicím sledovaného území farnosti chudnou od několika desítek po několik grošů a obvod území je lemován farami, které charakterizuje rejstřík lakonickým „pauper“ (chudý) – a ty neplatí nic. Je to stejný prostor, kde se století předtím shromažďovaly brakteátové poklady, a stejný obvod sleduje koncentrace vesnic, zanikajících na přelomu středověku a novověku. Uvnitř území se vesnické desátky už neplatí – nejsou tam totiž ani vesnické fary a z oné chudoby ční dvě kopy grošů (!) platu z Bezdězu. O olbřímí částku se ovšem zřejmě dělí Bezděz „Starý“, Bezděz Nový (Bělá) a Doksy, tedy tři města a jejich příslušenství.¹³

Kolonizační strategie

Dohromady tedy můžeme kolonizační úsilí rozčlenit do několika strategií různé úspěšnosti. Tradiční zemědělská kolonizace založená na vesnicích a polích je neúspěšná od pravěku po novověk – jednotlivé její vlny se přiblíží po úrodných hlinitých terénech až na okraj písků a tam se zastaví; kdo se odváží dál, mívá dřív nebo později smůlu. Druhá možnost, městská kolonizace, je v zásadě rovněž neúspěšná, aspoň v poměru výsledku k nadějím, úsilí a financím.

Zato třetí strategie je úspěšná – a to jsou všechny možné ostatní alternativy, založené spíše na jemné manipulaci s krajinou než na jejím podmanění: rybníky a rybářství – ve sledovaném území dnes evidujeme kolem dvou stovek rybníků, převážně ovšem zaniklých. Podobně i obory, lov a související landart (obory jsou dnes čtyři, z toho tři na barokních základech, v lesích jsou hvězdovité křižovatky – „Valdštejnsko“, výsadba solitérních dřevin, myslivny), z jistého pohledu tedy lesnictví a ochrana přírody. Z jiného úhlu nahlédneme do sebeprezentace tvorbou zřejmě již renesanční komponované krajiny – „Arkádie“ s různými dílčími atrakcemi a výstřelky (počínaje chátrajícím loveckým zámečkem Vřísek ze 16. století po nedatovaný pseudohrádek - Kaunitzovu bizarní monolitickou rozhlednu). Vojenství od zákopů sedmileté války (Dlouhý vrch u Provodína) po Vojenský výcvikový prostor Ralsko. Rekreace a turistika (Doksy jsou přes léto satelitem několika velkoměst najednou, v zimě jsou to smutné Sudety). Těžba písku, pískovce, železné rudy, uranu.

Závěr

Historie Bezdězska není neznámá, nechceme objevovat Ameriku. Ale krajina se vždy podobá takovým textům, které mohou být správně čteny a chápány mnohokrát a pokaždé trochu jinak. Ukazuje se, že může být zajímavé a přínosné mluvit o tomto území i v jiných kontextech, než jaké jsou běžné a nepostradatelné, totiž zejména v kontextu holocénního vývoje a v kontextu environmentální stability.

--------------------

Poznámky:

1) Bohdan ZILYNSKYJ, Co je nám do jejich ráje. Stěhování Českého ráje od Litoměřic k Turnovu na konci 19. století, Dějiny a současnost 27, 2005, č. 5, s. 14–18.
2) Norman MYERS – Russell A. MITTERMEIER – C. G. MITTERMEIER – Gustavo A. B. da FONSECA – J. KENT, Biodiversity hotspots for conservation priorities, Nature 2000, č. 403, s. 853–858.
3) Ladislav HOLLÝ, Chráněné druhy rostlin Českého ráje [studie z roku 2004] (http://www.rejstrik.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=115145).
4) Např. v souvislém pásu rašelin od Zahrádek přes Doksy po hradčanskou rybniční soustavu roste nebo dříve rostlo 27 kriticky ohrožených druhů ČR (kategorie C1 Červeného seznamu). V drobném území Hradčanských stěn roste 70 druhů Červeného seznamu, což věru není málo – ale navíc je to přes 25% celé místní flóry, protože zde překvapivě skoro chybí „balast“ běžných nechráněných druhů.
5) V mapě evropské vegetace (Udo BOHN - G. GOLLUB - C. HETTWER - Z. NEUHÄUSLOVÁ - H. SCHLÜTER & H. WEBER, Karte der natürlichen Vegetation Europas, Map of the natural vegetation of Europe, Federal Agency for Nature Conservation, Bonn 2003) je území přimapováno ke kyselým doubravám běžným v českých pahorkatinách, což lze v měřítku mapy přijmout jako jednu z možných interpretací. Charakteristika jednotky nížinných hemiboreálních lesů v textové části mapy však vede k odlišnému závěru.
6) Jiří SLÁMA, K některým ekonomickým a politickým projevům raně středověkého přemyslovského státu, AR 37, 1985, s. 334-342; Petr MEDUNA, Krátce k týncům, SMP 7, 2006 (= Na prahu českých dějin. Sborník prací k poctě Jiřího Slámy), s. 83-88. 7) Pavel RADOMĚRSKÝ, České, moravské a slezské nálezy mincí období brakteátového, in: Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, red. Emanuela Nohejlová–Prátová, Praha 1956, s. 78–98.
8) Odkudsi z okolí Bezdězu – Nálezy mincí II, red. E. Nohejlová–Prátová (jako pozn. 7), s. 128. Těžiště nálezů se přesouvá od poč. 15. století vně sledovaného území – Česká Lípa, Katusice, Bělá, Sosnová (tamtéž, s. 144, 156, 247, 267).
9) K lokační akci v širších souvislostech Josef ŽEMLIČKA, Bezdězsko – „královské území“ Přemysla Otakara II., ČsČH 28, 1980, s. 726–751, s prameny a literaturou. K postupu osídlení z pohledu především přírodních věd Petr POKORNÝ - Pavel HÁJEK - Jiří SÁDLO - Václav CÍLEK – Dagmar DRESLEROVÁ, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí, Malá Skála 2005.
10) Obec Strassdorf / Strážov, zničená v letech 1945–1950, po sobě nechala jen písčité trávníky kolem sklepů odstraněných budov. Nikde ani kopřiva nebo černý bez, nikde indikace živin – a to se sem živiny soustřeďovaly několik set let, byla tu hnojiště, chlévy, snad žumpy, jistě vápno ze staveb ap.
11) J. ŽEMLIČKA, Bezdězsko (jako pozn. 9), s. 749.
12) CIM 4/1, s. 63-64, č. 44.
13) Děkanát Lipský – šest a méně grošů: Pavlovice, Kvítkov, Skalice, Rychnov, Slovanská Kamenice, Markvartice, Verneřice, Volfartice, Libchava, Arnoltice, Cvikov, Sloup, Drchlava, Rosendorf, Huntířov, Pertoltice, Chřibská, Hostíkovice, Merboltice, Šonov; děkanát Mělnický: Chodeč, Chlum, Kanina, Medonosy, Vidim, Děkanát Jablonský: Svébořice, Zákupy, Brenná, Conradi villa, Křižany, Dubnice, Žibřidice, Dytheri villa, Rynoldi villa, Osečná; děkanát Kamenecký: Vinec, Bořejov, Slivno Dolní, Krupá, Čistá, Sudoměř, Mečeříž, Lobeč (Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských z diecezí pražské, ed. Wácslaw Wladiwoj TOMEK, Praha 1873, s. 43-68).

---

reklama

---