https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/jak-fragmentace-krajiny-ovlivnuje-zivot-zvirat
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Jak fragmentace krajiny ovlivňuje život zvířat

21.4.2015 11:08 (Naše příroda)
Aby usnadnila živočichům migraci, měla by mozaiková heterogenní krajina obsahovat liniové nebo bodové struktury typu alejí, stromořadí, vegetačních pruhů, remízků a mezí.
Aby usnadnila živočichům migraci, měla by mozaiková heterogenní krajina obsahovat liniové nebo bodové struktury typu alejí, stromořadí, vegetačních pruhů, remízků a mezí.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Markéta Hendrychová / Naše příroda
Zkusili jste se někdy podívat na mapu České republiky? Letecký pohled na krajinu mnohdy dává našemu chápání dějů v ní docela zajímavý rozměr. Na většině území je naše krajina silně fragmentovaná a stejnorodé krajinné celky v ní nacházíme pouze v málo narušených oblastech s omezeným vlivem lidské činnosti.
 

Člověk je jedním z hlavních motorů v přírodě, který přetváří její podobu. Sází i kácí, vysouší i napouští, staví i ničí. Když se podíváte kolem sebe, s velkou pravděpodobností nenaleznete v okolní přírodě čtvereční metr, který by lidská ruka neupravovala. Jednou z nejdrastičtějších změn, kterou v krajině vytváří, je její fragmentace. Krájením krajiny na stále menší kousky vzniká mozaika složená z ostrůvků, které jsou od sebe vzájemně prostorově odděleny. Čím dále od sebe jsou, tím vyšší míra komunikační izolace mezi nimi vyvstává. Podle teorie ostrovní biogeografie MacArthura a Wilsona platí, že čím je takový ostrůvek dále od mateřského zdroje, tím méně druhů zvířat na něm může žít v menších populacích a tím větší náchylnost k vymření mohou takové druhy mít. K fragmentaci nemusí nutně docházet jen vlivem lidské činnosti – mnohdy přetváří krajinu živly jako voda, vichry či ledovce.

Právě vyšla Naše příroda
Najdete v ní poslední díl seriálu o stopách, které nám v přírodě mnohé napoví o živočiších žijících v naší blízkosti, ohlédnutí za loňským houbařením, nahlédnutí do života divočáků a samozřejmě i zajímavosti ze života hmyzu, tentokrát je to kovařík rezavý. Dozvíte se také, že i taková těžká technika, jako jsou tanky, může za určitých podmínek přírodě pomáhat. Naše příroda.

Každý živočišný druh vnímá fragmentaci krajiny odlišně a zvířata mohou zareagovat na fragmentační událost různými způsoby. Nejadaptabilnější druhy (tzv. generalisté) se přizpůsobí jakémukoliv prostředí. Zásah do krajiny je tedy nijak neovlivní a změněné prostředí zahrnou do svého domovského teritoria. Mezi takové druhy v naší krajině patří např. prase divoké (Sus scrofa), holub hřivnáč (Columba palumbus) nebo strakapoud velký (Dendrocopos major). I když je jejich původní domovské prostředí les, dokázali se adaptovat na přítomnost lidské zástavby a dnes žijí v blízkosti člověka, aniž by jim to činilo potíže. Jsou-li schopny snížit své požadavky na velikost teritoria, mohou některé druhy zmenšit plochu svého domovského území o plochu změněného prostředí.

Praseti divokému lidské struktury nevadí a nevyhýbá se jim při svých cestách krajinou.
Praseti divokému lidské struktury nevadí a nevyhýbá se jim při svých cestách krajinou.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jaroslav Vogeltanz / Naše příroda

Mnoho druhů je však k fragmentaci silně citlivých a na to, aby se v krajině cítily dobře, potřebují, aby jejich domácí prostředí bylo co nejcelistvější. Jedná se zejména o druhy, jejichž domovská území často zahrnují desítky až stovky čtverečních kilometrů. Takoví živočichové potom zásah člověka nesou velmi nelibě a většinou jsou nuceni z fragmentované krajiny odejít. Lidské vyrušování včetně fragmentace krajiny špatně snáší například tetřev hlušec (Tetrao urogallus) nebo vlk obecný (Canis lupus). Vlk je schopen se po krajině efektivněji přesouvat i na desítky kilometrů, jeho mobilita je tedy vysoká. Tetřev nepatří mezi dálkotrasé migranty. Je věrný svému domovskému území a fragmentace spojená s přeměnou jeho domovského území může mít za následek silný úbytek populace tohoto druhu.

Mnoho druhů zvířat využívá při pohybu z jednoho fragmentu do druhého tzv. biotopové koridory. Jsou jimi často např. liniové remízky, pruhy vegetace podélřek nebo větrolamy. Vegetační spektrum těchto struktur bývá často velmi podobné domovskému prostředí živočichů a při přesunu z jednoho fragmentu stejné krajiny do druhého nemusí jedinec procházet odlišným prostředím, které mu nevyhovuje. Význam takových struktur v krajině může pak být značný a mnohdy je k němu přihlíženo při krajinných úpravách. Mnohdy ale bývají tyto koridory místem, kde živočich může padnout za oběť se zvýšenou pravděpodobností svému predátorovi. Mnohé vrcholné články potravního řetězce totiž pochopily, že onen „kritický krček“ v krajině, který tvoří most přes odlišné prostředí, může být místem, kde jsou živočichové oslabeni, protože jím projít prostě musí. V důsledku se v takových místech potom predátoři s oblibou shromažďují a vyčkávají na své oběti. Jsou-li ale živočichové opravdu už donuceni cestovat přes jiný typ prostředí, většinou si vybírají nejkratší možnou vzdálenost. Mnozí rákosníci při přesunu mezi dvěma fragmenty rákosí volí většinou tu nejkratší mezeru, aby rychle zmizeli zpět v bezpečí. Jsou-li mezery mezi jednotlivými rákosovými políčky větší než 50 metrů, pták si radši jakékoliv cestování rozmyslí a zůstane doma.

V přirozeně vzrostlém lese je každý strom jinak vysoký. Takové prostředí poskytuje vyšší světelný gradient. V důsledku toho vzniká více typů ekologických nik pro udržení více forem života.
V přirozeně vzrostlém lese je každý strom jinak vysoký. Takové prostředí poskytuje vyšší světelný gradient. V důsledku toho vzniká více typů ekologických nik pro udržení více forem života.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Suvorov / Naše příroda

Na to, aby se zvíře v krajině cítilo dobře, je důležité, aby v ní nebylo příliš mnoho ostrých kontrastů. V přirozeně vzrostlém lese nejsou všechny stromy stejně staré ani stejně veliké. Existuje zde tedy jakási velikostní pestrost, díky které dopadá světlo do spodních vegetačních pater nerovnoměrně a vytváří v nich nesouvislé trsy keřů. Takové prostředí je velmi rozmanité a skýtá živočichům ideální úkryty před predátory. Na okraji lesa je většinou daleko více světla, takže keře bývají hustší a vegetace plynule přechází do podoby návazného prostředí (např. do louky). Člověk v krajině zrealizoval bezpočet umělých výsadeb, jejichž výsledkem jsou dnes stovky hektarů vzrostlých stromových monokultur. V takovém dospělém smrkovém lese je každý smrček krásně rovný a všichni jsou jeden jako druhý. Na první pohled to vypadá pěkně a upraveně a každý houbař to ocení, protože se nemusí prodírat přes pichlavé roští. Jak by se tam taky to roští vzalo, když díky celistvé klenbě stejně starých stromků na zem nedopadá skoro žádné světlo? Smrková monokultura pod svými větvemi dole vytváří potemnělou měsíční krajinu, ve které jsou schopny přežít snad maximálně bezcévné a velmi nenáročné cévnaté rostliny, při troše dobré vůle si zde onen houbař taky přijde na své.

Značná část naší populace lindušky úhorní žije na severočeských těžebních   výsypkách.
Značná část naší populace lindušky úhorní žije na severočeských těžebních výsypkách.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Zdeněk Tunka / Naše příroda

Jeden příklad, jak umělá výsadba nemůže nikdy nahradit spontánní růst vegetace, mohou poskytnout severočeské posttěžební výsypky. Krajina severních Čech se po letech drancování těžbou uhlí začala zotavovat a konečně trochu zelenat. Velmi překvapivě se zjistilo, že postupná sukcese odkryla (nejen) zoologům lecjaké překvapení a mostecké výsypky dnes patří k významným hnízdním oblastem u nás tak vzácných druhů, jako je strnad zahradní (Emberiza hortulana), linduška úhorní (Anthus campestris) nebo bělořit šedý (Oenanthe oenanthe). Vzhledem k tomu, že ale podle zákona úhory a ruderály nemají zakotvenou žádnou formu ochrany, bylo milou povinností rekultivačních firem rozesít malé stromečky po krajině, kde se dalo, aby se příroda co nejrychleji vrátila do původního stavu. Po několika desítkách let se ale prokázalo, že příroda si umí nejlépe poradit sama a že spontánní sukcese vytváří v krajině ty nejplynulejší přechody a nejbohatší stanoviště. Rekultivované výsypky měly tak v porovnání s výsypkami zarostlými spontánnísukcesí nižší druhovou bohatost. Rekultivace sice přírodě možná trochu pomohla, ale také uškodila.

Protože je v každém vysázeném lese většina stromů obdobně velkých, končí les posledním dospělým stromem a za ním už není nic. Chybí pozvolný gradient vegetačních pater. Na okraji lesa sice zůstává hustší vegetace pořád, nicméně ono okrajové pásmo, které v přirozeně vzrostlých lesích tvoří několik desítek až stovek metrů, zde může být tvořeno pouze několika metry. Co si pak pomyslí lesní živočich, který vyleze ze smrkového království a zahučí rovnou do řepkového pole… Na druhou stranu, předělové pásy mezi dvěma různými biotopy mohou být zejména v kontrastní krajině vysoce atraktivní pro živočichy schopné adaptovat se na mozaikovitou krajinu, přetvářenou lidskou fragmentací. Náhlý styk dvou biotopů způsobuje, že zdroje, které obsahuje jeden z nich, mohou „přesahovat“ do druhého. Adaptabilní živočichové mají pak k dispozici daleko pestřejší jídelníček, širší škálu úkrytů a jejich populace mohou vlivem dostatku zdrojů narůstat. Výsledkem fragmentace způsobené člověkem je, že nám z přírody mizí citlivé druhy a populace těch odolných naopak rostou. Problém fragmentace se zdaleka netýká pouze naší přírody, je to téma aktuální pro celý svět. Je tedy na místě volat S. O. S., dokud ještě máme co zachraňovat. Kaž dým dnem totiž roste reálné riziko, že poslední zbytky populací vzácných druhů nebudou mít kde žít a my si budeme moci připsat další živočišný druh do kolonky „vymizelý“.


reklama

Petr Suvorov
Autor je členem Pražské ornitologie.
tisknout poslat
 twitter
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.


Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist