Divočina, knížky a prefabrikovaní indiáni: tři kapitoly z amerického environmentálního myšlení
Chromý Jelen
Podobně jako v Evropě se i v Americe environmentální myšlení zrodilo z romantických ideálů. Návrat k přírodnímu, intuitivnímu a osobnímu se stal kontrarevolucí proti éře stojící na rozumu, vědě a pokroku. Průmyslová revoluce změnila tvář krajiny i uspořádání společenských vztahů a rozšířila propast mezi člověkem a jeho přirozeným prostředím. Ztracenou rovnováhu tak hledali romantikové na obou kontinentech v přírodě. Environmentální myšlení v Americe však čerpá z jiných inspiračních zdrojů. Specifické kulturní a geografické podmínky daly americkému environmentální myšlení výrazně odlišnou podobu, jež se vyznačuje svou úzkou vazbou na národní identitu a důrazem na individualitu. Mezi faktory, které nejvíce ovlivnily podobu amerického myšlení, patří kromě geografického kontextu i kult divočiny, environmentálně laděná literatura a v neposlední řadě odkaz amerických indiánů, kteří dodnes představují zdroj inspirace i pocitů viny.
Trable s divočinou
Přírodní a kulturní podmínky Spojených států amerických dávají environmentálnímu hnutí zvláštní náboj. Klíčovým konceptem, který se line celým americkým environmentálním myšlením, je divočina (wilderness). Oproti poněkud neutrálnějšímu a obecnějšímu pojmu příroda je divočina kulturně determinovaná a velmi subjektivní kategorie. Koneckonců Spojené státy z divočiny vzešly a právě divočina se stala symbolem nekonečných možností této země. Z deníků prvních Evropanů na americkém kontinentě se dočítáme, jak nesmírná, hrozivá i krásná byla zdejší divočina. Nespoutanost přírody zapříčinila, že si Evropané zprvu ani nevšimli, že tato „lidmi nedotčená země“ byla ve skutečnosti po tisíciletí obydlená.
Hranice mezi divočinou a postupující civilizací se stala určujícím faktorem v chápání samotné divočiny. Z něčeho divokého, temného a nebezpečného se zde v duchu filozofie primitivismu stávalo něco povznášejícího, čistého, strážce mravních hodnot i zdravého rozumu. Jak si koncem 19. století všimnul americký historik Frederick Jackson Turner, tato hranice mezi kulturou a přírodou, a zejména existence volné půdy za touto hranicí, vysvětluje kulturní, politický i ekonomický vzestup země. Turner dává do úzké vazby svobodu, demokracii a volnou půdu. Divočina, coby volný prostor a půda k rozebrání, se tak stala zárukou demokracie i stimulem hospodářského růstu. Zdánlivě nekonečné možnosti amerického kontinentu však už koncem 19. století narazily na své limity – hranici už nebylo kam posouvat. Podle Turnerovy „hraniční hypotézy“ se náhle ocitá v nebezpečí jak prosperita země, tak i svoboda a demokracie. Poslední zbytky divočiny bylo třeba začít důsledně chránit a zachovávat jednak jako památky minulosti a jednak jako jakousi pojistku pro budoucnost. V duchu Turnerovy hypotézy v druhé polovině 20. století vystupuje i svérázný obránce divočiny Edward Abbey. Divočina pro něj představuje útočiště před možným totalitním režimem a protiváhu tlaku byrokracie a korporací na psychický i fyzický stav populace. Abbey tak divočině přidává i významný politický podtext.
Divočina také hraje důležitou roli ve formování americké identity jako takové. V době, kdy Amerika stále trpěla komplexem vlastní kulturní nedostatečnosti a přejímáním evropských vzorů, mladý národ usilovně hledal své ikony a vzory. Co do kulturního dědictví evropských hradů a katedrál se Amerika s Evropou srovnávat nemohla. V přírodním dědictví však po staletí hustě obydlenou Evropu hravě předčila. Svou národní identitu tedy postavila na ikonách národních parků a panenské přírodě.
Divočina se svou úzkou vazbou na svobodu, demokracii a národní identitu se stala mýtem, zatímco její ideály postupně povolovaly tlaku volného trhu, byrokracie a techno-industriální době. V akademických kruzích způsobil velký poprask William Cronon, který ve svém eseji Trable s divočinou (The Trouble with Wilderness) tvrdě zaútočil na mýtus, který se kolem tohoto pojmu vytvořil. Podle Cronona je divočina spíše stav mysli, než fyzická realita. V rámci tohoto mýtu je divočina přesně definována i legislativně – jedná se o místo a jeho společenstva, kde člověk nepřebývá, ačkoli jej může navštěvovat. Stálá lidská přítomnost a divočina se tak navzájem vylučují. Hodné ochrany se tak staly pouze dramatické neobyvatelné krajiny hor, které jsou hojně navštěvovány turisty (tedy lidmi, kteří vkročí, ale místo zase opustí) a které se vlastně nejdříve musely „vyrobit“ násilným vyhoštěním původních obyvatel. Toto pojetí divočiny podle Cronona však jen prohlubuje bipolární vidění světa a neřeší euro-americký odcizený a komplikovaný vztah k okolnímu světu.
Propojení osobního s přírodním
Ve sféře literatury daly Spojené státy světu nový žánr – tzv. nature writing neboli environmentálně laděnou literaturu. Tato díla se neopírají ani tak o vědecká fakta a čísla, jejich síla spočívá v individuální rovině. Jako hluboce osobní reflexe spojující krajiny vnitřní a vnější (ano, daly by se vystopovat jisté paralely ve způsobu psaní Václava Cílka u nás) se tato díla nevyhnou polemikám o vztahu přírody a kultury nebo kritice společnosti. Není divu, že dnes v době globální environmentální krize tento žánr jen kvete.
Za zakladatele environmentálně laděné literatury není považován nikdo jiný než Henry David Thoreau. Formát osobního deníku psaného v „divočině“ (však víme, jak to s tou divočinou v jeho případě bylo) s cílem najít útočiště v přírodě a samotě, který se zároveň kriticky obrací k civilizaci, se stal archetypem tohoto žánru. Jak dokazují díla Johna Muira, Annie Dillardové, Wendella Berryho, Edwarda Abbeyho, Barryho Lopeze, Garyho Snydera, Johna Daniela a mnoha dalších autorů, odkaz H. D. Thoreaua je živý i po víc než 150 letech. Americkou divočinou (či Thoreauem?) se nechal inspirovat i český filozof a spisovatel Erazim Kohák, který si v lesích amerického státu New Hampshire postavil domek a dobrovolně skromně žil ve světle olejové lampy za praskání dřeva v kamnech daleko od záře velkoměst a hluku spěchajících motorů. Kohák však na rozdíl od Thoreaua neexperimentoval, vydal se cestou kompromisu a žití. Neusiloval o to sáhnout si na dno a poznat syrovou existenci bytí, jeho odchod nebyl jedním z epických útěků od civilizace, nýbrž volbou životního stylu, který dnes nazýváme dobrovolnou skromností.
Potenciál environmentálně laděné literatury spočívá především v propojení osobního s přírodním. Jde tedy o to navázat znovu vztah, který byl v moderní společnosti vytlačen. Cílem je přehodnotit náš pohled na svět, což by mohlo vyústit v širší společenskou změnu. (Ne náhodou se už v dílech H. D. Thoreaua či Johna Muira v druhé polovině 19. století objevovaly myšlenky, které o sto let později zformuloval Arne Naess v základních principech hlubinné ekologie.) Vliv tohoto žánru na americké environmentální myšlení není těžké doložit. Svědčí o tom některé organizace, které přenášejí myšlenky konkrétních autorů do praxe. Jedná se především o nejstarší americkou environmentální organizaci Sierra Club, kterou spoluzakládal John Muir, dále Wilderness Society založenou Aldem Leopoldem či radikálně ekologickou organizaci Earth First!, jejíž vznik podnítil román Edwarda Abbeyho The Monkey Wrench Gang (ve slovenštině vyšlo jako Gang obráncov zeme).
Samostatnou kapitolou v environmentálně laděné literatuře jsou díla indiánských spisovatelů. Díky jedinečnému kulturnímu kontextu přinášejí nový pohled na lidský postoj k přírodě. Tato literatura stojí na kvalitativně jiném základě než díla euro-amerických autorů. Vychází z ústně předávaných tradic indiánských etnik a traumatické historie způsobené příchodem Evropanů na Nový kontinent. Zatímco v environmentálně laděné literatuře většinové společnosti je stále klíčovým, i když dnes diskutovaným konceptem „divočina“, díla indiánských autorů jsou spjata s pojmem „země“ či „půda“. Svět zde není rozdělen na protiklady typu příroda a kultura, resp. člověk, zdůrazňovány jsou naopak vzájemné vazby a propojenost.
S tím souvisí i jiné nahlížení na člověka jako příslušníka jistého druhu, komunity či kmene. Spíše než na individualitu jako takovou se zde kladen důraz na příslušnost k většímu celku, který individualitu přesahuje. Velmi často mají tato díla silný politický podtext a zabývají se ničením životního prostředí, environmentální spravedlností a rozkladem amerických indiánských kultur. Historie a současnost od sebe nikdy nejsou tolik vzdálené a současné indiánské komunity stále nesou následky koloniálního podrobení. Z bludných kruhů vyvlastnění, genocidy, demoralizace a apatie se lze osvobodit pouze návratem k vlastní historii, ke kořenům a hlavně k místu. Indiánští autoři tak nabízejí většinové společnosti inspiraci a vlastní společnosti naději a ztracenou hrdost.
V době fragmentace a odcizení, které euro-americkou kulturu postihlo, indiánští autoři akcentují zvýšený zájem o indiánskou spiritualitu a holistické vidění světa, odmítají však populární romantické stereotypy o sentimentálních rudoších. V době krize euro-americké společnosti se tak spirituálně vyprahlí přecivilizovaní Američané obracejí ke kultuře, kterou v minulosti sami zničili. Autoři jako například Leslie Marmon Silko, Linda Hogan, Louise Erdrich či Winona LaDuke se ve svých dílech pokusili přemostit propast mezi většinovou společností a indiánskými etniky.
Indiánská inspirace
Jména jako John Muir, Aldo Leopold, Rachel Carson, Annie Dillard, Edward Abbey, Wendel Berry, Gary Snyder a další představují milníky v americkém environmentálním myšlení. Za jejich společného předchůdce a zakladatele tohoto myšlenkového proudu bývá považován Henry David Thoreau a jako začátek moderního environmentálního hnutí jsou oslavována 60. léta 20. století. Inspirační zdroje environmentálního hnutí i jeho myšlenkového základu však sahají mnohem hlouběji než k Thoreauovi. Sám Thoreau by se za zakladatele environmentálního myšlení označil asi jen těžko. Američtí historikové mají obecně tendenci začínat svou historii až s příchodem Evropanů a vypořádání se s původními obyvateli kontinentu je dosud silně tabuizováno. Nicméně není pochyb o tom, že inspiračními zdroji filozofujících gentlemanů z aglomeračních center na východním pobřeží byli právě původní obyvatelé Ameriky.
Podíváme-li se na díla Henry Davida Thoreaua či jeho následovníka Johna Muira blíže, zjistíme, že podstatnou část své kariéry věnovali systematickému studiu rozmanitých kultur amerických indiánů. Oba autoři se například ve snaze získat nový pohled skrze jazyk intenzivně věnovali studiu indiánských jazyků. Mnoho dalšich autorů, jako například Mary Austin, Edward Abbey či Gary Snyder, se vydalo podobným směrem. Ačkoli jsou tato jména považována za velikány environmentálního myšlení v Americe, přesto se o jejich vztahu k původním obyvatelům kontinentu mnoho neví a pouze málo autorů se jím zabývá. Jisté však je, že právě tito autoři převedli leccos z indiánského způsobu vidění světa do většinového amerického environmentálního myšlení.
Zajímavý myšlenkový posun můžeme sledovat u Thoreaua, který studiu indiánů věnoval celých 11 svazků svého deníku. Thoreau, zatížen dobovými předsudky a rasovými stereotypy, svůj první kontakt s indiány nehodnotil nijak valně. Postupem času a s přibývajícím poznáním se však od dobového zatížení dokázal oprostit. Thoreau vycházel z přesvědčení, že národy, které americký kontinent obývaly v těsném soužití s přírodou celá tisíciletí před příchodem evropských přistěhovalců, mají těmto nováčkům co nabídnout. „Civilizovaní“ Evropané však bohužel neprojevili zájem se od domácích „divochů“ cokoli učit. Thoreau však ano. Experiment, který podnikl na břehu jezera Walden, byl do značné míry snahou o naplnění ideálu harmonického soužití indiánů s okolním prostředím, jež bylo založeno na soběstačnosti a hlubokém respektu k přírodě. Na rozdíl od Thoreaua, který se kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu musel spoléhat převážně na dobové prameny, které porovnával s občasnou přímou zkušeností, se John Muir mohl opírat převážně o vlastní pozorování a výzkumy. Muir si všímal zejména spirituálních a společenských norem indiánských kmenů, jejich mytologie a ústně předávaných znalostí. Nepřestával ho fascinovat způsob, s jakým se američtí indiáni pohybovali ve svém prostředí, jejich znalosti rostlin, živočichů a ekologických cyklů.
Muir se však při svých cestách nesetkával pouze s indiánskými kmeny nedotčenými vlivem civilizace. Všímal si i odvrácené stránky takzvaného „civilizačního procesu“ a s ním spojených patologických jevů v indiánských komunitách. Už na přelomu 19. a 20. století varoval Muir před zhoubnými dopady alkoholu a automatických zbraní v inuitských komunitách na severu. Muir tyto výdobytky civilizace nazval nejhorším zločinem, který byl proti inuitským komunitám spáchán, a volal vládu, která si na tyto lidi dělala nárok, k odpovědnosti a intervenci.
Thoreau říkal, že indiáni jsou starodávnou součástí Nového světa a jádrem americké identity. Zcela jistě však neměl na mysli tragicky romantickou postavu „vznešeného divocha“ se sentimentálním vztahem k přírodě, který se stal ikonou představ většinové společnosti o amerických indiánech a jejich harmonického vztahu k přírodě, zatímco opravdovým indiánům dnešní doby je upíráno právo na důstojnou existenci a historii. Tato glorifikace indiánů je odkazem primitivismu 19. století, kdy se harmonický vztah indiánů k přírodě vysvětloval nízkým stupněm jejich vývoje a neschopností své prostředí nějak výrazně ovlivnit.
Romantické vyobrazení je však také výrazem snahy poněkud úhybným manévrem se vypořádat s minulostí a zároveň odsunout dnešní indiány živořící ve vládou zřízených rezervacích na okraj zájmu. Současné environmentální problémy do jisté míry podnítily vznik romantických představ o indiánech, kteří žili v Americe po staletí jako opravdoví environmentalisté, aniž by ničili, znečišťovali či nad míru obnovitelnosti využívali přírodní zdroje. Environmentální hnutí ve snaze podnítit zodpovědnější přístup k přírodě nadšeně přebralo tyto představy. Ikony prefabrikovaných ekologických indiánů se objevily i v kampaních environmentálních organizací jako např. Greenpeace. Typickým příkladem je proslov mýtického náčelníka Seattla, který je často citován (dokonce i Albertem Gorem) jako důkaz indiánského vztahu k přírodě. Seattle vlastně nebyl náčelník a nejmenoval se Seattle, ve své době nemohl zažít industriální znečištění ani mrvá stáda bizonů krutě zastřelených z vlaku, protože transkontinentální dráha nebyla dokončena. Tento proslov, stejně tak jako sentimentální pasivita amerických indiánů, je produktem většinové společnosti, který má dokonce svého autora. Spisovatel a scénarista Ted Perry, jež Seattlův proslov původně napsal pro film, se dnes marně brání falešné autenticitě. Výsledkem je ovšem zneužívání kulturního dědictví jiného národa, který tak jen těžko uplatňuje svá práva na sebeurčení.
Teorie a praxe amerického environmentálního myšlení
Americké environmentální hnutí, jež zásadním způsobem ovlivnil kult divočiny, vliv environmentálně laděné literatury a odkaz amerických indiánů (jakkoli přizpůsobený potřebám většinové společnosti), je tedy myšlenkově spjato více s citovou stránkou věci než s analýzami vědeckých zjištění v oblasti ekologie. Divočina zde úzce souvisí se základními kategoriemi americké identity, jako jsou svoboda a patriotismus. I největší environmentálně smýšlející rebelové a kritici své země (mezi něž patřil i sám Henry David Thoreau či jeho radikálnější následovníci z 20. století Edward Abbey a Gary Snyder) byli a jsou ve skutečnosti tělem i duší vlastenci. Environmentální hnutí se od 60. let 20. století rapidně rozšířilo i za hranice Spojených států a stalo se součástí oficiálních struktur. Pokud se na celou věc podíváme optikou známého pravidla, že environmentalismus jde ruku v ruce s industrialismem, nemůžeme se divit, že se toto hnutí tak rozšířilo právě v zemi, která ještě donedávna byla největším znečišťovatelem na světě (otázkou je, zda teď můžeme čekat podobná masivní hnutí v Číně, která Spojené státy předstihla).
Bohužel však environmentalismus v mnohém zůstává jen v rovině ideálů a i přes některé pozitivní trendy a zmiňovaný potenciál environmentálně laděné literatury se zdá, že si v Americe „na ekologii ještě nevydělali“. Dávajíce přednost Frommovu „mít“ před „být“, Američané očividně nepřijali Thoreauvův koncept dobrovolné skromnosti. Ačkoli jsou většinou dobře informovaní o environmentálních tématech, zpravidla se to neodráží v jejich životním stylu. Jak v úvodním citátu poznamenává siouxský medicinman Chromý Jelen, přestože jsou Američané svým založením milovníky přírody, jsou také v jedné osobě jejími vykořisťovateli. Environmentální představivost je sice součástí kulturního dědictví země, ale její praktický dosah je v podstatě mizivý. Omezuje se spíše na vlasteneckou glorifikaci země v písních, jako This Land is Your Land amerického písničkáře Woody Gutrieho, či na mýtus divočiny, jak jej výstižně představuje útěk Christophera McCandlesse z pokrytecké, povrchní a nesvobodné společnosti, který v knize Into the Wild (Útěk do divočiny) zpracoval Jon Krakauer a ve stejnojmenném filmu proslavil Sean Penn.
Právě tento mýtus divočiny preferuje dramatické krajiny, jako jsou národní parky, jež se během 20. století nenápadně staly komoditou vybavenou k rekreaci všeho druhu. Duchovní otec národních parků v Americe, John Muir, otevřel brány parků všem. Vycházel ze správné představy, že pokud si mají lidé něco chránit, je zapotřebí, aby to poznali a získali k tomu vztah. Jak ale poukazuje Gary Snyder ve svém „bioregionálním pohledu“ a spolu s ním i řada dalších autorů, návrat k osobnímu vztahu k okolí a přijetí odpovědnosti za něj se dnes bude lépe praktikovat v lesíku za domem či na záhonku před domem než v přeplněných návštěvnických centrech velkolepých, dramatických, ale vzdálených krajinách národních parků.
reklama
