Když dětství prožijete v přírodě, budete v dospělosti i ochráncem přírody?
Pozornost vůči narůstajícímu množství environmentálních problémů se pomalu zvyšuje a stejně tak roste snaha tyto problémy řešit. Na otázky týkající se chování a vztahu člověka vůči přírodě a životnímu prostředí se zaměřuje ekopsychologie. Skutečnost, zda člověk chrání nebo nechrání přírodu, závisí na jeho postojích a následném chování. Co v člověku probouzí potřebu chránit životní prostředí, je otázka důležitá pro pochopení toho, jak bude člověk sám jednat a jakým způsobem je možné u něj toto chování dále rozvíjet.
Jednou z motivací chránit přírodu je bezprostřední kontakt s přírodou. Zážitky a zkušenosti s přírodou v dětství mohou mít vliv na vnímání hodnoty přírodního prostředí. Pobyt v přírodě má řadu blahodárných účinků na zdraví, fyzický a mentální rozvoj dítěte, ale nabízí se i možný přesah do dalšího jednání, které může vést k vyšší míře ochrany přírody a životního prostředí v dospělosti. Podoba, forma a míra kontaktu s přírodou v dětství tak mohou do jisté míry ovlivnit naše budoucí chování.
Potřeba upozornit na možnosti a benefity, které příroda poskytuje, se navíc stupňuje díky tomu, že děti dnes ve volné přírodě prakticky nenajdeme, protože svůj volný čas raději tráví před obrazovkou nebo monitorem. A když už se ven vydají, nemají si s kým hrát. Na tuto potřebu reagují iniciativy z řad environmentálního vzdělávání, které říkají: Jděte ven! a snaží se tak ukázat možnosti, jak lze čas venku v přírodě trávit a také nabízejí důvody, proč je to dobré.
Tuto lavinu spustil v roce 2006 americký novinář Richard Louv svou knihou Last Child in the Woods (Poslední dítě v lesích), která se následně stala bestsellerem. Kniha upozorňuje na to, že zkušenosti s přírodou dětem pomáhají pochopit, jak přírodní svět funguje. V přírodě děti názorně vidí, jaké jsou přírodní zákony a učí se přírodu vnímat jako jedinečný organismus, který se dokáže obnovovat. A to bezprostředně, vlastním přičiněním. Toto poznání je zásadní pro rozvoj tvořivosti, která je základem nejen umění, ale také vědy nebo politiky. Děti, které jsou odpojené od přírody, si ji buď idealizují, nebo se jí bojí. Problém nespočívá v tom, že jim chybí dramatické zkušenosti z divočiny, ale v nedostatku bezprostředního kontaktu s přírodou, se kterou se děti každý den potkávají.
Objevují se četné články a studie, jejichž cílem je zjistit, co všechno příroda a pobyt venku dětem, ale i dospělým může přinést a přináší. Řada z nich se snaží pochopit, co vyvolává u člověka tendenci chránit životní prostředí.
Prvotní studie byly založeny na výzkumu významných životních zkušeností. Základním předpokladem tohoto konceptu je, že životní události a z nich plynoucí zkušenosti jsou stavebním kamenem zájmu o přírodu a životní prostředí a také potřeby je chránit. Zkoumá se, odkud motivace chránit přírodní prostředí vlastně pramení. Když se autoři studií ptali ochránců přírody a pedagogů se zaměřením na environmentální vzdělávání, co vedlo k volbě jejich zaměstnání, nejčastěji odpovídali, že jako děti často trávili čas v přírodě, ať už s rodiči nebo svými vrstevníky. Všechny studie se shodují na tom, že podle respondentů samotných měly kontakt a zkušenosti s přírodou v dětství zásadní vliv na jejich chování v dospělosti. Další významné faktory, které uváděli, byly jejich dětské vzory (rodiče, učitelé nebo starší kamarádi), negativní zážitky spojené s degradací přírodního prostředí, vzdělání nebo práce s environmentálním zaměřením. Tento přístup má ale svá zásadní úskalí. Všechny vzpomínky nemusí být spolehlivé a také je těžké určit význam zkušeností, pokud nejsou uvedeny do kontextu dřívějších životních událostí.
Svůj výzkum jsem proto postavila jinak. Inspirací mi byly studie, které nejsou založeny na vlastních interpretacích respondentů. To znamená, že dotazovaní lidé popisují své současné chování a sdělují své zkušenosti z dětství, ale už je nepropojují navzájem. Tuto část následně provádí výzkumník za pomoci některého statistického programu. Zabrání se tím určité stylizaci a zkreslení výsledků.
V zahraničí byly publikovány studie, které lze prakticky rozčlenit na dva proudy. Některé se snažily prokázat, že mezi kontaktem s přírodou v dětství a chováním ve prospěch životního prostředí je přímá vazba. Vycházejí tedy z předpokladu, že čím více jsem jako dítě byla venku v přírodě, tím více budu nyní, když už jsem dospělá, jednat v její prospěch. Z jiných studií vyplývá, že to není tak jednoduché. Dokládají, že tato vazba existuje, ale je obvykle zprostředkovaná skrze nějakého dalšího prostředníka.
Mým cílem bylo prokázat, že vazba mezi zkušenostmi z minulosti a chováním v současnosti skutečně existuje a přijít na to, zda se jedná o přímé nebo zprostředkované působení. Co by mohlo být možným mezičlánkem? Vybrala jsem tři – vědomosti, emoce a současný čas strávený v přírodě. Řadu let se předpokládalo, že čím více informací o environmentálních problémech lidem poskytneme, tím více budou životní prostředí chránit. Druhou možností byla emoční náklonnost k přírodě. Emoce, vzniklé na základě zkušeností kontaktu s přírodou v dětství, mohou ovlivňovat postoj k přírodě a chování samotné. A poslední zvolenou možností byl čas, který trávíme v přírodě v současnosti. Vycházela jsem z předpokladu, že člověk, který byl jako dítě často v přírodě, bude takto čas trávit i v dospělosti, což se promítne do toho, jak je ochotný přírodu a životní prostředí chránit.
Výsledky zkoumanou vazbu jasně prokazují. Čím víc času jako děti strávíme v blízkém kontaktu s přírodou, tím větší tendenci chránit životní prostředí v dospělosti máme. A nejdůležitější roli hrají emoce. Pobyt v přírodě má vliv na vybudování emočního pouta s přírodou, které může působit jako motivace pro její ochranu.
Umožňujme tedy dětem, aby si mohly volně hrát v přírodě. A to jak samostatně, tak společně s námi. Ukazujme jim, jaká příroda doopravdy je a že se jí nemusí bát. Odměnou nám bude nejen zdravější a samostatnější dítě, ale i příslib odpovědnějšího jednání vůči prostředí, ve kterém žijeme.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
Další informace |
