Jan Zeman: Prolomení územních limitů těžby na dole Bílina je diletantstvím

Tak jsme byli informováni, že vláda na svém výjezdním zasedání v Ústí nad Labem dne 19. října 2015 zrušila územní limity těžby hnědého uhlí na dole Bílina a dala tak Severočeským dolům k disposici dalších asi 125 mil. t hnědého uhlí. Přesné množství uvolněného uhlí není známo, protože vláda učinila ústupek hnutí ANO a čáru povolené těžby nepustila blíž než 500 m k obcím Mariánské Radčice a Braňany, jak bylo původně navrženo. Motivem prolomení územních limitů těžby na dole Bílina bylo zajištění dostatku hnědého uhlí pro české teplárny a také podpora zaměstnanosti v regionu. Alespoň zatím zachovala územní limity těžby uhlí na dole Československé armády a tím jistotu obyvatelům Horního Jířetína a Černčic, že je (alespoň v dohledné době) neodtěží, k nelibosti řady politiků Ústeckého kraje. Učinila tak v rozporu se svým programovým prohlášením a s nedávno schválenou státní energetickou koncepcí, která uhlí za limity nepostrádá. Významně tak zpochybnila svou věrohodnost.

Prokázala tak diletantismus ve vztahu k:
a) ochraně přírody,
b) ochraně krajiny,
c) ochraně životního prostředí,
d) ochraně klimatu,
e) ochraně veřejného zdraví,
f) řešení sociálních problémů regionu,
g) řešení ekonomických problémů regionu.

S výjimkou ochrany klimatu se výše uvedené vztahuje vesměs k regionu Severočeské podkrušnohorské pánve, zejména k ekologicky a sociálně ekonomicky nejpostiženějšímu Mostecku a sousednímu Bílinsku.

Že povolení rozšířit velkoplošnou těžbu uhlí je krutou ranou ochraně přírody a krajiny, snad není třeba čtenářům Ekolistu dokazovat. Pravda, někteří přírodovědci souhlasit nebudou, neboť území povrchových velkolomů je pro ně výborná pokusná plocha. Že vědecké pokusy občas končí vysloveně tragicky, nejen ten s jaderným reaktorem v Černobylu, snad nemusím zdůrazňovat. Že nedávno režisér Svěrák veřejně prohlásil, že film o ropáku bahnomilném ze severočeského Podkrušnohoří byl jen jedním z jeho řady mystifikací, je jim srdečně jedno. Dodávám jen, že tím i porušila mezinárodní závazky v oblasti ochrany krajiny a biodiverzity.

Že se těžba uhlí provádí vesměs za účelem jeho spalování a tím i tvorby většího či menšího množství toxických emisí, je zřejmé. Můžeme se dohadovat, jak velké množství toxických emisí tak bude navíc vypuštěno (vědeckotechnický pokrok a zpřísněné emisní limity mohou něco srazit), ale zcela jistě půjde o zvýšení toxických emisí, dále se prodlouží rozsáhlá prašnost provázející povrchovou těžbu uhlí a citelně se zvýší emise hlavního skleníkového plynu oxidu uhličitého CO2, v menším množství i silného skleníkového plynu metanu CH4. Jistě dál zhorší klimatickou krizi, která se již dnes lidstvu zřetelně vymyká kontrole. Zajímavý dárek pro světovou klimatickou konferenci o ochraně klimatu v Paříži, jež má být přelomová. Zhorší se životní prostředí, zhorší se ochrana klimatu, zhorší se ochrana veřejného zdraví. Zhoršené fyzické i psychické zdraví obyvatel regionu je i vážný sociální problém.

Sociálně ekonomicky si nepomůže ani mostecký a bílinský region. Pro solidní investory je dlouhodobě neatraktivní vzhledem k havarijnímu stavu životního prostředí, jehož jádrem je po zásadním snížení emisí toxických škodlivin v 90. letech velkoplošná povrchová těžba hnědého uhlí. I po těžbě dobře rekultivovaná půda se desítky let sesedá, takže je dlouhodobě vyřazena z využití. Dojde k dalšímu plošnému rozšíření a časovému prodloužení těžby asi o 20 let. Současně se dál tak odloží potřebná restrukturalizace ekonomiky regionu. Znehodnotí se i nemalé dosavadní investice do rekultivací půdy devastované těžbou. Ze svého významného nerostného bohatství – hnědého uhlí - bude mít stát naprosté minimum – 1,5 % jeho tržní hodnoty (stávající výše úhrad z objemu těžených nerostů povrchově těženého hnědého uhlí, resp. požadavky na zásadní zvýšení jsou dlouhodobě odmítány v zájmu pochybné podpory těžby, resp. levného uhlí.). Jsou to téměř koloniální podmínky (jen uhlobaroni ze severních Čech mimo a.s. ČEZ vyvezli do zahraničí desítky miliard korun zisků z těžby tohoto levného uhlí), ale ve světě nic neobvyklého, s výjimkou států, velkých exportérů ropy, a některých států Evropské unie.

Je pravda, že se zachová jistý počet pracovních míst v těžbě uhlí a v navazující energetice, zejména v uhelných teplárnách, dále ve zdravotnictví a v záchranných službách. Je pravda též, že mnohem větší počet nových pracovních míst nevznikne, protože Mostecko a Bílinsko zůstane pro slušné investory odpudivým Eldorádem povrchové těžby hnědého uhlí.

Politická elita zcela selhala

Ano, politická reprezentace České republiky, Ústeckého kraje a města Most zcela selhala. Neselhalo jen vedení města Litvínov a Horního Jířetína, vytrvale bojující proti snaze prolomit územní limity těžby uhlí v regionu. Horní Jířetín a Černčice jsou bezprostředně ohroženy odtěžením. Litvínovu hrozí jen podstatné zvýšení prašnosti a dalších strastí provázející povrchovou těžbu uhlí na velkolomu Československé armády. K nim je nutné připočítat většinu zastupitelů uvedených měst mimo jejich vedení a ještě tu a tam někoho z politiků spíše na lokální než celostátní úrovni a zelených (senátor Láska). Momentálně odmítavý postoj vedení TOP 09 (být opozicí za každou cenu ve všem) s ochranou životního prostředí nesouvisí. Lze se důvodně domnívat, že kdyby vláda schválila zachování územních limitů těžby, TOP 09 by jí kritizovali obdobně, ale v opačném směru.

K tvrdým prosazovatelům prolomení územním limitů těžby patřily a patří i hornické odbory, bojující za pracovní místa pro své členy, na rozdíl od 90. let, kdy jim propouštění mnohem většího počtu horníků příliš nevadilo.

Pokud výše uvedené skutečnosti politici nevědí, postrádají kvalifikaci a dělají víc škod než užitku. Je těžké si ale představit, že česká státní, ústeckokrajská i mostecká politická reprezentace výše uvedené skutečnosti nezná. A to přesto, že neznalost některých politiků je katastrofální. Konečně, vysoký činitel energetické politiky MPO mě na upozornění na vážné nesrovnalosti v návrhu státní energetické politiky (dnes už schválené) mezi čtyřmi očima vysvětlil, že nemám hledat v návrhu energetické politiky žádnou logiku, neboť jde o výsledek zákulisních bojů velkých energetických lobby o co největší výhody pro příslušné lobby. Jestli jsem tehdy dobře rozuměl, je velká energetická lobby silnější než politická reprezentace vzešlá z voleb. Že by měl pravdu Václav Havel, když se jednoho dne, zřejmě ve slabé chvilce, nahlas zděsil, že jsme (za jeho prezidentování) vybudovali mafiánskou demokracii? Nebo má pravdu Václav Klaus, že v demokratické tržní společnosti jde o peníze (neumí ale rozeznat peníze čisté a špinavé) až na prvním místě? Jinak řečeno, vládnou nám velké balíky peněz, jakkoliv získané. Pravda, už v 19. století Karel Marx v Kapitálu označil zákon maximalizace zisku za základní ekonomický zákon kapitalistické společenské formace.

Trochu na obranu politiků Ústeckého kraje, města Most a hornických odborů musím uvést dlouhodobě těžkou sociálně ekonomickou situaci regionu Severočeské podkrušnohorské pánve. Před rokem 1989 šlo o ekonomicky velmi silný, ale ekologicky těžce poškozený region, zápasící s nedostatkem pracovních sil, nadměrnou nemocností a úmrtností ad. Po roce 1989 došlo k drastickému rozvalu ekonomiky Severočeské podkrušnohorské pánve. Došlo sice k velmi potřebnému, citelnému ekologickému ozdravení regionu, zejména ovzduší, ale cestou vzniku masové nezaměstnanosti a největšího počtu rychle rostoucích ghet, největších a nejlidnatějších v ČR. Všechny vlády ČR po roce 1989 pro sociálně ekonomickou obnovu Ústeckého kraje neudělali nic, co by stálo za zmínku. Jedinou výjimkou je schválení územních limitů těžby usnesením vlády Petra Pitharta v roce 1991 v severočeském Podkrušnohoří, dále na Sokolovsku a na Ostravsku.

Pro někoho jsou ale i tyto územní limity těžby, které měly garantovat ekologickou stabilizaci a postupnou ekologickou obnovu těžce zdevastované Severočeské podkrušnohorské pánve, kontroverzní. Protože abstraktní diskuse o lidských právech těžce postiženému regionu nepomáhají, politická elita Ústeckého kraje se tak v zoufalství chová jako tonoucí, který se chytá stébla. Že tím sociálně ekonomické problémy v regionu dál zhoršuje, jí nevadí, aspoň ne nějak moc. Bližší košile než kabát. Rozuměj, preferuje krátkodobé zlepšení nebo i jen nezhoršení zaměstnanosti před dlouhodobým úpadkem regionu. Něco pro kraj udělat musí. Něco jednoduchého, bohužel hrubě chybného. Koneckonců, volby jsou mimo jiné referendem o důvěře příslušné politické reprezentaci a ty krajské budou za rok.

Střízlivost si v otázce prolomení územních limitů těžby zachovalo obyvatelstvo ČR. Podle průzkumů veřejného mínění prolomení územních limitů těžby dlouhodobě odmítá asi 70 % obyvatel ČR. Problém je ve skutečnosti, že do protestů proti záměru prolomit územní limity těžby se zapojil málokdo a že obyvatelstvo severočeského Podkrušnohoří zůstalo až na výjimky pasivní, stejně jako za dnes už legendární obrany Libkovic na Mostecku od prosince 1992 do března 1994. Zatímco občané mimo severní Čechy vesměs stáli za Libkovicemi a mnozí mladí nadšenci se podíleli na aktivní obraně Libkovic, tamní region prokázal naprostou lhostejnost. Prý takových obcí (jistě i díky tamní lhostejnosti) bylo zbouráno již hodně.

Neselhala ale jen politická elita ČR, Ústeckého kraje a města Most. Selhali také novináři, ekonomové a energetici. Čest výjimkám.

Mezi hromadnými sdělovacími prostředky v ČR je čestnou výjimkou Ekolist. Dlouhodobě a vcelku objektivně informoval o problematice snahy prolomit územní limity těžby v severních Čechách. Pro ostatní média to bylo přinejmenším okrajové téma. Solidní komplexnější rozbory se do médií nedostaly. Jednotlivé argumenty či prohlášení nevládních ekologů se nejčastěji obratem ruky zabíjely odmítavými výkřiky v režii uhlobaronů. Totéž lze říci o ekonomech. Při dominující lhostejnosti ekonomické obce to měli uhlobaroni snadnější.

Jednotná fronta energetiků neexistuje. Kdysi velký a relativně komplexní Výzkumný ústav paliv a energetiky dnes prakticky neexistuje (zbyla z něj společnost s ručením omezeným asi o pěti pracovnících v důchodovém věku), takže Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) má zásadní problém sestavit realistickou státní energetickou koncepci ČR. Rok 1991 je poslední, za který byla vypracována Energetická ročenka Československa. Žádná energetická ročenka hodná toho jména pro Českou republiku po té již vypracována nebyla. Dnes ani stát neví, jaká je průměrná roční cena elektřiny prodávané velkoodběratelům. Dnes pracují jen odborné skupiny energetiků, placené tou či onou energetickou lobby – uhelnou, ropnou, plynovou, atomovou, obnovitelných zdrojů a úspor paliv a energie. Tomu odpovídá i jejich práce. O vytvoření efektivní státní energetické koncepce se nepokoušely ani náhodou. Vesměs jen bojovaly za výhody pro příslušnou lobby. Občasná spojenectví tím nejsou vyloučena.

Role nevládních ekologů

Lze říci, že téměř celá nevládní ekologická fronta byla proti prolomení územních limitů těžby v severních Čechách. Zvláště se angažovali ekologové energetici a nejsilnější ekologické organizace – Hnutí Duha, Greenpeace ad., ale také komise životního prostředí Akademie věd ČR. Experti z Centra pro otázky životního prostředí Karlovy Univerzity provedli rozsáhlé výpočty možných externalit z případného prolomení územních limitů těžby, primárně pro MPO. Výsledky těchto výpočtů se dostaly i do státní energetické koncepce, schválené vládou ČR v červnu 2015. Přestože jde o obrovské částky, které zcela vyvrací údajnou rentabilitu prolomení územních limitů těžby, současné rozhodnutí vlády ČR to neovlivnilo. Snad podle nechvalné zásady našeho občanského (v minulosti i obchodního) zákoníku, že tzv. objektivní škody způsobené řádně provozovanými povolenými technologiemi nese poškozený. Tato zásada bohužel ekologům moc nevadí, přestože vážně poškozuje zejména boj za ochranu životního prostředí.

Byl proveden i výpočet dopadu případného prolomení územních limitů těžby v severních Čechách na zaměstnanost. Vyšel vyrovnaný – počet pracovníků na dole Československé armády a počet pracovníků v odtěžení ohroženém Horním Jířetíně byl srovnatelný, navíc bylo ohroženo několik tisíc pracovních míst v Chemopetrolu Litvínov, dnes jediném pilíři ekonomiky nezaměstnaností nejvíce sužovaného okresu Most. Navíc v situaci, kdy jeho vlastník, polský Orlen, vybírá rafinerii ropy, kterou chce pro přebytečnost zavřít. Možná i proto alespoň zatím vláda ČR nezrušila územní limity těžby na dole Československá armáda, které chrání Horní Jířetín, Černčice a Chemopetrol Litvínov před odtěžením. Přímý dopad na udržení zaměstnanosti v případě prolomení územních limitů těžby na dole Bílina je ale pozitivní, byť nepřímé ztráty pracovních míst z podvázání rozvoje regionu mohou být dlouhodobě podstatně vyšší. Proto zde zvítězil cynismus včetně opovržení respektovat závazky, které současná vláda ČR zdědila z dob Pithartovy vlády v roce 1991.

Proti snahám prolomit územní limity těžby zejména ekologové zorganizovali vícero petic i protestních shromáždění na Mostecku, v Praze, v Ústí nad Labem. Pravda, za peníze uhlobaronů horníci z dolu Československé armády konaly i demonstrace za prolomení územních limitů těžby uhlí.

Selhání Martina Bursíka

Za naprosté selhání považuji, že exministr Martin Bursík v souvislosti s drobnými úpravami územních limitů těžby na Dole Bílina za svého druhého ministrování v roce 2008 přihodil Severočeským dolům asi 132 mil. tun těžitelného uhlí a společnými silami s těžaři tuto skutečnost zatajil před všemi, jak dva dny před schválením prolomení územních limitů těžby na Dole Bílina vládou ČR zjistila a prozradila Jana Tywoniaková. Jde o usnesení vlády ČR č. 1176/2008. Možná i proto, že dříve, než pro ministra Libora Ambrozka začal připravovat ekologickou daňovou reformu, jistou dobu pracoval pro tamní doly. Na rozhodování vlády by to ale zřejmě vliv nemělo, protože věcné argumenty vesměs proti prolomení územních limitů těžby ignorovala. Jen by se jí hůř argumentovalo.

Nebylo to zdaleka jediné selhání Martina Bursíka v energetické politice. Kromě neduhů, provázející snad všechny nevládní ekology energetiky, připomínám totální diskreditaci ekologické daňové reformy zavedením její tzv. první etapy jen v symbolické výši (výnos 2-3 mld. Kč/rok) v rámci nechvalného Topolánkova batohu v roce 2007, proautomobilovou dopraní politiku či nepřipomínkování špatného návrhu nového územního plánu Prahy v roce 1998 za jeho prvního ministrování, jak si vzpomněl jeho nástupce exministr Miloš Kužvart.

Katastrofální dopady měla diletantsky zvolená podpora novým výrobnám elektřiny z obnovitelných zdrojů. Připravil ji Martin Bursík pro ministra životního prostředí Ambrozka, za něhož byla v parlamentu v roce 2005 přijata. Tvrdě ji hájil, podobně jeho zelení nástupci, až do vzniku obřího, především fotovoltaického tunelu se škodou v rozsahu 400-1000 miliard Kč, alespoň podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu. Nejhorší na tom je, že nejméně dvě třetiny této částky nešlo reálně na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny, ale na tvorbu nadzisků solárních a dalších baronů.

Kontroverze energetické politiky státu a NGO

Jestliže vlastní boj nevládních ekologů o zachování územních limitů těžby v severních Čechách mimo Martina Bursíka neměl větší nedostatky, kritický musím být k celkové energetické politice nevládních ekologů. Celkově ji lze hodnotit jako nedostatečnou pozornost úsporám paliv a energie, prosazování využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů za každou cenu, militantní boj proti jaderné energetice a spalovnám odpadu, nedoceňování ekologické šetrnosti našeho rozvinutého teplárenství, šetrné kolejové dopravy a negativ silniční dopravy a neodůvodněná podpora extrémní liberalizaci energetiky ČR.

Četná změkčování zákona o hospodaření s energií a jeho častá nedodržování v praxi zůstávají nevládními ekology energetiky prakticky nepovšimnuty. Ne že by o tom nevěděli. Prosazování využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů za každou cenu skončilo obrovským, zejména fotovoltaickým tunelem, jak už jsem uvedl. Za tohle neodpustitelné diletantství se dodnes bojovníci za obnovitelné zdroje energie za každou cenu společnosti neomluvili. Bezohlednost prosazování dalších a dalších výhod pro využívání obnovitelných zdrojů energie na účet společnosti, zejména spotřebitelů, důvěrně připomíná praktiky velké energetické lobby. Militantní boj proti jaderné energetice a spalovnám odpadu přinejmenším komplikuje boj za omezování emisí skleníkových plynů a tím za omezování zhoubného oteplování klimatu. Stejným směrem působí přehlížení šetrnosti teplárenství a kolejové dopravy a podceňování negativ silniční dopravy.

Problémy nadměrné liberalizace energetiky

Nadměrná liberalizace energetiky má vyjádření v několika mimořádně kontroverzních směrnicích Evropské unie. Jde o:

1) směrnici o obchodu s povolenkami na emise CO2, které pouze destabilizují podnikatelské prostředí ve velké energetice založené na fosilních palivech. Předmětem obchodu jsou jen emise CO2, další skleníkové plyny zůstávají mimo. Předmětem jsou jen velcí emitenti CO2. Středních, malých a mobilních zdrojů CO2 se směrnice netýká. Povolenky se přidělovaly zdarma a v nadměrném množství, takže v ČR zajistily jen mimořádné zisky státu a příslušným firmám, aniž by cokoliv pro snížení emisí CO2 museli dělat. Ke cti ČR nutno uvést, že je neprošustrovala, ale využila na velmi užitečný a jediný skutečně protikrizový program zelená úsporám. O moc lepší nebude ani nové období s mírně nižším objemem emisních povolenek, postupně stále více zpoplatňovaných. Tento neefektivní systém emisního obchodování by měl být nahrazen přiměřenou daní za emise CO2ekv., což ale prý nehrozí ani náhodou,

2) směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, neboť podporuje všechny druhy obnovitelných zdrojů energie nezávisle na jejich efektivnosti a na jejich negativních vlivech na životní prostředí, navíc převážně neefektivním způsobem – nepřímými křížovými dotacemi na úkor spotřebitelů. Výsledkem je nejednou víc škod než užitku, klasicky při podpoře výroby bionafty, na kterou se spotřebuje víc paliv a energie, než kolik jí obsahuje, o legálních finančních tunelech nemluvě.

Zmiňovaný obří, převážně fotovoltaický tunel je ale českou specialitou, českou superdaní za diletantismus. Nebyl nutným důsledkem aplikace příslušné směrnice EU. Nejlépe to dokládá skutečnost, že jinde v EU k takovému obřímu tunelu nedošlo a že je v EU uváděn jako odstrašující případ. Na jeho vzniku se citelně spolupodepsali nevládní ekologové energetici, protože přesvědčovali politiky o nutnosti přijetí takové směrnice a mnohé přesvědčili. Směrnice v souladu s mými obavami vedla k jízdě na tygru, kdy česká politická scéna ve chvíli vzniku velkého předvídatelného ohrožení již nebyla s to zatáhnout včas za záchranou brzdu, mimo jiné pro odpor tehdy vládní Strany zelených a nevládních ekologů energetiků. Došlo k ohromným ekonomickým ztrátám a k ohromné kompromitaci podpory využívání energie z obnovitelných zdrojů v ČR. Zdá se však, že tato skutečnost nevládním ekologům energetikům příliš nevadí. Přitom se mohla negativně projevit nejen v bojích o územní limity těžby,

3) směrnice o trhu s elektřinou, neboť rozvrací velkou energetiku. Při platnosti této směrnice může být ČR i výrazně přebytková v elektřině a přesto může skončit blackoutem, pokud zahraniční odběratelé ve velkém domácí produkci elektřiny přeplatí, o možnosti blackoutu v důsledku přetoků elektřiny ze severoněmeckých větrných elektráren přes území ČR nemluvě. Směrnice o trhu s elektřinou ve spojení se směrnicí o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie vytváří situaci, kdy je ztrátové investovat do jakékoliv velké elektro energetiky, protože odběr má zaručený jen elektřina z elektráren využívajících obnovitelné zdroje. Ekologové energetici, velcí bojovníci za elektřinu z obnovitelných zdrojů, v tom nevidí problém. Některé státy mají značné zdroje obnovitelné elektřiny a nemusí jim to příliš vadit, viz vodní elektrárny v Norsku či v Rakousku, větrné na pobřeží Severního moře v Německu ad. Zásadní problém je ale ve skutečnosti, že ČR mezi ně zjevně nepatří, což dokazuje i známá zpráva tzv. Pačesovy komise. Může na to tvrdě doplatit, resp. škody způsobené přetoky německých přebytků přes naši elektrizační soustavu mohou být jen začátkem,

4) směrnice o liberalizaci trhu s uhlím, neboť zbavuje soukromé vlastníky dolů povinnosti respektovat veřejné potřeby, například přednostně dodávat uhlí do českých tepláren. Tvrzení MPO a mnohých českých politiků, že prolomení územních limitů těžby uhlí zajistí dostatek uhlí pro české uhelné teplárny, je scestné právě proto, že soukromým firmám nelze něco takového nařídit. Socialismus u nás skončil před více než čtvrt stoletím. Tato platí absolutně u případného prolomení územních limitů na dole Československé armády, který je v soukromém vlastnictví. V zásadě to platí ale i u Severočeských doků, které vlastní polostátní a.s. ČEZ. Jestliže ČEZ je akciová společnost, je ze zákona povinna vytvářet v prvé řadě zisk. A to i když ji z větší části vlastní stát. Stát samozřejmě může nařídit generálnímu řediteli a.s. ČEZ chovat se i jinak, například ve prospěch českých tepláren na uhlí. Riskuje pak ale žaloby od menšinových vlastníků a.s. ČEZ, které v případě prosazení práva budou úspěšné.

5) směrnice o liberalizaci železniční dopravy, neboť tento energeticky úsporný klíčový druh dopravy rozvrací, v prvé řadě ve prospěch energeticky náročné a ekologicky hrubě závadné silniční dopravy. Specifikou ČR jsou nedostatečné kapacity některých klíčových železničních tratí, takže konkurence v osobní železniční dopravě potlačuje beztak nedostatečnou nákladní železniční dopravu.

Na těchto kontroverzních směrnicích EU staví jak vláda ČR, tak nevládní ekologové energetici. Představa cíle vytvoření jednotného energetického prostoru v EU vyvolává u některých nadšení. Negativy tohoto záměru se málo kdo zabývá. Že vláda ČR se chová jako poslušná loutka Bruselu, příliš nepřekvapuje. Nevládní ekologické organizace by ale měli vnímat kontroverznost uvedených směrnic a respektovat ji. Hrubé chyby se totiž vrací jako bumerang. Dojde-li k energetickému krachu, může se snadno stát, že ČR nikdo nepomůže. Lze důvodně předpokládat, že každý bude zachraňovat především sebe, tak jako v řadě jiných případů krizového vývoje. Rizika narůstají. Vidí to i státní energetická koncepce. Nevládní ekologové energetici ale ne. Pravda, ani jedni, ani druzí nevědí, co s tím dělat. Tedy, MPO a vláda ČR chtějí být soběstační, resp. mírně přebytkoví alespoň v hnědém uhlí a v elektřině, když už téměř celou spotřeby ropy a zemního plynu musíme krýt dovozem. Zde je jistě jeden z motivů prolomení územních limitů těžby na dole Bílina. Že to z hlediska potřeb uhlí mnoho neznamená, je jiná věc.

Něčím jsem snad přispěl

Je možné, že vzhledem k odlišným názorům na významné otázky ekologizace energetiky ČR se řídící skupina ekologů energetiků (může si říkat i jinak) bez mých rad a podkladů obešla. V situaci rostoucí hrozby prolomení územních limitů těžby jsem dal k disposici svá významná zjištění právě prostřednictvím internetového Ekolistu, viz https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jan-zeman-deformace-cen-paliv-a-energie-v-cr-smernice-eu-a-uzemni-limity-tezby. Dával jsem k disposici i jiná svá důležitá zjištění.

Kolik si toho nevládní ekologové energetici vzali, nevím. Zřejmě málo. Soudím tak, kromě již uvedeného, podle časté argumentace stamiliardami USD dotací na fosilní paliva ve světě za rok v situaci, kdy v ČR jsou dlouhodobě prakticky na nule, resp. z veřejných rozpočtů ČR byly vynakládány jen určité částky na útlum těžby uhlí a uranu ve výši do 3 mld. Kč za rok. Takováto a podobná argumentace k důvěře nevede. Fakta jsou fakta a nemělo by se s nimi manipulovat.

Boj o státní energetickou koncepci, její realizaci a případné deformace jistě bude pokračovat. Jen správné argumenty zvyšují naději na její pozitivní ovlivnění, byť negarantují úspěch. Nejen v případě zachování územních limitů těžby.

---

reklama

---