Jana Hajduchová a Petra Nevečeřalová: Dočká se Praha delfínů? A měla by je vůbec chtít?
Delfíni v přírodě
Nejdříve je ale potřeba si trochu vnést jasno do toho, o kom je vlastně řeč. Řád kytovců (mořských savců, jejichž tělo je dokonale přizpůsobeno životu ve vodě a svým tvarem připomíná spíše ryby) se dělí do dvou podřádů, Mysticeti, neboli kosticovci, a Odontoceti, neboli ozubení. Mezi kosticovce patří největší velryby, jako je například plejtvák obrovský nebo keporkak. Ozubení se pak dále dělí na 10 čeledí, jednou z nich jsou delfínovití. Do této čeledi můžeme zařadit všechny kytovce, jimž se běžně říká „delfín“, ale patří sem i největší jejich zástupce – kosatka dravá (Orcinus orca).
Všichni kytovci, chovaní v zajetí, patří až na výjimky do čeledi delfínovitých. V zajetí se chová kolem šesti druhů, nejčastěji kosatky, běluhy a zdaleka nejčastějším obyvatelem delfinárií je delfín skákavý. K tomuto druhu patří s největší pravděpodobností i delfíni, kteří by měli na jaře přiletět do Prahy, zaměříme se tedy především na ně.
Populace delfína skákavého se dnes podle Červené knihy IUCN odhaduje na přibližně 600 000 kusů. Ani IUCN ale nedokáže říci nic o trendu, jakým se populace delfínů v přírodě vyvíjí. Při podrobnějším studiu pak vyjde najevo, že kolem delfínů v přírodě je stále velké množství otazníků, mapovat populace delfínů, které se pohybují volně v oceánu, je totiž obtížnější, než například mapovat velké velryby. Zato je možné říci poměrně přesně o řadě místních lokálních populací delfínů, že jejich počet klesá, z některých míst zcela vymizeli. Přesto není delfín skákavý považován za ohrožený druh.
Delfín skákavý žije ve všech mořích a oceánech teplého a mírného pásma, i když přesné vymezení jeho druhu je předmětem diskuzí, poměrně nedávno byla populace delfína z jihozápadního Pacifiku vyčleněna jako samostatný druh. Stejně tak vědci rozlišují celou řadu poddruhů. Tento druh delfína vytváří dva druhy populace – pobřežní, které se většinou drží svého stálého místa (v zálivech, zátokách, přístavech, ústích řek) a populace z širého moře, které migrují na větší vzdálenosti. Uvádí se, že pobřežní populace se obvykle nepohybují na větší vzdálenosti než 300 km, ale ty, co žijí na širém moři, migrují až na vzdálenosti přes 4000 km.
Delfíni žijí v rodinných skupinách od několika kusů až po 20–30 zvířat. Občas se ale shlukují do hejn až o 100 kusech, byla zaznamenána i tisícihlavá hejna. Rodinné skupiny jsou často velmi pevné, někde se jejich složení může měnit, zatímco v jiných lokalitách bývají velmi stabilní. Vazby mezi nejbližšími jedinci, především mezi matkou a mládětem, jsou ale vždy velmi silné a přetrvávají po mnoho let.
Delfín skákavý dosahuje velikosti 2–4 metry, samci jsou poněkud větší než samice, je ale obtížné je v přírodě rozeznat, pokud matku nedoprovází mládě. To se rodí po dvanáctiměsícční březosti, ocasem napřed, a měří kolem jednoho metru. Na matce je závislé nejméně 3–4 roky, teprve až v 8–10 letech dospívá a může se rozmnožovat.
Hlavní složkou potravy delfínů jsou ryby, doplňují je ale i hlavonožci a celá řada dalších mořských živočichů. Delfín je velmi rychlý plavec, umí dosáhnout i rychlosti 30 km/h, může se přemístit i na velké vzdálenosti. Byli zaznamenáni delfíni, kteří uplavali přes tisíc kilometrů za 20 dní.
Delfíni jsou proslulí svou inteligencí, řada vědců je považuje za nejinteligentnější zvířata na této planetě. Napovídá tomu i neobyčejně vyvinutá šedá kůra mozková s bohatými závity, u jiných savců kromě člověka neobvyklá. Člověka ale delfíni svým počtem závitů předčí. Tato část mozku je často spojována s inteligencí a emocemi. Jejich inteligenci ale dokládá i jejich chování. V přírodě jsou schopni používat nástroje, výzkumy se prokázalo, že dokázali sami sebe identifikovat v zrcadle, mají tedy určité vědomí sebe sama. Dorozumívají se mezi sebou velmi širokou škálou zvuků (až několik tisíc), a byly i doloženy případy, kde se navzájem označovali jakýmisi jmény – používali rozeznatelný zvuk pro jednotlivce svého druhu. Delfíni jsou schopni i poměrně složité spolupráce a mají prokazatelně i sociální cítění – mnohokrát bylo pozorováno, jak pomáhají k hladině nemocným nebo zraněným jedincům, aby se mohli nadechnout, matky takto o svá mrtvá mláďata pečovaly až několik dní. Kromě toho si jednotlivé populace vytvářejí i cosi jako vlastní kulturu – odlišný způsob lovu, různé hry, používají i odlišné zvukové signály.
Významným prvkem v životě delfínů je echolokace. Sluch je pro ně důležitější než zrak, vysílají ultrazvukové signály a podle jejich odrazu dokážou i na dálku lokalizovat poměrně malé předměty.
Je to právě inteligence delfínů, jejich hravost a přátelské chování, které stojí za jejich obrovskou popularitou. Navíc vypadají, jako že se stále usmívají – ve skutečnosti ale nemají mimiku v našem slova smyslu a jejich vzhůru stočené koutky jsou jen anatomickým jevem, který s jejich náladou nemá vůbec nic společného. Navíc pootevřená tlama s vyceněnými zuby nemusí být vždy výraz radosti nebo přátelství. To ale člověk, který delfíny důvěrně nezná, netuší. Ve skutečnosti ten, kdo nemá s delfíny zkušenosti, velmi těžko pohledem pozná, v jakém stavu delfín je, jestli je vystresovaný, má zdravotní problémy atd. A tak se zdánlivě pozitivní výhody stávají pro delfíny jakousi pastí – právě jejich popularita vede k tomu, že se jich celá řada dostává do zajetí a baví diváky ve všech částech světa.
Delfinária včera a dnes
Delfíni byli chováni v zajetí už od roku 1860. V roce 1938 začalo první delfinárium na světě – Marine Studios – Florida – cvičit delfíny pro veřejná představení. Velký nárůst popularity delfínů nastal v 60. letech minulého století, svou roli v tom sehrál i oblíbený americký seriál Flipper (Byl k vidění v Československu pod názvem Filip). V roce 1966 byl dovezen první delfín do Evropy. Delfinária začala tehdy růst jak houby po dešti, i proto, že se na ně nevztahovala žádná legislativa a regulace. Situace se začala měnit po roce 1972, kdy byl v USA přijat první zákon na ochranu mořských savců, ten vedl k tomu, že řada delfinárií byla zavřena a další začala zlepšovat své podmínky. Po USA následovaly i další země. Austrálie zakázala veřejná vystoupení s kytovci v roce 1985. Ve Velké Británii bylo na počátku 70. let 36 delfinárií a putovních delfíních show, poslední bylo zavřeno v roce 1993. Velká Británie je tak jakýmsi průkopníkem mezi sedmi státy Evropské unie, které chov delfínů v zajetí úplně zakázaly nebo jej přísně regulují. K nim se v letošním roce přidalo i Švýcarsko, které přijalo zákaz zakládání nových delfinárií a dovozu jakýchkoli kytovců v letošním roce. Přesto počet nových delfinárií ve světě roste – především v zemích východní Evropy, Asie a Jižní Ameriky. Země, jako je Turecko nebo Ukrajina, zaznamenaly v posledních desetiletích doslova boom. Ještě horší je, že na rozdíl od delfinárií v EU a v USA, které jsou zaštítěny asociacemi akvárií a zoologických zahrad, jež trvají na dodržování náročných standardů, vedou evidenci chovaných zvířat v plemenných knihách a jejichž činnost podléhá určité kontrole veřejnosti, delfinária v méně rozvinutých částech světa často nerespektují ani ty nejzákladnější podmínky pro chov delfínů, jako je dostatečně rozměrný bazén nebo chemické složení vody.
I v rozvinutých zemích ale chov delfínů v zajetí vyvolává řadu otázek, jak ostatně naznačuje i zvyšující se počet zemí, které postupně přistupují k jeho omezení nebo úplnému zákazu. Jejich chov je totiž nesmírně náročný. Situaci delfínů v zajetí v zemích Evropské unie vyhodnotila WDCS (Whales and Dolphins Conservation Society) v podrobné zprávě, kterou publikovala v roce 2011. Podobně shrnula podmínky v delfináriích USA v roce 2009 WSPA (World Society for the Protection of Animals). Obě zprávy nabízejí dostatek podložených argumentů, odkrývajících úskalí chovu kytovců v zajetí.
I v těch největších nádržích (které zdaleka nejsou všude) jsou delfíni drženi ve velmi nepřirozených podmínkách. Málokdy mají k dispozici přirozené stimulující prvky, jako jsou skály, skrýše, průplavy, rostliny a podobně. Velká většina delfinárií je vybavena betonovými bazény s hladkými stěnami, částečně prosklenými. Tím se narušuje schopnost echolokace – delfíni jsou vlastně neustále zahlcováni ozvěnami svých vlastních signálů. Kromě toho jsou velmi citliví na jakýkoli hluk, byly zaznamenány případy úhynu delfínů v důsledku příliš hlasitých čerpadel, filtrujících vodu v bazénu. Že jim velmi vadí i hlasitá hudba, která často bývá součástí představení, není třeba zdůrazňovat.
Druhým problémem je složení skupin. Naprosto nepřijatelné je chovat delfíny osaměle, protože to jsou zvířata s velmi rozvinutým sociálním cítěním, která si vytvářejí dlouhodobé vztahy. Přesto se běžně děje, že jsou spolu umísťována zvířata, která se neznají, pocházejí z různých regionů a mluví různými „dialekty“. Mláďata jsou často oddělována od matek před uplynutím jednoho roku, přestože v přírodě by spolu zůstali až do dospělosti, někdy i celý život. Nejen že citově strádají, ale nemají tak možnost se naučit celou řadu chování, které pro život potřebují, včetně například odchovávání mláďat.
Právě proto, kolik prostoru delfíni v přírodě potřebují, je pro ně velmi obtížné v zajetí projevovat své přirozené chování, jako je namlouvání, páření, rodinné interakce, ale i spontánní přirozenou hru. Místo toho se učí cvičit na povel, místo svých přirozených zvuků napodobují píšťalky trenérů… To vše, spolu s dalšími vlivy, vede k tomu, že velmi často jsou zvířata v delfináriích dlouhodobě vystavována nadměrnému stresu, což má vliv na jejich zdravotní stav. Delfíni často trpí infekcemi dýchacího ústrojí, žaludečními vředy, působí si zranění ať už při vzájemných šarvátkách nebo i narážením do stěn bazénů. Když se k tomu přidá ještě někdy nepříliš vhodná strava (málokde dostávají delfíni čerstvé ryby, ve většině delfinárií jsou živeni zmrzlými rybami s přídavky nejrůznějších minerálů, vitamínů a léků), vzniká celý komplex vlivů, který obrázek šťastného a rozesmátého delfína staví do poněkud jiného úhlu.
Chov zvířat v zajetí bývá dnes často obhajován nutností zachovat jejich genetický potenciál pro reintrodukční programy a také tím, že se s nimi veřejnost může seznámit a dozvědět se více o jejich způsobu života a o problematice jejich ochrany i celého ekosystému, kde žijí. Ale ani jeden z těchto argumentů není v případě delfínů skákavých relevantní. Jejich počet v přírodě je stále natolik vysoký, že jejich zpětná reintrodukce jako nástroj záchrany druhu není nutná, stačí lépe využívat možnosti ochrany.
Při bližším pohledu na aktivity většiny delfinárií se rovněž ukazuje, že zatímco věnují spoustu času a úsilí tomu, aby platící diváci viděli delfíny, jak umí skákat, nosit předměty a předvádět další triky, které jsou občas i nepřirozené, ale obsahují polidšťující a komické prvky, mnohem menší pozornost je věnována tomu, aby se divák dozvěděl informace o tom, jak a kde zvířata žijí, čím se živí a co je v přírodě ohrožuje. Jen menší část delfinárií poskytuje úplné informace o biologii předváděných druhů, jejich výskytu či stupni ohrožení, ať už na letácích, cedulích u bazénů nebo během vystoupení. Všechna delfinária ale předvádějí delfíny při nacvičovaných vystoupeních, která jsou vždy do určité míry umělá, a jen málokde mají návštěvníci možnost delfíny pozorovat tak, jak jsme jinak běžně zvyklí pozorovat ostatní zvířata v zoologické zahradě – bez vměšování člověka, při jejich vzájemných interakcích.
Dalším častým argumentem je vědecký výzkum. Samozřejmě existují seriozní vědecké instituce, které se výzkumu delfínů věnují intenzivně a dlouhodobě, a jejich poznatky jsou nesmírně cenné. V žádném případě to ale není většina delfinárií, podle zprávy WDCS je to pouhých 14 delfinárií z 34 evropských, které na svých webových stránkách aktivně propagují výzkum.
A je potřeba si opět uvědomit, že mluvíme o těch nejkvalitnějších delfináriích, se kterými se turecká, čínská nebo ukrajinská vůbec nemohou srovnávat.
Složitou otázkou, pokud jde o získání skutečně relevantních dat, je úmrtnost delfínů v přírodě a v zajetí, a úspěšnost odchovů mláďat. I když se první delfíni v zajetí narodili už roku 1953 na Floridě, dodnes není odchov delfínů snadnou záležitostí. U některých druhů je úmrtnost mláďat více než 50%. Rozporuplné údaje jsou i o průměrné délce života v zajetí a v přírodě, ale většina názorů se spíše kloní k tomu, že v přírodě delfíni žijí déle. Jasnému zodpovězení této otázky brání řada neznámých – jednak navzdory letitému výzkumu stále ještě není zcela jasné, kolika let se vlastně delfíni dožívají v přírodě, ale kromě toho například není přesně známo ani to, kolik delfínů se každoročně odchytí do zajetí, kolik z nich odchyt nepřežije nebo uhyne krátce po něm. Stejně tak chybí veřejnosti přístupná souhrnná databáze delfínů v zajetí, kde by bylo možné řadu těchto informací získat či ověřit. Co je ale z přístupných dat zřejmé, že ani v těch nejrozvinutějších zemích se v zajetí nerodí dostatek delfínů na to, aby byly jejich populace v zajetí soběstačné. A tak i evropská a americká delfinária, pokud chtějí svoje chovy udržet, jsou nucena dovážet čas od času delfíny z volné přírody. V Turecku ani na Ukrajině, stejně jako v dalších zemích východní Evropy a Asie pak podle informací WDCS stabilizovaný chov delfínů v zajetí neexistuje vůbec a velká většina jedinců, které tamní delfinária chovají, pochází z volné přírody. Ani na Ukrajině, ani v Turecku doposud nedošlo k jedinému úspěšnému odchovu delfína v druhé generaci.
Jak je vůbec možné, že v době, kdy odchytit v přírodě gorilu, nosorožce nebo orly skalní a legálně je přivézt do evropské zoo je naprosto nemyslitelné, lze stále odchytávat v přírodě divoké delfíny a dovážet je do delfinárií, která slouží převážně komerčním účelům? Ukazuje se, že je nejspíš někde nějaká mezera v legislativě, protože to je nejen možné, ale i legální.
Spojené státy tak v posledních letech například dovezly delfíny odchycené v přírodě z Baham, Kuby, Číny a dalších zemí. Do zemí Evropské unie se podle databází CITES od roku 2000 dovezlo 44 delfínů pocházejících z volné přírody. Zdaleka největším vývozcem delfínů odchycených v přírodě je ale Japonsko a na druhém místě Kuba. Delfíni z Japonska míří převážně do asijských zemí a zemí východní Evropy, jako je Turecko, Čína nebo Ukrajina. Tedy právě do zemí, kde rostou nová delfinária bez jakékoli regulace a bez přísných podmínek pro péči o zvířata.
Samotný odchyt delfínů je vždy velmi traumatizující, rozhodně se nejedná o šetrnou záležitost. Na různých místech probíhá různě, ale vždy znamená vytržení zvířete z jeho prostředí, sociálních vazeb, a vystavení extrémnímu stresu. Delfína, který je zcela přizpůsoben pobytu ve vodě, totiž ohrožuje už samotný pobyt na suchu – hrozí mu vnitřní zranění, způsobené jeho vlastní vahou. Některé organizace uvádějí, že odchyt nepřežije až 90 % delfínů. Jiní autoři uvádějí, že úmrtnost nově odchycených delfínů v prvních 45 dnech je šestkrát vyšší, než u ostatních delfínů v zajetí. Jak vypadá odchyt a lov delfínů v praxi, ukázal známý film The Cove (Zátoka), který v roce 2010 získal Oskara za nejlepší dokumentární film. I když mu jeho odpůrci vyčítají neobjektivnost a manipulativnost, film odkrývá v celé brutalitě skutečnost delfíních lovů, které se každoročně odehrávají v japonském městečku Taiji.
Legální ochrana a etika chovu
Jak je to tedy vlastně s ochranou delfínů ve volné přírodě? Ačkoli delfíni skákaví nejsou považováni za ohrožený druh, vztahuje se na ně celá řada legislativních nástrojů. Tím základním je CITES - Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, a Nařízení Rady Evropského společenství č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Protože je ale delfín skákavý zařazen ve 2. dodatku úmluvy CITES, za určitých okolností lze na jeho vývoz vydat povolení, což záleží především na zemi vývozu, na účelu, pro jaký je delfín vyvážen, atd. Pokud tedy delfíni, odchycení každoročně v Japonsku, splní náležitosti japonské legislativy, jsou pak ze země vyváženi zcela legálně. Složitější to je v případě EU, protože ta díky už zmíněné směrnici a rovněž Bernské úmluvě o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť tyto podmínky ještě zpřísňuje. Pro evropské země není možné toto povolení vydat pro zvířata, pocházející z volné přírody, pokud jsou dovážena pro komerční účely. A vystoupení pro veřejnost zcela jistě komerční účel je.
Druhou oblastí legislativy, která v souvislosti s plánovanou akcí Delfíni v Praze stojí za zmínku, je česká legislativa, především zákon na ochranu zvířat proti týrání, konkrétně jeho prováděcí Vyhláška č. 346/2006 Sb., o stanovení bližších podmínek chovu a drezúry zvířat v příloze 7., definující zvláštní podmínky chovu delfínovitých, která v odst. 1 stanoví, že: 1. Delfínovití nesmí být chováni a využíváni k drezúře v mobilních zařízeních pro drezúru zvířat. Ústřední komise pro ochranu zvířat (poradní orgán Ministerstva zemědělství) ve svém Doporučení pro podmínky chovu savců v cirkusech zcela odmítá s ohledem na ohrožení v přírodě chov a drezúru v cirkusech a obdobných zařízeních následujících druhů zvířat: žiraf, nosorožců, zeber a divokých oslů, bizonů, jiných turů nežli domácích a divokých druhů šelem. A především odmítá chov a drezúru primátů a vodních savců včetně delfínů.
Deflíni v Praze – ano, nebo ne?
Jak z výše uvedených faktů vyplývá, důvodů, proč odmítnout v Praze delfíní show, je hned několik. Nasnadě prostě už jen proto, že tento záměr je v rozporu s naší i mezinárodní legislativou. Přestože pořadatelé uvádějí, že přivezení delfíni pocházejí z několikáté generace chované v zajetí, při původu delfínů z Turecka to fakticky není možné. Žádné zařízení tam totiž delfíny v zajetí po několik generací nechová.
Dalším, a možná ještě vážnějším důvodem je ale zajištění potřeb delfínů. Už jen samotný transport je pro kytovce velmi stresující. Znamená vytržení zvířete z jeho přirozeného prostředí, omezení jeho pohybu, někdy i aplikaci léků. Úmrtnost delfínů po transportu několikanásobně narůstá. Vystavovat zvířata takovýmto rizikům dvakrát během několika měsíců pro komerční účely je neomluvitelné.
V žádném, ani sebevětším mobilním zařízení není rovněž možné delfínům zajistit odpovídající podmínky k chovu. Nejedná se jen o velikost bazénů, které podle naší legislativy musí mít 400 m2, s hloubkou minimálně 4 metry, ale i s mělkými částmi, a s celkovým objemem vody 1500 m3. Důležité jsou i nejrůznější stimulující prvky, členitost bazénu, který by měl nabízet nejrůznější podněty a prostor pro přirozené chování delfínů. Nesmírně náročná je i chemická úprava vody, skutečně vhodnému složení se dá pouze přiblížit i v podmínkách stálých delfinárií. Například technické zázemí nově budovaného delfinária v Norimberku připomíná menší továrnu. Nic podobného samozřejmě v mobilních podmínkách vybudovat nelze. Podle již oznámeného programu čeká delfíny každodenní kolotoč plavání s veřejností a vystoupení, který bude trvat 13, o víkendu 14 hodin. Při takové zátěži se vůbec o přirozeném chování nedá mluvit, spíš se nabízí otázka, jestli vůbec budou mít delfíni dostatek odpočinku a čas se v klidu nažrat. Negativní vliv na ně bude mít i hluková zátěž, podle výše uvedené vyhlášky nesmí hlučnost okolí přesáhnout 40 decibelů. Běžná hladina hlukové zátěže při normálním rozhovoru je přitom 50 dB, rušná ulice dosahuje 60 dB, a rockový koncert, kterému se řada vystoupení s delfíny svou hlučností blíží, kolem 110 dB.
Snad nejspornější z etického hlediska je ale nabídka terapeutického plavání. Abychom se dostali k jádru problému, je potřeba nejprve říci, co je to delfínoterapie. DAT, neboli Dolphin Assistent Therapy, je druh interakce člověka s delfínem, přičemž terapie má údajně pozitivní vliv na celou řadu problémů. Organizátoři show tvrdí, že pomáhá pacientům s Downovým syndromem, autismem, mozkovou obrnou, zadrháváním v řeči, emocionálním stresem, depresí a dalšími tělesnými a psychickými problémy. Delfínoterapie v sobě slučuje dva extrémně citlivé protiklady – na jedné straně nemocné či postižené lidi, na straně druhé delfíny držené v zajetí (kteří dle výše uvedených informací často trpí stresem kvůli nevyhovujícím životním podmínkám a traumatickými zkušenostmi z odchytu a transportu).
Co vlastně je na této terapii zdrojem léčivého působení? Údajné a nepotvrzené léčebné účinky má delfíní sonar (echolokace), což jsou ultrazvukové vlny, které delfíni vysílají do prostoru a dle jejich odrazu se orientují. Už na tom je vidět první problém - echolokace jedinců v zajetí se mění, liší se od divokých delfínů a delfíni v zajetí leckdy schopnost echolokovat částečně ztrácí. Ultrazvukem člověka ale skutečně léčit lze a lékaři tuto metodu v západní medicíně využívají. To se ale jedná o cílenou frekvenci zvuku, působící na konkrétní místo. Při interakci člověka s delfínem v bazénu sice dochází k jistému odrazu zvukových vln od lidského těla (delfín je primárně sluchový tvor), ale delfín nezaměřuje své zvukové vlny na místa, která by pacient potřeboval. Ostatně vědecky se jakkoliv „léčbu delfíní echolokací“ nepodařilo potvrdit.
Na druhou stranu existují i studie, které konstatují zlepšení stavu pacientů s různými potížemi po aplikaci delfínoterapie. Při DAT skutečně dochází ke změnám mozkových vln. Jsou to ale stejné mozkové vlny, které mozek vysílá při poslechu hudby či jiné terapii se zvířetem. Nikdy se neprokázalo, že by delfínoterapie měla větší efekt, než například canisterapie nebo hipoterapie. Tyto druhy léčebných metod jsou ale přitom prokazatelně bezpečnější jak pro pacienty, tak pro zvířata.
Terapeutické plavání s delfíny navíc není zdaleka tak bezpečné, jak se uvádí. Zvlášť pokud se provádí se zvířaty pocházejícími z volné přírody, často přesouvanými a drženými v mobilních zařízeních, u kterých může nárůst stresu vést až k útoku na člověka. Bylo zaznamenáno i několik těžkých úrazů, kdy delfín napadl člověka v bazénu. Lidé neznalí delfíní etologie si neumí interpretovat delfíní chování správně a tak často delfína nechtěně vyprovokují. Už vůbec pak není vhodné provádět tyto druhy terapie s delfíny, kteří zároveň vystupují pro veřejnost.
Ani riziko nakažlivých onemocnění nelze zanedbat – a to na obou stranách. Delfín se může velmi snadno nakazit celou řadou respiračních chorob, mykobakteriemi, tuberkulózou a celou řadou dalších onemocnění. Ale i on může na člověka přenést například bakteriální infekce.
Z výše uvedených faktů je jasné, že zápory delfínoterapie převyšují klady, pokud nějaké klady lze na delfínoterapii najít. I ty se ale dají najít pouze v případě dlouhodobější terapie s dobře ošetřovanými a spokojenými zvířaty. Pořadatel ale nabízí jednorázové sedmiminutové plavání, navíc za dost vysokou cenu, se zvířaty, které budou dva až třikrát denně cvičit v cirkuse, budou převezena na tisíce kilometrů a jejichž původ je neznámý. Zavání to nejen zneužíváním zvířat, ale především velmi neetickou snahou vydělávat na postižených lidech.
reklama
Jana Hajduchová je konzultantka, grafička a překladatelka zabývající se ochranou přírody a životním prostředím. Petra Nevečeřalová je přírodovědkyně zabývající se ekologií a etologií kytovců.
Chcete vidět divoké delfíny? Šanci máte i v Evropě