Chcete vidět divoké delfíny? Šanci máte i v Evropě

Vidět zblízka v přírodě delfíny, to zní jako zážitek z nějaké hodně exotické dovolené. Přitom pozorovat delfíny, a to nejen jak plavou za trajektem, ale opravdu z těsné blízkosti, je možné i v Evropě. Jedním z nejlepších míst je ústí řeky Sado u portugalského města Setúbal.

Tak blízko

„Támhle jsou!“ Katamarán už něco přes hodinu pročesává záliv mezi setúbalským přístavem a protějším poloostrovem Tróia. Zahlédnout delfíny se po celou dobu snažily asi tři desítky návštěvníků na palubě, oči průvodce jsou ale přece jen zkušenější. Stáčíme směr ke vzdálenému pohybu na hladině a velmi pomalu se k delfínům přibližujeme. Čím jsou blíž, tím se zvyšuje nadšení posádky.

Najednou motory utichají. Mezi základní pravidla pozorování delfínů v evropských vodách totiž patří nepřibližovat se k nim na víc než 30 metrů. Ovšem delfíni jsou zvířata zvědavá. Připlouvají těsně ke katamaránu, obklopují ho z několika stran, jsou tak blízko, že by se jich skoro dalo dotknout. Nad hladinou je vidět jakoby se usmívající čumák, veselé oči, lesklý hřbet s ploutví a šup – mohutné tělo už je zase pod vodou. Za chvíli se s hlasitým vydechnutím objevuje znova. „Pane bože, ti jsou tak blízko!“ šeptají si, snad ne ani pro druhé jako spíš sami pro sebe, unešení návštěvníci.

Radosti dává průchod i Maria João Fonsecová, která plavbu vede. „Všichni mají rádi delfíny,“ usmívá se žena, která v roce 1998 stála u založení organizace Vertigem Azul. Ta dnes provozuje pozorování setúbalských delfínů, zároveň se ale snaží upozornit na nebezpečí, která jim hrozí, a prosazovat jejich ochranu. Podle ní není zase tak těžké delfíny najít. Kvůli dýchání se musejí vynořit na hladinu každých asi 8 minut, většinou to však dělají mnohem častěji. Pokud jste tedy ve stejné oblasti, kde jsou delfíni, velmi pravděpodobně je uvidíte. Zbývá maličkost – vědět, kde jsou delfíni.

Let vrtulníkem

V ústí řeky Sado dlouhodobě žije tzv. rezidentní populace delfínů skákavých. „Delfíny je možné zahlédnout na spoustě míst v Evropě. Třeba ve Velké Británii, v Irsku, Francii, Španělsku, Itálii, Řecku ... Populace v ústí řeky Sado je ale jednou z vůbec prvních, která byla v Evropě popsána. Vědci ji začali studovat už na počátku 80. let minulého století,“ vyzdvihuje setúbalské delfíny Erich Hoyt ze Společnosti pro ochranu velryb a delfínů (Whale and Dolphin Conservation Society), jeden z největších světových odborníků na kytovce.

Vědci tenkrát v Sado napočítali skoro 40 delfínů. Jejich počet se však postupně snižoval až na současných 25. Před několika lety to přitom bylo ještě horší. „Posledních šest let přežilo porod víc mláďat než kolem roku 2000, což přineslo novou naději pro celou skupinu,“ říká Maria João Fonsecová.

Pro rozpoznání jednotlivých delfínů se používají fotografie hřbetních ploutví. Ploutve se liší profilem, navíc na nich i na povrchu těla časem přibývá spousta značek, zářezů a škrábanců. Zkušení pozorovatelé tak dokážou delfíny rozeznat i pouhým okem. „To je Asa,“ ukazuje Fonsecová na samce, který má za sebou mimořádné dobrodružství se šťastným koncem. V dubnu 1999 totiž uvízl na mělčině. Delfíni sice nějaký čas vydrží mimo vodu, postupně ale osychají a jsou vystaveni obrovskému stresu. Asa byl při nalezení už hodně suchý, hrozila mu smrt a z místa, kde se zasekl, nebylo možné přenést ho do větší hloubky. Dobrovolníci ho ovšem vlhčením udrželi živého a nakonec ho zachránila armádní helikoptéra, která ho v podvěsu přenesla do hluboké vody.

Zvláštní rituál

Ne vždy ale mají delfíni takové štěstí. Jiný samec, Menos Raiz, se tři roky po Asovi rovněž dostal na mělčinu, ovšem nepřežil to. Velmi často rovněž umírají mláďata. „Při jejich úmrtí občas pozorujeme zvláštní rituál. Delfíni mládě vynášejí na vzduch v neustálé snaze oživit ho,“ vypravuje Maria João Fonsecová. Vypadá to, jako by se ho snažili dostat nad hladinu, aby se mohlo nadechnout. „Dělají to celé hodiny, někdy i celé dny.“

Ztráta každého mláděte je přitom pro skupinu dost citelná, protože delfíni se rozmnožují velmi pomalu. Samice jsou těhotné 12 měsíců, mají vždy jen jedno mládě a to je další 3–4 roky závislé na matce. Juvenilní delfíni jsou už závislí méně, stejně ale musejí dorůst až do věku přibližně osmi let, aby se mohli rozmnožovat. V přírodě se pak delfíni skákaví dožívají přes 40 let. Věk delfínů přitom odborníci v ústí řeky Sado sledují až od roku 1995, takže u poloviny z nich nevědí, jak jsou staří.

Zatímco konkrétní jedince je možné identifikovat podle ploutví a znaků na těle, s určením pohlaví to tak jednoduché není. Samci se sice od samic trochu liší, genitálie ale mají schované v těle, takže v přírodě je téměř nemožné rozdíly poznat. Asu, kterého zachraňoval vrtulník, si mohli dobře prohlédnout při vypouštění do zálivu, takže vědí, že je to samec. Raiz, zřejmě nejstarší ze setúbalských delfínů, byl zase jednou pozorován se ztopořeným penisem. Rozeznat se dají také samice, které tráví čas se svými mláďaty. Ovšem třeba u mláďat narozených v posledních deseti letech je pohlaví zatím zcela neznámé.

Rybáři: Nemají dobré maso

Mezi základní pravidla pozorování delfínů v evropských vodách patří i zákaz koupat se s nimi. Při pohledu na jejich velká těla ovšem člověk trochu pochybuje, je-li vůbec o co stát. Proti mohutnému zvířeti, které může mít přes 300 kilogramů a dlouhé je přibližně 3,5 metru, musí být člověk ve vodě naprosto bezbranný. Paradoxně jsou ale právě lidé pro setúbalské delfíny největším nebezpečím.

Nejde snad o to, že by je lovili rybáři. „S těmi konflikty nejsou vůbec,“ tvrdí Maria João Fonsecová – a to navzdory skutečnosti, že dospělý delfín spořádá asi 15 kilogramů ryb denně. „Někteří rybáři sice občas řeknou něco jako ‚no jo, delfíni to všechno sežrali‘. Většina rybářů je má ale ráda, někdy nám i říkají, kde je viděli.“ Delfíni skákaví se tady kvůli masu nelovili ani v minulosti. To spíš delfíni obecní nebo delfíni pruhovaní. „Podle rybářů maso delfínů skákavých není chutné,“ krčí rameny Fonsecová a dodává, že škodit by mohl leda rybolov nelegální, který by snižoval dostupnost potravy.

Větším problémem je podle ní však poměrně hustá námořní doprava v zálivu. Tu navíc v létě doplňuje značné množství turistů prohánějících se po vodě v motorových člunech. „Někteří se chovají, jako kdyby vůbec nevěděli, že tady žijí delfíni,“ stěžuje si Fonsecová.

Na volném moři

Část vědců za problém považuje i velkou izolovanost zdejších delfínů. Podle nich je skupina velmi malá a trpí nedostatečnou genetickou rozrůzněností. Fonsecová se ovšem na základě přímých pozorování domnívá, že to nebude tak horké. „Minulý rok jsme delfíny ze zálivu monohokrát viděli na otevřeném moři společně s delfíny z volného moře. Izolovaní tedy určitě nejsou.“ To ostatně dokládá i příběh jedné samice, která skupinu opustila. Loni v listopadu se ale po roce a půl vrátila – s mládětem.

Vůbec největší hrozbou tak zůstává znečištění zálivu. Hnojiva z polí, odpady z kanalizace a obrovské množství chemikálií z továren na břehu neustále putují do řeky. Do vody se tak dostává odpad z lodního průmyslu, z papíren, dusičnany, fosfáty, cín, rtuť, zinek atd. Při pohledu na průmyslové areály v okolí zálivu má člověk pocit, že toho delfíni vydrží opravdu hodně. Všechno ale přece jen nezvládnou a pro příklad se nemusí chodit daleko. Jen o pár desítek kilometrů severněji, u Lisabonu, ústí do oceánu řeka Tagus. Ještě v 60. letech minulého století bývali delfíni vidět i v ní. Odborníci se domnívají, že i v Tagu žila rezidentní populace delfínů, kvůli zničenému prostředí však vyhynula.

„Nebezpečí, že vyhyne i skupina v ústí řeky Sado, je stále dost vysoké,“ domnívá se Fonsecová. Portugalci si to zřejmě uvědomují a na zlepšení podmínek pracují. Sado se stalo chráněným územím v roce 1980, dnes patří i mezi místa chráněná celoevropsky prostřednictvím Natury 2000. Nejde přitom zdaleka jen o delfíny, kromě nich tu žije spousta ryb, měkkýšů, korýšů, ale i třeba ptáků. „Někteří lidé se k setúbalským delfínům nechovají pěkně, obyčejně jsou na ně ale lidé opatrní a stále více se o ně zajímají. Existuje plán na ochranu ústí řeky Sado a víc pozornosti se delfínům věnuje i jako turistickému zdroji. Myslím, že se jejich ochrana postupně rozvíjí,“ míní Fonsecová.

Devadesát pět procent

K rozvoji turistického pozorování delfínů přitom výrazně přispěla právě společnost Vertigem Azul. Uvádí, že delfíny vidí na 95 % svých výprav, což je číslo mimořádně vysoké. V Evropě mohou ústí řeky Sado v tomto směru konkurovat zřejmě jen dvě další oblasti – ústí řeky Shannon v západním Irsku a záliv Moray u skotského města Inverness. I tam existuje velmi vysoká naděje, že se vám podaří delfíny sledovat z bezprostřední blízkosti.

Rezervaci Sado jako jedno z nejlepších míst v Evropě pro pozorování delfínů potvrzuje i Erich Hoyt ze Společnosti pro ochranu velryb a delfínů (WDCS). „Ano, je to tak. Ústí řeky Sado je dobré místo pro pozorování jak z lodi, tak z pobřeží, protože delfíni tady žijí velmi blízko břehu, takže se k nim dá snadno dostat,“ napsal Ekolistu Erich Hoyt, jenž je mimo jiné i autorem průvodce pozorováním kytovců v Evropě. Sám přitom pozorování delfínů, při němž se dbá na jejich bezpečnost, považuje za důležitou činnost, která může přitáhnout pozornost k problémům, jimž musejí setúbalští delfíni čelit.

Při tolika hrozbách však zůstává otázkou, proč delfíni v Sado stále žijí. Odpověď je celkem prostá. Stále tady nacházejí dost potravy. Existují však i období, kdy tráví víc času na volném moři. Liší se to nejen podle sezóny, ale někdy i mezi jednotlivými roky. Důvodem je zřejmě zase výskyt potravy. „Samozřejmě že v tom budou i další důvody, které neznáme. Ale delfíni výskyt potravy určitě sledují.“

Nad ústím řeky Sado fičí vítr od oceánu, na obloze se slunce střídá s mraky. Delfíni plavou poblíž katamaránu, občas se nějaký objeví sám, spíš se ale shlukují do menších skupinek. Tady se zrovna vynořili tři pohromadě, támhle jich je dokonce osm. Půlhodina, po kterou je možné v přítomnosti delfínů zůstat (další pravidlo při jejich pozorování), však rychle utíká. Kormidelník obrací katamarán a lesklé ploutve se vzdalují.

„Má malá skupinka pětadvaceti delfínů šanci?“ honí se hlavou pozorovateli, který se je ještě jako tečky na obzoru snaží rozeznat. Zatímco katamarán se blíží zpátky k setúbalskému nábřeží, zátokou proplouvají obrovské nákladní lodě. Na jednom břehu rozsáhlá průmyslová zóna, na druhém rozvíjející se turistický areál. Mezi nimi trajekt. Delfínů skákavých žije ve světě spousta a pro zachování druhu by zmizení malé populace v jakési portugalské zátoce neznamenalo vůbec nic. Přece si ale člověk říká, že by to byla nenahraditelná ztráta. Nejde jen o ochuzení přírody v zátoce, o nadšence, kteří se delfínům snaží pomáhat, o příjmy z turistiky. Spousta místních takhle nevažuje a na delfíny se dívá úplně jinak – jako na důležitou součást svého domova.

---

reklama

---