Jiří Řehounek: Dvakrát měř a jednou řež aneb Stručný návod, jak (ne)kácet biologicky cenné stromy

V poslední době jsem v poradně sdružení Calla několikrát řešil dotaz, který se týkal broukovišť. Rád vyhovuji, ale vždy přidávám dovětek, že udělat ze stromu broukoviště by mělo být nouzovou variantou, obzvláště u biologicky cenných stromů. Každý zásah do takového stromu je přitom nutné považovat za nebezpečný, protože změní podmínky uvnitř stromu. Co je tedy optimálnější než broukoviště?

Pokusil jsem se seřadit možné přístupy k žádostem o kácení stromů od nejlepšího po nejhorší, samozřejmě z pohledu ochrany přírody:

1. Nedělat nic. Pokud je důvodem žádosti třeba prostý fakt, že ze stromu na podzim padá listí do okapů a v létě kape medovice od mšic na zaparkovaná auta, netřeba se znepokojovat s udělováním výjimky ke kácení. Neexistuje totiž žádný veřejný zájem, který by mohl převýšit zájem na ochraně onoho stromu. V ostatních případech je dobré přizvat k rozhodování odborníka, který posoudí zdravotní stav dřeviny.

2. Prořezat, ořezat, snížit těžiště. Pokud je strom potencionálně nebezpečný, měl by být ořez první zvažovanou variantou. Měl by ho samozřejmě provádět zkušený arborista, v případě osídlení stromu ohroženými druhy hmyzu (u starších stromů vždy) má být přítomen také entomolog. Pozor je nutné si dát především při ořezávání větví s větším průměrem, které mohou hostit vzácné druhy.

3. Zachovat alespoň část stromu. Ořezání stromu na torzo nebo na vysoký pařez je přijímáno rozporuplně. Bez problémů ho lze použít v případě mrtvých stromů, u živých se dostáváme na hranu současné legislativy. Osobně si myslím, že leckteré torzo lze označit za ořez a že se to týká např. i lip, které byly kdysi řezány na hlavu a později byl řez zanedbán. V těchto případech se totiž jedná o jediný zásah, který takovým stromům dává šanci dále přežít.

4. Pokácet a znovu vztyčit. Teprve u čtvrtého bodu se dostáváme k broukovištím. O nejlepší variantu se jedná pouze v případě, že kácení je jedinou možností. Třeba když je statika stromu natolik narušená, že hrozí akutní ohrožení lidí. Za hlavní výhodu broukovišť bych považoval možnost zachovat vertikální polohu kmenu a jeho orientaci ke světovým stranám. Nevýhodou je ztráta části kmenu, která je pod zemí, pro většinu specializovaných druhů brouků, a především rychlé vymizení druhů živého dřeva, které mohou v mrtvém stromě maximálně dokončit svůj vývoj. Broukoviště bychom měli vytvářet co nejblíže od místa kácení, protože jakýkoli transport nepříznivě ovlivňuje podmínky uvnitř kmenů.

5. Pokácet a ponechat na místě. Pokud už musíme strom opravdu pokácet a nelze ho znovu vztyčit, je vždy lepší ponechat ho ležící na místě kácení. Můžeme totiž předpokládat, že v něm žijící brouci najdou v blízkém okolí jiné vhodné stromy pro svůj život. Oproti opětovnému vztyčení kmenu v broukovišti je hlavní nevýhodou tohoto postupu urychlení rozkladu při kontaktu s půdou a napadení larválních stadií hmyzu plísněmi. U ležících kmenů musíme zajistit také jejich dostatečnou stabilizaci s ohledem na bezpečnost lidí, obzvláště na frekventovaných místech.

6. Pokácet a odvézt. Odvezení stromu na jiné místo, kde mohou larvy brouků dokončit svůj vývoj, je problematické zejména u druhů, které nejsou příliš mobilní. Příkladem může být páchník hnědý, jehož dolet je silně omezený. Tuto variantu bych doporučil pouze tehdy, pokud na místě kácení akutně hrozí krádeže ponechaného dřeva. Takový kmen je lepší odvézt na bezpečné (co nejméně vzdálené) místo, než aby skončil v kamnech i s brouky.

K tomu všemu je ještě zapotřebí dodat, že za biologicky cenné stromy považujeme nejen takové, v nichž je aktuálně potvrzen výskyt zvláště chráněných druhů živočichů (nejčastěji brouků). Důležité jsou i stromy, které by je mohly hostit, protože během kácení se mnohdy objeví vnitřní dutina, která nebyla při rozhodování rozpoznána. V neposlední řadě je třeba myslet i na stromy, které dosud pro specializované brouky vhodné nejsou, ale v budoucnu po vytvoření dutin budou. Tady se bohužel dostáváme k výkladu zákona, podle něhož je biotopem chráněného brouka pouze strom, ve kterém žije, nikoli celá alej. Ale to už je na jiné povídání.

Broukoviště jsou poměrně drahá, vyžadují péči a nevydrží dlouho. Pokud chcete pomoci ohroženým broukům, mnohem lepší je zavedení ořezu stromů v alejích na hlavu, podobně jako u hlavatých vrb. Ořezávané stromy rychle vytvářejí dutiny, místa po ořezaných větvích nabízejí broukům obnažené mrtvé dřevo. A protože ořezávané stromy jsou nízké a stabilní, mnohdy žijí déle než stromy neořezávané (např. ořezávané vrby mohou žít i dvakrát déle). Hlavaté stromy tedy mohou broukům nabízet dutiny a další vzácná stanoviště i stovky let. Proto je ořez mnohem vhodnějším nástrojem ochrany organismů vázaných na mrtvé dřevo než broukoviště. Nelze pochybovat ani o tom, že živá i mrtvá stromová torza či hlavaté stromy mohou poskytnout i estetický zážitek a mají v naší krajině tradici.

V poslední době se objevují pokusy o ospravedlnění kácení právě vytvořením broukoviště. Původně dobrá myšlenka tak může posloužit i jako zástěrka ke kácení biologicky cenných stromů („Přece vytvoříme broukoviště, tak co byste ještě chtěli?“). Broukoviště prostě mají svoje limity. Často jsou spíše nástrojem ekologické výchovy než samotné ochrany přírody. Proto by je neměl nikdo navrhovat, povolovat nebo vytvářet bez rozmyslu a s lehkým srdcem. Vždy je třeba mít na paměti, že existují i lepší způsoby, jak zároveň zajistit bezpečnost lidí a vhodné podmínky pro ohrožené brouky.

---

reklama

---