Karel Dolejší: Jak dál po ropném zlomu? Aneb právo na vlastní, na ropě nezávislý příběh
Dochází tak k oficiálnímu potvrzení toho, co někteří experti na poněkud méně prominentních fórech tvrdili již dva nebo tři roky. Světová produkce ropy tedy již několik let neroste, zatímco spotřeba stále stoupá. Kdyby existovala šance otevřít nová snadno přístupná ložiska, už by se tak dávno stalo. Ale i když cena ropy několikrát překročila hranici 100 dolarů za barel, což se drsným způsobem podepsalo zejména na výkonu slabě rostoucích západních ekonomik, nevyvolalo to nárůst nabídky. Ten už totiž v zásadě nemá kam a hlavně z čeho růst.
Podle Murraye s Kingem by teď rozumné vlády měly včas přijmout opatření na podporu efektivity využívání fosilních paliv, aby tak minimalizovaly rizika plynoucí z rostoucích cen ropy. Jak už upozornily předchozí studie, potřebné změny směřující k překonání závislosti průmyslových ekonomik na ropě si vyžádají celá desetiletí a ohromné investice.
Navzdory novým velkým nalezištím u brazilského pobřeží, menším v Severní Dakotě nebo stoupající výrobě nekonvenční ropy z kanadských ropných písků je nová produkce schopna pouze nahradit pokles výnosů ze starých ropných polí. K udržení moderního životního stylu od osobních automobilů až po spotřební plasty svět dodneška spotřeboval přibližně bilion barelů, zatímco zhruba další bilion barelů ropy – té znečištěnější, ležící hlouběji, v obtížně přístupných lokalitách nebo v malých ložiscích – ještě leží pod zemí. Náklady na vytěžení toho, co zbývá, jsou ovšem výrazně vyšší než náklady na těžbu například z giganticky bohatých ropných polí Saúdské Arábie. A tak by cena ropy postupně rostla dokonce i v případě, že by poptávka stagnovala. Jenže ona se dál zvyšuje, zejména kvůli Číně a Indii.
King a Murray nevěští z křišťálové koule, ale zakládají svou analýzu na datech zveřejněných U.S. Energy Information Administration. Ta ukazují výraznou fluktuaci cen ropy při prakticky konstantní nabídce. Jestliže by se světová poptávka při stávajících trendech měla do roku 2030 zdvojnásobit, konstatují Murray s Kingem, je velmi nepravděpodobné, že bychom toho vůbec mohli dosáhnout.
Co to znamená tady a teď? Deseti z jedenácti poválečných recesí v USA předcházela náhlá změna v cenách ropy. A nejde jen o USA: Současný obchodní deficit Itálie podle některých analýz lze přičíst na vrub právě rostoucím cenám ropy, které ohromně zamávaly s obchodní bilancí země. "Jestliže nemůže růst produkce ropy, důsledkem je, že nemůže růst ani ekonomika," podotýkají Murray a King.
Co tedy dál? Uhlí? Při poslední revizi odhadu světových zásob v roce 2005 byl agregátní údaj snížen o polovinu, takže vyvrcholení těžby se očekává v roce 2025, přičemž například v USA tento vrchol nastal již v roce 2002. Neexistuje tedy žádný "spolehlivý" fosilní zdroj, na němž by se – nehledě na environmentální dopady – dalo dlouhodobě stavět. Plány na "obnovu ekonomického růstu" které obcházejí problematiku energetické bezpečnosti jsou krátkozraké a k ničemu.
Konec elastické ropy
Co nás tedy nakonec v praxi čeká? Článek Toma Konrada pro časopis Forbes The End of Elastic Oil (Konec elastické ropy) upozorňuje na jeden z důležitých aspektů naší situace. Nejde jen o to, že ropa z nových ložisek bude dražší; samotné její zpřístupnění je náročnější a zabere tedy i více času. Ekonomickou terminologií řečeno, elasticita nabídky je výrazně redukována. Pokud vůbec existují vyhlídky na další růst nabídky, týkají se nekonvenčních zdrojů jako ropné písky – a ty jsou ještě podstatně dražší než nejhůře dostupná klasická ložiska, přičemž spotřebovávají značné množství energie (např. kanadské písky je třeba nejen vytěžit těžkou důlní technikou, ale také je před extrakcí suroviny roztavit). Za těchto okolností i velká změna poptávky vyvolá na úkor značných dodatečných energetických nákladů pouze malou změnu v nabídce, a tato změna bude navíc notně opožděna.
Pokud se omezíme čistě na elasticitu poptávky tak, jak funguje přibližně od roku 2005, je nakonec dokonce jedno, jak přesné jsou naše aktuální odhady celkového množství ropy, která ještě leží pod zemí. To, co ekonomiku zasahuje na prvním místě, je právě ona snížená elasticita.
Doporučení, která je podle Konrada v uvedené situaci třeba podniknout, vypadají následovně:
- Navýšit investice do alternativních způsobů dopravy, jako jsou autobusy a železnice, cyklotrasy, sdílená automobilová přeprava (car sharing) a zlepšit podmínky pro dopravu pěšky
- Převést co největší části nákladní dopravy na železnici
- Postupně zvedat spotřební daň na benzín, z níž budou financována opatření zvyšující efektivitu využití ropy; současně půjde o signál spotřebitelům, že se musejí připravit na dlouhodobě vysoké ceny nákupem efektivnějších vozidel a změnou životních návyků tak, aby méně často využívali osobní vůz
- Mýtné a další cenové signály motivující k efektivnímu využívání silniční sítě
- Elektrifikace přepravy za účelem snížení závislosti na fosilních palivech
Konec růstu
Žádné z opatření zmíněných Konradem ovšem neznamená "vyřešení" problémů plynoucích z vyčerpání ropných zásob; jde jen o omezení jejich dopadů, snahu vyhnout se nejhoršímu. Opatření navrhovaná v proslulé Hirschově zprávě počítala s odstraněním závislosti na ropě pomocí produkce benzínu z uhlí (Fischer-Tropschovým procesem); to by ovšem s ohledem na revidované zásoby uhlí představovalo opravdu jen krátkodobou strategii. Ani mnohými prosazovaná jaderná cesta nedává dobrý smysl, neboť těžba uranu ze známých zásob by při současné omezené spotřebě (v situaci, kdy jaderná energetika pokrývá 13-14 % světové produkce primární energie) vystačila na šest dekád; tedy pokud bychom teoreticky zcela přešli na jádro, spotřebujeme veškeré dostupné palivo ani ne za devět let ...
Pokud bychom ovšem provedli všechna možná a nemožná opatření na zvýšení energetické efektivity (i k tomu má současná Česká republika opravdu nekonečně daleko), a přitom pokračovali v ekonomickém růstu, pak by to – jak už v roce 1972 ukázal Římský klub – fakticky znamenalo pouze tolik, že na nějaký čas oddálíme nezbytný náraz na meze spotřeby neobnovitelných přírodních zdrojů. Nic méně, ale také nic více.
V této souvislosti před námi vyvstává proslulé strašidlo „Konec růstu“. Obecně se od politických neoliberálů dozvídáme, že pokud nebude růst, nebude prý svoboda. Poněkud konkrétněji se od ekonomických neoliberálů dozvídáme, že nebude-li růst, nebude ani práce. Jaká svoboda nás ale v současné krizové epoše čeká, na to se mohou názory opravdu dosti různit. A jak je to s perspektivami alespoň relativně slušně odměňované práce v době, kdy Západ ztratil monopol na tzv. vedoucí průmyslové odvětví, na to je snad lepší se zblízka ani nedívat.
Ve skutečnosti nejde o to, že by v souvislosti s hypotetickým zastavením ekonomického růstu většině lidí hrozil náhlý přechod z bodu A, kde se jim daří skvěle, do bodu B, kde se mají otřesně. Životní podmínky velké většiny obyčejných lidí, a to i ve vyspělých západních společnostech, se již nějakou dobu systematicky zhoršují. A navíc „zůstat v bodě A“ prostě není žádná reálná volba – tedy přinejmenším do doby, než se zhmotní sny o komerčně využitelných fúzních reaktorech, autech jezdících na vodu či ovládnutí „volné kosmické energie“.
Mezitím bude Západ soupeřit s nově industrializovanými zeměmi o zmenšující se koláč neobnovitelných planetárních zdrojů a o co nejnižší cenu pracovní síly.
Mezi vládcem vesmíru a apokalypsou
Americký teoretik ropného zlomu John Michael Greer opakovaně zdůrazňuje, že zakořeněná představa, podle níž musíme buď „neochvějně spět kupředu“ (v rámci mytologie pokroku), nebo nás čeká jakási apokalypsa, má vlastně původ ve středověkém křesťanství s jeho posedlostí koncem časů. Greer má patrně pravdu: Sekularizovaná evropská kultura nevyvinula žádné jiné šířeji sdílené pojetí času než normativní jednorozměrný historický optimismus – a tak jakmile se zdá, že tento projekt smyslu selhává, upadá okamžitě do náboženské regrese. Vposledku se ukazuje, že prvoplánový, nereflektovaný atheismus podbudovaný naivní pozitivistickou vírou ve vědu je coby světonázor vlastně velice zranitelný, vnitřně nestabilní, „maniodepresivní“.
Greer coby polytheista patrně nemá zájem blíže zkoumat vrstevnatost starší evropské křesťanské tradice. Sam Charles Norton je ovšem jiný případ. Svou interpretaci situace, ve které se dnes Západ nachází, v knize Let Us be Human: Christianity for a Collapsing Culture (Buďme lidští: Křesťanství pro kulturu, která se hroutí), postavil na starozákonní tradici, konkrétně na příběhu proroka Jeremiáše. Je zřejmé, že zde není úplně to nejsprávnější místo pro převyprávění starozákonní legendy, nicméně než s výkladem postoupím dále, je třeba přece jen alespoň stručně charakterizovat Nortonovo východisko.
Prorok Jeremiáš žil v dobách, kdy se staroizraelský stát rozpadl na dvě nezávislé jednotky. Severní Izrael byl poměrně brzy po rozdělení dobyt Babylóňany, kdežto jižní Judea si po nějakou dobu uchovala nezávislost. V této nezávislosti, zatímco vnější nebezpečí narůstalo, se Judejští utěšovali tím, že je „jejich“ Bůh přece ochrání a Jeruzalém zůstane svobodný. Zatímco „oficiální“ prorok Chananiáš tento slepý optimismus všemožně podporoval, Jeremiáš naopak varoval, že se jednání Izraelitů „Bohu nelíbí“ a sešle na ně trest v podobě Babylóňanů. A Babylóňané také skutečně v roce 586 př. Kr. dobyli a zničili Jeruzalém, přičemž vedoucí představitele izraelitské společnosti, kteří přežili, odvedli s sebou domů do zajetí.
Mezi těmi, kdo trpěli v babylonském zajetí, byl později rozvinut duchovní impuls předložený Jeremiášem. Zjednodušeně řečeno, poukazoval na to, že ani ohromný neúspěch a zdánlivě beznadějná situace ještě neznamenají „konec všeho“, ale je možno je pochopit jako součást širšího plánu, ve kterém má život i nadále smysl. Právě tuto část křesťanské tradice využívá Norton, aby předložil určitý projekt smyslu života v epoše po ropném zlomu, která – ač rozhodně nejsme právě obklopeni silnější nepřátelskou armádou a nečeká nás zničující invaze – nepochybně přinese četná troskotání a (jak se Norton obává) povede k pádu naší kultury.
Mně zde ani kdekoliv jinde pochopitelně nepůjde o nějakou moralistickou interpretaci jeremiášovského příběhu. Pokud se kdokoliv v souvislosti s ropným zlomem hodlá zabývat masochistickými potencialitami skrytými u starozákonního Jeremiáše, činí tak bez mé účasti a výhradně na vlastní nebezpečí. Mým záměrem bylo upozornit na něco docela jiného.
Starozákonní příběhy prostě reprezentují určitý balík toho, čemu Jean-Francois Lyotard říkal narativní vědění. Tyto příběhy uchovávají určitou tradiční zásobu smyslu, který v případě potřeby může být znovu použit. Tak postupuje Norton: Nalezl ve Starém zákoně příběh, který lze podle jeho názoru v dané situaci aplikovat, tak aby mu situace, v níž se aktuálně nachází, dávala smysl.
Atheista disponující pouze jediným, správně sektorovaným, nekritizovatelným, absolutizovaným příběhem o nekonečném pokroku lidstva předurčeného k ovládnutí vesmíru je naproti tomu v okamžiku, kdy jeho dosavadní „velké vyprávění“ přestane skýtat oporu a smysl solidním životním strategiím, odsouzen k regresu do apokalyptické tradice. A to je prosím náš úplně nejhlavnější problém. Cokoliv jiného než „pokrok“ nám nesmí, nemůže dávat smysl, a basta. Bez něj zůstanou jen hlad, svrab a neštovice. Darwin Darwin, pravím vám.
Není to ovšem chyba křesťanů, že moderní atheisté končí právě takto trapně. Naopak, jde o vážnou chybu samotných atheistů, kteří se můžou utěšit snad jen myšlenkou na to, že je za ni pánbu nepotrestá. Jen málokterý myslel na zadní kolečka, když se na oltář moderní společnosti instalovalo zlaté tele jménem „Historický pokrok“, jehož výkladu se okamžitě namísto laiků chopily „zasvěcené“ elity.
Aby bylo zcela jasno: Nejenže tu nevolám po masochistické interpretaci jeremiášovské tradice; nevolám ani po tom, aby teď atheisté narychlo zkoušeli splácat nějakou sekularizovanou verzi zmíněného starozákonního příběhu. Jde mi jen o to, aby vzali konečně opravdu vážně nenapravitelně relativní narativní vědění a pokusili s ním sami nezávisle a kreativně pracovat. Není přece pravda, že mezi člověkem-vládcem vesmíru a apokalypsou neleží vůbec nic.
Mezi těmito dvěma eventualitami leží úplně všechno, veškerý lidský život. Je stejně tak záležitostí monotheistů, polytheistů jako atheistů, aby tento prostor vyplňovali vlastními projekty smyslu a vlastními životními příběhy, aby si v oblasti smyslu nenechali nic a od nikoho totalitářsky předepisovat, aby se nedali zastrašit prostým faktem, že jedna kdysi veleúspěšná strategie rozvoje jejich kultury plus ideologická nadstavba v podobě mytologie pokroku jednoduše jdou do kopru. No a co? Máme si dát proto snad nohu za krk a jít se oběsit?
Jak upozorňuje Norton, je nám naléhavě třeba toho, abychom i na konci jedné slavné historické epochy v našem úsilí dál dokázali nacházet vlastní smysl – protože boj o přežití, který nás nepochybně čeká, by byl jinak opravdu jen pouhým přežíváním a pádem do barbarství, jímž nás tolik straší ropácký Velký bratr.
reklama
Karel Dolejší: Deindustriální blues aneb Sedm růží s přísadou bioetanolu
