Karel Dolejší: Sociální darwinismus 2.0 aneb Když se hlavní voj stává avantgardou

Máme-li věřit archeologům a paleontologům, neandertálec v soutěži s Homo sampiens sapiens neuspěl především kvůli inferiorní dispozici k jazykové komunikaci. Z hlediska evoluční teorie se tedy patrně jednalo o jeden z prvních selekčních tlaků kulturního původu. Napříště pak měla být taková situace docela typická: O přežití či zániku jednotlivých společenství a kultur nerozhodoval ani tak stupeň adaptace na prostředí jako spíše relativně samostatné kulturní faktory. Tato tendence navíc s postupujícím historickým časem dále zesilovala, až nakonec vyvrcholila v moderní průmyslové společnosti. Čeká-li nás však nyní kvůli vyčerpávání neobnovitelných zdrojů vývojový zlom, s největší pravděpodobností se zlomí také výše zmíněný trend generování stále většího podílu selekčních tlaků uvnitř kultury samé. Podívejme se na věc blíže.

Selhání emancipačního projektu

Človek jako živočišný druh po průmyslové revoluci - díky využití energie fosilních paliv - obsazoval a ovládal stále větší část biosféry. Logicky to tedy byl také on sám, kdo tam, kde se nacházel, produkoval nejvýznamnější selekční tlaky, a to jak pro příslušníky vlastního druhu, tak pro všechny ostatní (jednotlivci selektovaní na schopnost snášet moderní životní způsob, lesy selektované čistě na objem vyprodukované dřevní hmoty v co nejkratším časovém intervalu, zpěvní ptáci selektovaní na sklon přeletovat vozovku ve větší výšce atd.). Nebyly to ovšem tak docela jen schopnosti "pána tvorstva", co daný stav umožnilo - a jestliže se nepodaří nahradit fosilní paliva v roli energetických zdrojů (a opaku dosud nic nenasvědčuje), celková disponibilní energie lidské civilizace bude výrazně a především neodvratně klesat.

Důsledky takového stavu - stavu, který není "věštěn" z křišťálové koule, ale prognózován na základě geologických poznatků - mohou být značně různorodé, mnohými jsem se v Ekolistu již zabýval a ještě mnohem, mnohem více jich promýšlejí další autoři sledující problematiku ropného zlomu. Zde se zaměřím především na to, co bychom mohli obecně označit za krizi kapacity průmyslové společnosti ovládat prostředí. S touto schopností ovládat však byla pevně spojena i velká většina moderních emancipačních projektů, což mimochodem vysvětluje alergické reakce tak mnoha tradičně "levicově" uvažujících autorů, jimž se spolu s perspektivou stále rostoucí moci člověka nad přírodou ztratila i perspektiva lidské rovnosti a osvobození... V dané souvislosti k tomu mohu poznamenat pouze tolik, že za zhruba čtyřicet let, co je širší veřejnosti známo, že průmyslová civilizace má opravdu vážný problém s přírodním prostředím, bylo jistě již dost času promyslet důsledky - a pokud dnes západní "levičáci" dosud truchlí nad rozlitým mlékem, pak to patrně vypovídá velmi mnoho o jejich schopnosti kriticky přezkoumávat vlastní předpoklady, pracovat s imaginací a generovat nové myšlenky.

Nejprve ovšem ještě jedna malá upřesňující vsuvka: Samozřejmě je možno poukázat na to, že krize civilizační kapacity ovládat prostředí je ve skutečnosti již v plném proudu, a to především kvůli nezamýšleným důsledkům lidského jednání, které přivodily například klimatické změny - ale koneckonců i aktuální krizi na světovém trhu s potravinami, již kromě na vstupy mimořádně náročných a i jinak po mnohých stránkách problematických technologií spoléhajících na genetické modifikace nedoprovází žádný nový masivní a dosud nevyužitý technologický potenciál průmyslového zemědělství. Nejde o to opakovat či suplovat např. úvahy Ulricha Becka, ale spíše o to, že perspektivně zkrátka bude přiměřeně snižující se celkové disponibilní energii klesat i naše schopnost produkovat svým jednáním nezamýšlené důsledky ...

Ale konečně zpět k původní úvaze: Neobjeví-li se nečekaný technologický průlom otvírající přístup k novým energetickým zdrojům, pak se bohužel i v dosavadním centru globální průmyslové civilizace, tj. na Západě, kde na to už vesměs vůbec nejsme mentálně připraveni, budou muset příslušníci našeho druhu stále častěji vyrovnávat se selekčními tlaky vycházejícími opět spíše z prostředí než z kulturní a civilizační dynamiky samé. Jinak řečeno, budeme čím dál více konfrontováni s nikoliv nutně nám příznivými procesy, které dokážeme ovlivňovat jen málo, či dokonce vůbec.

Lidé, jejichž kulturním a civilizačním ideálem po staletí bývalo stát se subjektem dějin, tak budou naopak stále častěji nuceni adaptovat se na události, jež nemají nijak pod kontrolou. To samo o sobě představuje obrovskou kulturní výzvu, zejména pro příslušníky mužského genderu - ale zde opět myslím není nutné podrobně opakovat to, co už vyčerpávajícím způsobem promyslel třeba Dmitrij Orlov ... Spíše se ještě zaměřme na jeden speciální důsledek kulturní dynamiky západní civilizace, který k procesu, jenž bychom mohli předběžně nazvat třeba nárůst receptivity vůči přírodnímu prostředí, ještě dodatečně přistupuje.

Konec boha je koncem státu

Sociologie již v 19. století přesvědčivě ukázala, že náboženská víra je - mimo jiné - způsob, jakým společnost uctívá sebe samu.

Zároveň je ovšem také třeba podotknout, že tam, kde moderní věda ještě vůbec používá výrazu "společnost", tam má v zásadě vždy na mysli moderní národní stát, s nímž byla společnost jako taková dalekosáhlým způsobem identifikována. (Srovnej společnost versus pospolitost, případně různé komunitarismy.) Takže to, co znaly nejprve raně moderní absolutní monarchie a posléze moderní monarchie konstituční či republiky, byl logicky buď státní kult (ve smyslu césaropapismu v zásadě protiřečícího středověké, ale i reformační tradici), nebo (nacionalistický a imperiální) kult státu.

Bylo to právě vědomí o úzké souvislosti mezi státním kultem a kultem státu, co Friedricha Nietzscheho v knize Lidské, příliš lidské vedlo k prognóze, že stát - coby úběžník moderní kultury - vlastně nemůže přečkat událost, kterou Nietzsche charakterizoval jako smrt boha. Jinak řečeno, krize náboženství s sebou nevyhnutelně nese i krizi smyslu pro státnost, a obecně dokonce pro všechny instituce vyžadující úsilí překračující horizont individuálního nebo úzce skupinového egoismu. My, kdo již v době privatizace politiky a likvidace zbytků smyslu pro veřejný zájem skutečně žijeme, máme už opravdu vážný důvod se nad Nietzscheho aforistickým proroctvím vážně zamyslet ... Zejména ve vztahu k tomu, co jsme až dosud chápali pod výrazem občanství.

Deindustriální evoluce: Silní versus slabí

Jestliže se politika bude dál privatizovat a koncept občanství ztrácet na významu, je otázkou, co postupně zaujme místo formální politické jednoty a rovnosti, jejichž symbolem byl právě moderní projekt občanství (později sociálního občanství) inspirovaný římským právem. Jedním z nejdůležitějších stratifikačních kritérií deindustriální společnosti se nepochybně stane přístup ke zbytkům neobnovitelných zdrojů, podle nějž se lidé budou dělit na málo početné privilegované a většinu neprivilegovaných. Právě neprivilegovaní budou tedy jako první a v mnohem větší míře nuceni čelit výzvě deindustrializace, která perspektivně bude formovat budoucnost všech. V praxi to ovšem znamená nutnost adaptovat moderní životní styl (nebo to co z něj zbude) na situaci, kdy budou mnohé dnešní samozřejmosti čím dál hůře dostupné.

V jisté parafrázi na Hegelovu dialektiku pána a raba bychom zde mohli tvrdit, že neprivilegovaní (ti, kdo si v krysích závodech nedokázali vydobýt výhodnější postavení, kdo se do tohoto postavení nenarodili, či si ho neudrželi) budou čelit univerzální výzvě s předstihem a budou tak "skutečnosti" vlastně mnohem blíže než ti, kdo jim budou vládnout a rozkazovat. Neprivilegovaní se zcela jistě ocitnou pod výrazně větším tlakem, aby na novou výzvu nalezli také nové odpovědi.

Ale podívejme se ještě pozorněji: Faktorů, které způsobí, že se "slabí" budou na nové poměry adaptovat rychleji než "silní", je hned několik.

Za prvé, jak už bylo konstatováno, "slabí" budou čelit přírodnímu prostředí většinou už bez výhody manipulace vyspělými a energeticky náročnými technologiemi a mnohem dříve než "silní".

Za druhé, "slabí" budou také tvořit skupinu početnější a mnohem diverzifikovanější: Už dnes k nim můžeme počítat prakticky celé kontinenty (Afrika) a také značnou část evropské populace, stejně jako třeba majoritu Indů ... Obojí, početnost i diverzita, dohromady ohromně zvyšují pravděpodobnost vzniku účelné kulturní "mutace", jaká je v (prozatím) zabezpečené, globálně homogenizované a relativně nepočetné skupině "silných" spíše vyloučena.

Za třetí, bude tu dokonce i větší kulturně produkovaný selekční tlak. Jestliže dnes někteří převážně levicoví autoři píšou o rostoucí skupině obyvatelstva, kterou se už ani nevyplatí kapitalisticky vykořisťovat, může to sice odpovídat aktuálnímu přechodnému stavu, ale nastupující trendy to už rozhodně nevyjadřuje. Vezměme namátkou jeden dobře známý současný fenomén, výrobu biopaliv: Tam, kde produkce náhražek za fosilní zdroje prostřednictvím růstu cen vytlačuje z trhu chudé spotřebitele potravinářských zrnin, stojíme na pokraji budoucnosti, v níž se elity rozhodně nespokojí se spotřebováváním stále menších zásob neobnovitelných zdrojů, ale budou mít eminentní zájem nalézt i zdroje renty v podobě "slabých", jimž bude ponecháno jen málo nad úroveň bezprostřední subsistence.

Zde mimochodem narážíme na místo, kde je potřeba vyhodit spoustu starého pojmového harampádí. Tak předně: "Historickým úkolem" neprivilegovaných nemůže být nikdy dobytí moci ve státě, protože každé dobytí centra moci ve společnosti nedostatku může vést jen k dalšímu přerozdělení tohoto nedostatku. I to může samozřejmě přinést výhody - některým - ale pro naprostou většinu marginální a nepochybně jen dočasná vděčnost možného nového vládce nikdy nevyváží riziko ztráty vlastního života při politickém dobrodružství zvaném revoluce. "Historickým úkolem" neprivilegovaných je naopak vytvoření a vyzkoušení alternativních životních způsobů, které umožní přežít za nepříznivých přírodních a společenských podmínek.

(Ne, tím netvrdím, že historie s evolucí se dnes odvíjejí na stránkách lifestylových časopisů; nebo že kdo je "gangsta", je "in" a historie na něm může oči nechat; ani nepropaguji zaručeně bio psí sádlo s nula procenty tuku. Tohle všechno je jen pěna dní. Zkuste prosím chápat "životní způsob" trochu jako "výrobní způsob".)

Z experimentování s životními způsoby plyne také potřeba zbavit se všech zažitých mytologických obrazů typu Pařížské komuny. Daleko adekvátnějším předobrazem žádoucí společenské "novosti", jestliže se tedy bez něčeho takového neobejdeme, by byla třeba původní kozácká síč vyrůstající na periferii říše - spíše než heroický (a neúspěšný a marný) pokus emancipovat se dobytím centra moci.

(Podmínečně se lze opřít třeba o některá místa z Deleuze; je skutečně pravda, že nomádský způsob existence - tam kde je vůbec možný - maximálně ztěžuje pokusy centra detailně kontrolovat a ovládat poddané. Další, již o něco horší možností jsou pak relativně chudé a špatně dostupné oblasti neschopné kromě subsistence stávajícího obyvatelstva produkovat podstatnou rentu - takové, které lze snad jednorázově vyplenit, ale bez postupného vylidňování se je prostě nevyplatí systematicky a ve velkém odírat.)

Shrnuto: Pokud se skutečně dočkáme deindustriální doby a společnosti nedostatku, evoluce lidského rodu bude z největší části záviset na neprivilegovaných; nikoliv na těch, kdo se budou snažit stůj co stůj na úkor ostatních udržet stávající výhody. Neprivilegovaní budou muset metodou pokusu a omylu vynalézat životní způsoby, jaké někdy v budoucnu v modifikované formě převezmou i elity, kterým nic jiného nezbude.

Ale jestliže teď na chvíli přece jen vystoupíme z dezinfikovaného jazyka evoluční teorie, můžeme obecnou češtinou na okraj tohoto oddílu poznamenat, že zkrátka půjde o setsakra tvrdý boj o přežití ...

Prokletí jménem čitelnost

Antropolog a asianista James C. Scott, mj. autor knihy Seeing Like a State: How Certain Schemes to Improve the Human Condition Failed (volně přeloženo - Hledět očima státu: Jak jistá schémata pro zlepšení lidského údělu selhala), prozkoumal způsoby, jimiž se do různých oblastí lidské zkušenosti od zemědělství, přes lesnictví, až po městské plánování promítly vzorce pocházející ze státní správy. Tyto vzorce, vytažené velmi daleko za své přirozené hranice, kde snad (v některých případech a v omezeném měřítku) mohly být užitečné, za jiných okolností zcela předvídatelně vedou ke katastrofě - protože si zkoumající subjekt, jenž se za každou cenu brání uznání vlastní kognitivní deficience, silou vynucuje čitelnost (legibility), přičemž zničí to, čemu ve své omezenosti nebyl schopen porozumět. Algoritmus autoritářského vrcholného modernismu - jaký je vlastní nejen státům a organizacím, ale zrovna tak se ho nedokážou zbavit někteří zvlášť silně poznamenaní jednotlivci s mozky ve tvaru krychle - zpravidla vypadá následovně: Komplexita, jíž se funkčně nerozumí, je ocejchována coby nebezpečně iracionální chaos; mocensky se zasáhne, struktura je "racionálně" simplifikována a stane se pro moc konečně "čitelnou"; tím však bylo jaksi mimochodem dosaženo také toho, že některé pro moc neviditelné funkce původní struktury přestaly vůbec být zajišťovány. Výsledek: To, co kdysi možná nedokonale fungovalo, je "vylepšeno" tak, že to časem fungovat přestane - pokud možno úplně. Ne, nejsme u Cimrmana, ale u Scotta.

(Chcete-li, toto je mj. malá poznámka, nebo spíše jen náznak poznámky, k aktuální kauze Šumava ... Ostatně Scottova kniha začíná příkladem vzniku právě toho typu lesnického hospodaření, na němž dnes tolik lpí vedení národního parku - v Německu a na samotném počátku moderny; dnes je již Německo naopak příkladem přírodě mnohem bližšího způsobu lesního hospodaření.)

Stát není ve skutečnosti nijak zainteresován na existenci bohaté funkcionální struktury a složitém jednání organických jednotek, jež ovládá - a jichž je ve skutečnosti sám součástí. Spíše na tyto jednotky pohlíží coby na zdroje zisku, které musejí být organizovány podle centralizované, úzké a striktně utilitární logiky - tak, aby přinášely optimální výnos. Přitom snaha o maximalizaci výnosu nemusí vždy vycházet jen z chamtivosti. V některých případech se podobně chovají i středolevicové vlády, jejichž cílem je zlepšit život velkého množství lidí. Scott ukazuje, že dokonce ani v dobách vrcholící moderny a vcelku bohulibých záměrů se tohle vždy nedařilo.

Také ti, kdo formulovali vetšinu zavedených představ o možných alternativách k moderní kapitalistické společnosti, hleděli na budoucnost právě očima státu, které Scott kritizuje. Za účelem dobytí politické moci organizovali masové uniformizované útvary s jasnou racionální strukturou. Takové organizace jistě mají ještě i dnes v některých případech své opodstatnění, nicméně tam, kde jde především o to uniformní nebýt, dosáhnout vnitřní diverzity coby nezbytné podmínky úspěchu, experimentovat s rozdíly - tam prostě masové organizace nemohou dosáhnout už téměř ničeho, a dokonce často přímo výrazně škodí.

Na závěr se nám ukazuje, že celé schéma moderny je dnes třeba otočit vzhůru nohama: Místo avantgardy - úplně původně málo početného předvoje pohybujícího se před hlavními silami armády, v přeneseném slova smyslu pak menšiny ohledávající stezky historie ještě předtím, než na ně vstoupí ostatní - zaujme zprvu jen negativně (neprivilegovaní) definovaná většina uplatňující crowdsourcing. Namísto racionalizované uniformity a čitelnosti je třeba naopak podporovat pestrost, často se raději smířit s neprůhledností než si vynucovat zjednodušení. A "subjekty dějin" budou nahrazeny aktéry hledajícími na vlastní pěst odpovědi na nelehké osudové výzvy společností nedostatku ...