Jak (ne)dělat naučné stezky
Je to stezka? Není to stezka?
Naučná stezka by už z podstaty svého jména měla být stezkou. Tedy trasou vedoucí odněkud někam. Mnohdy tomu tak není, naučnou stezkou je nazývána kdejaká skupina informačních panelů volně rozhozená v terénu. Zářným příkladem takovéto stezky nestezky byla dnes již z větší části zničená stezka Kunratickým lesem; tabule sice byly číslované, ale žádná trasa mezi nimi nebyla vyznačena a vzhledem k jejich umístění bylo téměř nemožné projít je v pořadí, které určovaly čísla (pominu-li fakt, že některé tabule stály úplně jinde, než bylo označeno na plánku).
Někdy stačí popsat postup k další zastávce na informační tabuli, většinou je však vhodnější trasu vyznačit. V této souvislosti je nutno upozornit, že na tradiční značka naučné stezky, tedy šikmý zelený pruh v bílém čtverci, drží práva Klub českých turistů, nelze ji tedy použít v žádné podobě bez jejich souhlasu. Což většinou znamená podmínku nechat trasu vyznačit značkaři KČT. Výhodou takového postupu je profesionální značení a pravidelná údržba v rámci sítě značených cest KČT, nevýhodou zejména fakt, že značkaři mají někdy tendenci zasahovat do vedení trasy bez ohledu na záměr autorů stezky. Kdo se nechce vázat na KČT, musí použít nějaké vlastní značky, například symbol dané stezky, jak to má stezka Po stopách kameníků na Říčansku (hornická kladívka). Alternativou,avšak většinou dražší a technicky náročnější (a s většími orientačními problémy v případě nějakého poškození), je nahradit průběžné značení směrovkami na rozcestích.
Užitečné je, když je na informačních tabulích plánek stezky. Nejen že se návštěvník snáze zorientuje, kde je a kam má jít, ale získá představu i o celkové délce a směřování stezky, nejde do neznáma. Což má význam zejména v případě, kdy na stezku narazí náhodně, při nějaké vycházce, a zvažuje, zda se nechat „svést“, nebo pokračovat ve svém původně plánovaném směru.
Zajímavou alternativou je naučná stezka na Hostibejku u Kralup, kde je poloha následující informační tabule určena souřadnicemi; projití stezky má tedy určitý nádech bojovky, blíží se dnes tolik oblíbenému geocachingu. Pro zpestření v nabídce naučných stezek, proč ne.
Panel vedle panelu
Naše krajina začíná být poněkud „přepanelovaná“. Není žádnou výjimkou najít někde na návsi či u atraktivnější přírodní lokality tři čtyři různé panely vedle sebe. Dvě naučné stezky, informace obce, správce lokality, informační systém regionu… Každý dělal někdo jiný, každý vypadá úplně jinak, obsahově jsou někdy totožné, někdy se dokonce i vzájemně popírají. Snažme se tomuto vyvarovat, vypadá to příšerně a zcela to ničí ducha daného místa. Pokud už někde jedna tabule je, snažme se dát tu svojí někam jinam; téměř vždy existuje alternativa. Hlavní zodpovědnost za toto však leží na vlastnících pozemků, kteří vždy musí umístění informační tabule povolit a kteří mají tudíž v rukou silný nástroj k tomu, aby podobné kumulaci cedulí zabránili, minimálně zájemce o umístění dotlačili k nějaké spolupráci, která dá místu přijatelnou podobu.
Genia loci však dokáže spolehlivě zničit i jediná nevhodně umístěná infotabule. Tabule pojednávající o opraveném křížku fakt nemusí být těsně vedle tohoto křížku, může být klidně na opačné straně cesty… Tabuli je třeba umisťovat tak, aby nezakrývala objekt, o němž pojednává, nestrhávala na sebe zbytečnou pozornost, nepřekážela ve výhledu (fotografiích), spíše na okraj plochy než do volného prostoru. Rušivý efekt panelu lze korigovat i jeho provedením, například nikoli svislým, ale pultovým umístěním (typicky na vyhlídkách).
I v rámci jedné stezky je dobré pohlídat si, aby lokalitu nezahltila panely. Osobně považuji za optimum, když ze žádného místa lokality není vidět více než jeden panel. V krajním případě dva, ale rozhodně ne více.
Co vlastně chceme říct?
Tímto jsme možná měli začít, jde totiž o základní otázku, zda vůbec nějakou naučnou stezku zřizovat a jak ji pojmout.
V první řadě jde o zaměření stezky. Dnes již zdaleka nevznikají jen naučné stezky přírodovědné či vlastivědné, ale i nejrůznější jiné. Zabývající se obecnými ekologickými otázkami, slovanskými bůžky, vesmírnými tělesy či významnými osobnostmi (viz Stezka českých animátorů na Kolínsku). Nechť se nikdo neurazí, ale takovéto stezky, s informacemi, které nemají žádný vztah k danému místu a lze je vyhledat v každé encyklopedii, považuji za zbytečné zaplevelování krajiny.
V druhé řadě pak jde o obsah tabulí. I když mají vztah k místu, stejně není možné vepsat na ně vše, co lze k danému tématu zjistit. Nemá smysl na tabuli opisovat obecní kroniku ani inventarizační soupis rostlin. A již vůbec nemá smysl vyvěšovat u studánky sáhodlouhé pojednání o hydrologii. To těžko někdo bude v terénu číst, navíc to opět zbytečně zvětšuje počet tabulí či jejich velikost. Vždy je vhodnější vybrat několik podstatných informací, čitelnou (i laikovi pochopitelnou) formou je podat a doplnit zajímavou grafikou.
Zejména v posledních letech je zvykem dělat stezky „interaktivní“, tedy návštěvníky (často zejména dětské) nějak aktivně zapojit. Tento trend je dobrý; co člověk prožije, uvízne mu v mysli rozhodně lépe, než to, co si jenom přečte. Je však třeba hlídat, aby aktivity a úkoly měly nějaký vztah k tématu dané stezky, nějak ho rozvíjely, doplňovaly. Jinak se z naučné stezky stává pouhé hřiště v přírodě. Dobrým příkladem budiž například stezka Vinořským parkem, kde povídání o podzemí je doplněno prstovým labyrintem, zastávka v jírovcové aleji vybízí k výrobě figurek z kaštanů, jiné zastavení nabádá ke změření obvodu staré lípy vlastními pažemi za pomoci metru, vyřezaného do dřevěného zábradlí, či nabízí dřevěné „kukátko“ do krajiny.
Naučná stezka není jednorázový projekt
Jedním z největších problémů naučných stezek je jejich následná údržba. Na vybudování stezky se mnohem lépe shánějí peníze než na její opravy, navíc – zejména v městském prostředí – tyto opravy téměř nikdy neustávají, a tak i nadšené budovatele stezek časem unaví. A tak se v krajině hromadí nejrůznější torza polámaných, počmáraných či prostřílených tabulí, návštěvník marně hledá polovinu zastavení nebo ho trasa zavede do míst, kde sice v době vzniku stezky byla cesta, nyní je tam však staveniště…
Virtuální stezky
Kromě klasických naučných stezek vznikají v poslední době i takzvané stezky virtuální. Informace se návštěvníci dozvídají především prostřednictvím QR kódů, umožňujících „chytrým telefonům“ načíst multimediální obsah z webu.
Pominu-li, že většina těchto stezek nemá charakter stezky, tedy body nejsou nijak propojeny (viz výše), pak je sice pravda, že je to alternativa snižující „zatabulení“ krajiny, na druhou stranu i QR kódy musí být umístěné na nějaké tabulce; tato je sice menší, přináší však informaci jen omezenému okruhu návštěvníků a mnohdy působí také dost rušivě (např. tabulky projektu Doháje.cz, které působí dojmem, jako by naopak chtěly být co nejnápadnější) a neřeší problém s údržbou. Existují samozřejmě možnosti, jak umístit QR kód v krajině poměrně nerušícím způsobem, jak lze vidět např. u geologických lokalit Geoparku Kraj Blanických rytířů.
Za mnohem vhodnější způsob „budování“ virtuálních stezek považuji mobilní aplikace, umožňující načtení zajímavostí daného místa na základě jeho GPS souřadnic, bez nutnosti nějakého označení v terénu. Využitelnost QR kódů se mi jeví spíše než k budování virtuálních stezek k obohacení tradičních stezek o další rozměr. Takto je pojatá například obnovená naučná stezka Svatojánské proudy, kde se návštěvník pomocí této technologie dostane ke galeriím historických fotografií, videím či zvukovým záznamům, tedy informacím, které na klasickou tabuli umístit nelze, respektive lze jen za cenu vysokých nákladů. Bohužel této možnosti není příliš využíváno, většinou QR kódy na informačních tabulích směřují jen k digitální podobě téže informace, která je na tabuli.
reklama
Další informace |
Článek je převzatý z časopisu Pražská evvoluce.
Další články autora |
Mokřady a pestrý řídký les „Na Skřivánku“ se staly novým Místem pro přírodu
Když se ochrana přírody dělá bagremOnline diskuse
Všechny komentáře (1)
