Proč se dnes věci nedají snadno opravit a recyklovat? Převážně kvůli designu

Novinář Jonty Bloom si ve svém krátkém textu uveřejněném na webu zpravodajství BBC klade otázku: „Proč je dnes těžké cokoliv opravit nebo recyklovat?“ a při hledání odpovědi objevuje svět, který mu byl dosud neznámý. Což je paradoxní zvážíme-li, že se jedná o odborníka na politiku Evropské unie, stejně jako na výrobní byznys a mezinárodní obchod. Protože právě tyto tři základní prvky jsou jednou z příčin toho, proč je kolem nás tolik neopravitelného odpadu.

Vánoce jsou za námi, ale kolik z věcí pod stromečkem bylo vlastně jen přesnou či modernější kopií těch předmětů, které tam byly i loni? A proč ty z minulých Vánoc vlastně nepřečkaly do dalšího roku? Je opravdu tak nesnadné rozebrat poškozenou hračku nebo spotřební elektroniku na součástky, jednoduše nahradit pokažený díl a prodloužit tak životnost celého zařízení? Jak je možné, že se spotřební zboží stalo natolik „spotřebním“, že jej skutečně musíme nahradit ihned poté, co uplyne jeho záruční doba? A není tohle všechno dohromady nakonec odpovědí na to, proč je kolem nás tolik odpadů?

S neúprosně přímou odpovědí na Bloomovo zamyšlení přichází Margaret Batesová, profesorka Udržitelného využívání odpadů z Northamptonské univerzity. Ta tvrdí, že 85 % veškerého odpadu ze spotřebního zboží má svůj původ v designu výrobku. „Přesně o tolik procent bychom totiž mohli snížit objem odpadů ukládaných na skládkách, kdybychom už při samotném vývoji a zpracování produktu mysleli na to, co se s ním stane, až jednou doslouží.“ Jenže zažitá praxe je jiná, konzumní. Výrobky kolem nás jsou neopravitelné právě proto, aby se mohly neustále vyrábět další a další. A jsou jen tak kvalitní, abychom si brzy museli pořídit další. Vyrobit elektroniku nebo hračku, která by byla opravitelná, přitom není podle Batesové nic složitého.

„Stačí jen přidat pár šroubků, aby se celý výrobek dal rozebrat. Nebo stačí zajistit, aby byly jednotlivé materiály od sebe oddělitelné,“ říká Batesová. Jenže dnešní výrobky jsou svou povahou i strukturou do krajnosti komplikované. Sportovní obuv dnes obsahuje různé druhy plastu, kov, papír, tkaninu a vlákna. To vše dnes umíme a chceme recyklovat - jsou-li zvlášť. Jenže výrobci bot vytváří z těchto materiálů natolik organický shluk, že prakticky není možné jednotlivé složky oddělit. Výsledkem tedy nejsou separované frakce, se kterými si umíme poradit, ale jen nerozložitelný a nerecyklovatelný kus složený z mnoha materiálů. Zkoušeli jste teď někdy rozebrat fén, kulmu na vlasy, tiskárnu k počítači? Je to podobné.

„Věda už pokročila daleko, takže dnes už mám technologické prostředky jak rozebrat a třídit zdánlivě kompaktní výrobky,“ dodává Batesová. „Jsou tu třeba lepidla, která povolí, když celý produkt na chvíli strčíte do mikrovlnky. Nebo když na výrobek posvítíte světlem o specifické vlnové délce a on se sám rozloží na jednotlivé části.“ Jenže mezi vývojem a praxí zeje podstatná mezera, zapracování těchto pokročilých technologií do výroby elektroniky, oděvů nebo hraček prostě neexistuje. Proč? Konzumerismus roste z potřeby stoupající ekonomiky. A naopak. Pro rozum už místo nezůstal.

Dobře to ve dvacátých letech demonstroval průkopník reklamy Earnest Elmo Calkins. Ten totiž přímo zavrhl snahu držet si staré výrobky doma a opravovat je. Proč? Probíhala Velká ekonomická krize a „povinností každého Američana bylo utrácet a nakupovat nové věci, aby se národní ekonomika postavila znovu na nohy,“ říkal Calkins. Calkins byl vynikající taktik a marketér a do širokého povědomí lidí šikovně zapracoval negativní postoj vůči zastaralým věcem. Ostatně, tento nevšední muž je jedním z tvůrců řízeného a naprogramovaného zastarávání zakoupených věcí.

„Zboží můžeme dělit na dvě kategorie. To, které používáme, jako třeba motory automobilů a břitvy na holení, a na ty, které spotřebováváme, jako třeba sušenky nebo zubní pastu. A správný manažer prodeje se musí postarat o to, aby se zboží, které dnes zatím jen používáme, začalo spotřebovávat.“ Calkins disponoval nepřeberným arzenálem hesel a pobídek. „Že si letos nekoupíte kabelku, protože jste si jednu koupili loni? Ale letos jsou opravdu hezčí…“ a pokud byste měli ještě nějaké pochyby: „Nošení nových kabelek nevede k prosperitě. Ale jejich nakupování ano.“

Moderní je neopravovat

Kamera, fotoaparát, diktafon, mapa, psací stroj, slovník, baterka na svícení, poznámkový blok, budík. To vše a mnohem víc se vám teď vejde do jednoho jediného chytrého telefonu. Když se ale zamyslíte, jak dlouho vám vydržel diktafon nebo fotoaparát před deseti lety, a jak dlouho vám nejspíš bude stačit váš současný chytrý telefon? Stačí jen minimální porucha a cena opravy telefonu (spolu s tím, že vás dočasně zbaví desítky jiných užitečných nástrojů, od kamery po budík) vás přiměje koupit si raději nový typ. Ve skutečnosti nešetříte, ale postupně utrácíte jako za deset jiných věcí, jen místo ní máte pořád jednu.

Bloom s melancholií vzpomíná na staré černobílé elektronkové televize. Jistě, že byly v mnoha ohledech příšerné, neforemné, obraz nekvalitní a zrnitý a signál? Jenže jste je mohly rozebrat do posledního dílku. Pokud v nich byla závada, stačilo jen vyměnit jedinou část a televize mohla klidně fungovat dvacet let. A zpracování takového odpadu? S jedním šroubovákem jste dokázali z takové staré televize udělat pár hezkých hromádek absolutně separovaného různodruhového odpadu, určeného k recyklaci. Něco takového u nové plasmové obrazovky nesvedete. Je tedy naše doba skutečně pokročilejší, když neumíme dělat věci lépe, funkčněji a trvanlivěji a děláme je vlastně mnohem hůře než před padesáti lety?

Profesorka Batesová vidí v současné spotřební a výrobní mánii nevyhnutelně se blížící dobu změny. „Pokročilá spotřební elektronika totiž obsahuje celou řadu velmi vzácných a nenahraditelných kovů a budeme se muset stát o poznání rozumnější v nakládání s nimi. Mohli bychom se taky vrátit do těch časů, kdy hi-tech zboží bylo dostupné jen těm nejbohatším, kteří si mohli extrémně nedostatkové materiály dovolit.“ Britský návrhář Derrick Mead z londýnské Agency of Design tvrdí, že dnes umíme navrhovat výrobky pro dlouhé užívání, pro opravy chyb a nedostatků, pro postupné vylepšování i pro recyklaci. „Jen se to prostě v masové výrobě tak nedělá, protože na tom nikdo nemá zájem.“

Švédská cesta

Jak dalece může vláda té které země ovlivnit konzumní chování vlastních obyvatel? Příkladem takového experimentu se možná stane Švédsko, které připravuje speciální daňové úlevy pro občany, kteří budou raději užitkové zboží opravovat a tím prodlužovat dobu jeho užívání, než aby se jej zbavovali. Původní myšlenkou je nahradit spotřební kulturu novým, úspornějším přístupem. Odvážný plán, který v sobě nese znaky velkého sociálního a ekonomického experimentu, má jednoznačnou podporu ve vládě složené ze Sociálních demokratů a Zelených. Vidí v něm totiž nový cíl. Zásadním způsobem by totiž mohl změnit způsob dosavadního nakládání se spotřebním zboží, od jízdních kol, přes elektroniku, šatstvo a obuv až po velké domácí spotřebiče.

Jak by to mělo vypadat? Snížení daně na opravu z 25 % na 12 %, finanční zvýhodnění a zlevnění cen oprav. „Myslíme si, že toto snížení cen povede k tomu, že se naše celá ekonomika stane mnohem racionálnější a povede naše lidi od ryze spotřebního modelu k uvážlivějšímu konání,“ říká Petr Bolund, švédský ministr pro finanční trhy. Tento přístup dnes chválí například společnost IKEA. Ta přitom ještě v roce 1996 lákala zákazníky na heslo: „Vyhoďte doma všechny staré krámy a přijďte si vybavit celý byt k nám.“

Francouzské řešení

K problematice nedostatečné snahy opravovat spotřební zboží zaujali své stanovisko i ve Francii. V roce 2015 tu vláda schválila zákon udělující výrobcům povinnost informovat spotřebitele o celé řadě „doplňujících“ údajů. Kde budou k sehnání náhradní díly, jak dlouho se tyto součástky budou vyrábět, nebo kde se nachází specializovaný servis. Výrobcům také byla přidělena povinnost opravy po dobu prvních dvou let od prodeje zdarma.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---