http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/erik-balaz-neni-jina-moznost-nez-to-nechat-na-prirode
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Erik Baláž: Není jiná možnost, než to nechat na přírodě

18.6.2007 14:08 | PODBANSKÉ (Vysoké Tatry) (EkoList)
Spor o těžbu v Tiché a Koprové dolině ve Vysokých Tatrách (podrobnosti viz článek Ekolistu tady) se stal dosud nejsilnějším konfliktem slovenské ochrany přírody. "Prostředí v dolinách je různorodé, a proto tam nehrozí nic takového, jako se stalo například v Bavorském lese, kde lýkožrout napadl tisíce hektarů lesa," říká v rozhovoru Erik Baláž z Lesoochranářského sdružení Vlk, který patřil k nejaktivnějším odpůrcům težby. A dodává: "Ale i kdyby v Tiché a Koprové dolině podmínky byly a stalo se to, tak je to jednoduše správné. Cílem národního parku by mělo být ukázat lidem divokou přírodu, tedy skutečnou, ponechanou sobě samé, abychom viděli, jak funguje bez přímých zásahů člověka."
 

Ekolist: Čím je Tichá dolina vlastně cenná?

Erik Baláž: Je to největší území divoké přírody na Slovensku. Jde v podstatě o dvě sousedící doliny, které mají dohromady 8500 hektarů, a na takové rozloze neexistuje nikde jinde území, kde se v zásadě netěží, neloví a příroda si dělá, co chce. A to je to, co obě doliny charakterizuje nejvíc.

erik baláž
Erik Baláž
Foto: Jan Stejskal/Ekolist

Jak dlouho si tam příroda "dělá, co chce"? Viděl jsem, že lesníci relativně nedávno i v těžko přístupných místech řezali stromy.

Od vyhlášení Tatranského národního parku se situace různě měnila. Někdy se tam udržovala striktní ochrana a netěžilo se na skoro celém území Tiché a Koprové doliny, anebo jen velmi málo. Jindy se zalesňovalo a byla i období, během nichž se zasahovalo intenzivněji. V porovnání s ostatními částmi Slovenska tam ale byla intenzita zásahů velmi nízká, mnohé úseky zůstaly bez těžby po celou dobu existence národního parku, tedy minimálně 60 let.

Proč máte rád Tichou dolinu vy?

Vím, že tam můžu potkat medvědy a vlky, vím, že tam žijí tetřevi, že tam jsou limbové pralesy, které mají svoji historii a svého ducha. Když jdu do nějakého zdevastovanějšího území, tak tam tohle prostě není. Zato tam na mě může začít hučet motorová pila, lesní traktor nebo uvidím posedy a návnady - a tohle zase není v Tiché dolině.

Musel jste tam zažít spoustu příběhů.

Ze začátku na mě nejvíc působila setkání s medvědy. Jsou v obou dolinách úplně běžní. Je fantastické pozorovat jejich přirozené chování v obyčejných životních situacích. Třeba minulý rok v květnu jsem v lese potkal medvědici s mláďaty. Mláďata jsou v květnu, pokud se narodila ten samý rok, ještě velmi maličká, nedokážou ještě pořádně utíkat nebo chodit a stále padají. Když mě medvíďata uviděla, chtěla si hrát. Poprvé viděla člověka a rozběhla se ke mně celá nadšená, co je to za novou hračku. Když si toho ale všimla medvědice, trošku na ně zamrmlala, medvíďata se zabrzdila a pomaličku se začala motat k ní. Byl jsem ale dost blízko, takže siuace byla trochu napjatá - kdybych chtěl, mláďata úplně v pohodě klidným krokem dojdu. Medvědice se proto postavila na jejich obranu, koukala na mě a čekala, co udělám. Bylo vidět, že byla velmi napjatá. Otočil jsem se proto bokem a jen tak jedním okem jsem pozoroval, co medvědi dělají. Hned jak jsem se otočil, nervozita z ní úplně spadla, uvolnila se, a když k ní medvíďata přišla, otočili se a pomaličku, pomaličku odešli pryč.

Pamatuji si na první proniknutí do Tiché doliny. S bratrem jsme tenkrát přešli z Kamenisté doliny přes hřeben a v podstatě jsme ani nevěděli, kam jdeme. Na této cestě jsme viděli medvěda, našli jsme taky kostru uhynulého jelena - to pro nás byl velký zážitek. Dostali jsme se i do starého lesa na Hlinském hřebeni, kde jsme viděli tetřevy. Tam jsme přenocovali a ráno se okolo nás páslo stádo jelenů - cítili jsme se jako v jiném světě. Nikde nebyli žádní lidé, připadalo nám to jako úplná divočina, jako kdybychom se dostali někam na Aljašku. Svět, o kterém jsme si mysleli, že už na Slovensku neexistuje, byl najednou úplně blízko Liptovské Kokavy, kde jsme žili, a mohli jsme ho kdykoli navštívit.

Od té doby tam chodíte pravidelně?

Od té doby tam chodím pořád, kdykoli je chvilka volného času. Už je to víc než deset let, takže jde o stovky dní a nocí v lese, které jsem tam strávil.

Vlky je možné vidět tak často jako medvědy?

Vlků je podstatně míň, protože mají obrovská teritoria a vycházejí i mimo území Tiché a Koprové doliny - tam je ale běžně střílejí lovci. Jedna vlčí smečka má ale centrum svého území právě v Tiché a Koprové dolině, takže se dá říct, že tam tráví asi většinu času.

Vidět vlky je velký problém. Vidět medvěda problém není, když je sezóna, vidím medvěda skoro každý den, vlky ale třeba jen jednou za rok.

Kdy je medvědí sezóna?

Záleží na místech, kam je chodím pozorovat. Většinou je dobré období medvědí říje, to znamená konec května a začátek června, případně celý červen, a potom zase když vycházejí na borůvky - od poloviny srpna do konce října.

Proč je říje dobrá pro pozorovatele?

Protože medvědi v podstatě celý den nahánějí medvědice. Nedávají pozor, jsou aktivní i ve dne, nejen v noci, takže je možné vidět, jak přecházejí třeba přes lavinové žlaby nebo skrz kosodřevinu. Někdy se v tuto dobu dá pozorovat víc samců, jak jdou za samicí a postupně ji stopují. Ve vzduchu je cítit dost velké napětí, všichni medvědi mají najednou něco na práci v území, kde jsou samice.

Perou se mezi sebou?

Určitě. Větší medvěd vždycky vyžene od medvědice menšího. Další věc je, že dospělí medvědi poměrně běžně zabíjejí medvíďata. Funguje to podobně jako u lvů - když nová skupina lvů ovládne skupinu lvic, pozabíjejí lvíčata. Díky tomu se lvice dřív dostanou do říje a lvi se s nimi můžou pářit a mít vlastní potomky. Kdyby měly lvice vychovávat mláďata, tak tím, že je kojí, se dostanou do říje později. Stejně to dělají i medvědi, v Tiché dolině jsem víckrát v trusu medvěda našel srst jiných medvědů nebo jsem třeba viděl, jak musela medvědice s mláďaty utéct před velkým medvědem.

Na podzim už je to pak úplně v pohodě. Staří medvědi s medvědicemi a medvíďaty se společně pasou a vůbec si nepřekážejí.

Medvědi se svého místa drží víc než vlci?

S teritorii medvědů je to velmi komplikované. Když mají medvědice mláďata, drží se na malých územích nebo se jen občas přesunou a pak zase setrvávají na jednom místě. Naopak mladí samci běžně migrují velmi daleko, nemají vlastní teritorium a delší dobu se můžou toulat kdekoli. Staří dominantní samci si zase drží území, kde tráví většinu času, ale občas - třeba když je říje - vyrážejí daleko, třeba desítky kilometrů od svého místa. Medvědi nejsou stejně teritoriální jako vlci, kteří mají smečku, a na vedlejším území žije jiná smečka. Klidně se může stát, že na jedno a to samé území chodí dvacet různých medvědů.

Nezmínil jste rysy. Je jich v dolinách málo?

Ano. Bývalo jich víc, protože bylo víc kamzíků. Stavy kamzíků se sice zlepšují, ale rysi se v dolinách obejvují jen občas.

tichá dolina
Tichá dolina, květen 2007.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist

Mají lepší podmínky jinde?

V Belanských Tatrách je rysů víc, protože tam žije přibližně 200 kamzíků. Ale i v Roháčích okolo Osobisté jsou rysi poměrně běžní, podobné je to v Suché dolině. Takže v Tatrách rysi jsou, ale zrovna v Tiché a Koprové dolině je to trochu hluché. Dva rysi tam chodí, jeden z Polska a jeden ze slovenské strany Tater, jde ale jen o okraj jejich areálu.

Mluvíte o nich, jako byste každého znal.

Centrum areálu výskytu rysů jde dobře poznat. Objevují se v něm pravidelně stopy, dá se v něm najít trus apod. Takové místo, kde by třeba měla rysice brloh nebo se tam často vyskytovali rysi, v Tiché dolině určitě není. Ale občas se dají najít stopy. Vím, kde jsou centra rysích teritorií v okolí - například rys, který chodí hlavně do Koprové doliny, má centrum v nižších polohách Tater okolo Surovce a Hrádku. Odtud občas vyráží přes Kriváň do Nefcerky apod. Kdyby žil nějaký rys v dolinách stále, byly by jeho stopy vidět podstatně častěji.

Výskyt velkých šelem asi souvisí s tím, jaké jsou v obou dolinách lesy. Lesníci ale tvrdí, že v Tiché a Koprové dolině byla velká část lesů změněná, že je to relativně mladá smrková monokultura.

Vztah mezi šelmami a lesy je komplikovaný. O medvědech se říká, že je jim to úplně jedno. Pro medvědy je ale důležité, aby měli území, kde je úplný klid, které je nepřístupné, kam nechodí lidé. Důvodem je brložení. Medvědice s mláďaty musí mít jistotu, že je člověk v zimě nevyruší, protože ony nemůžou v zimě opustit čerstvě narozená mláďata. Takže kalamity, které po vichřici vznikly, jsou pro brložení medvědů úplně ideální - mají tam hodně potravy a klid. Vlci zřejmě tak nároční nejsou, ale taky potřebují klidné místo. Vzhledem k jejich obrovskému teritoriu se ale vždycky něco najde.

S lesy v Tiché a Koprové dolině je to tak, že asi polovina jich byla kdysi úplně vykácená. Druhá polovina jsou lesy, které mají relativně přirozený charakter, to znamená, že nikdy nebyly úplně na holo vykácené, i když se zasahovalo skoro všude. Na některých místech jsou dokonce zbytky pralesů.

V Evropě už zkrátka dnes není úplně přirozená divoká příroda, tedy nepoškozená člověkem. Jestli ale chceme jako kulturní dědictví zachovat a vidět, jak asi vypadala příroda před tím, než ji člověk změnil, není jiná možnost než si říct: dobře, necháme to na přírodě - a ona se tam sama vytvoří. Jde to velmi rychle. Po vichřici se v kalamitě například velkou rychlostí zvyšuje výskyt druhů vázaných na pralesovité lesy. Jde o všelijaké druhy hmyzu, hub a různé specializované organismy. Nejsem na ně odborník, ale i já jsem si všiml, že se po kalamitě v dolinách výrazně zvýšil například výskyt datlíků tříprstých. Vím i o dvou místech, kde zahnízdili tetřevi hlušci a před kalamitou tam nebyli.

Jak staré porosty při vichřici v roce 2004 popadaly?

Dost velká část je stará asi 60 let. V některých míň přistupných územích, třeba na strmých svazích, se lesníkům dolinu nedařilo zalesňovat. Zasadili stromečky, ony vysychaly, došlo i k sesuvům půdy a ničil je sníh. Les se tam navzdory tomu uchytil - z větší části pravděpodobně přirozenou cestou, protože je v něm hodně jeřabin a jiných druhů stromů než smrků. Je vidět, že když to území člověk nechá na pokoji, vypadá po čase velmi dobře. Dnes je tam různorodý les, v kterém žije třeba vysoké množství jeřábků lesních, jsou tam listnaté stromy, podrost - z biologického hlediska je velmi cenný. A takových lesů je v dolinách víc než tisíc hektarů.

Jsou v nich ale i lesy, kde se lesníkům jejich plány podařily, a ty vypadají dost zle. Jde o klasické smrkové monokultury, občas s příměsí modřínu. V takovém lese je na zemi jehličí, chybí podrost, stromy jsou stejnověké, většinou mají suché větve a jen u vršku jich mají pár zelených. Právě takový les vichřici nejvíc podlehl - a pokud nepodlehl, tak ho v příštích letech sežere lýkožrout nebo vyvrátí vítr. Nemá šanci zůstat v dolinách trvale.

Lýkožrout je hlavním argument lesníků pro těžbu.

Lýkožrouti nebo jejich předchůdci jsou v lesech 100 milionů let - a lesníci se s nimi snaží bojovat 200 let. Když v lese něco nefunguje, stromy jsou oslabené, lýkožrout to vyřeší a vyroste tam nový, rozmanitější, stabilnější les. V Tiché dolině jsou navíc obavy, že lýkožrout sežere úplně všechno, neopodstatněné. Lesy v Tiché dolině jsou totiž podstatně rozmanitější než lesy, ve kterých byly lýkožroutové kalamity na Šumavě nebo v Bavorském lese. Tam byly velké plochy člověkem vytvořených stejnorodých starších lesů, které jsou pro rozmnožení lýkožrouta vhodné. V Tiché dolině jsou naproti tomu velké plochy lesů mladších, navíc mají polopřirozený charakter. Do takto mladých stromů se lýkožrout nedá, anebo to nebude nijak masové. V dolinách je i hodně modřínů, jeřabin, jsou tam limbové lesy. Lýkožroutovi taky nevyhovují lesy na chladných stanovištích a ty v dolinách taky jsou. Prostředí v dolinách je různorodé, a proto tam nehrozí nic takového, jako se stalo například v Bavorském lese, kde lýkožrout napadl tisíce hektarů lesa. Ale i kdyby v Tiché a Koprové dolině podmínky byly a stalo se to, tak je to jednoduše správné. Cílem národního parku by mělo být ukázat lidem divokou přírodu, tedy skutečnou, ponechanou sobě samé, abychom viděli, jak funguje bez přímých zásahů člověka. A to se nedá udělat jinak, než že se jednou rozhodneme nějaké území nechat být - a to bez ohledu na to, jestli bylo v minulosti lidmi pozměněné, nebo ne.

Erik Baláž - odmala žije v Tatrách. Vystudoval ekologii lesa na lesnické fakultě Technické univerzity ve Zvolenu, dál se svému oboru věnuje a zabývá se i velkými šelmami, zejména medvědy. Je členem Lesoochranářského sdružení Vlk, společně se svým bratrem Branislavem patřil k nejaktivnějším odpůrcům těžby v Tiché a Koprové dolině.

Rozhovor je převzat z tištěného Ekolistu 06/2007.

Další informace:
Spor o těžbu v Tatrách přerostl v dosud nejostřejší konflikt slovenské ochrany přírody - květen 2007

Jan Stejskal
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist