Írán a Afghánistán se zřejmě pustí do obnovy pouštních oáz, které před lety společně zničili

Vzájemné vztahy mezi Íránem a Afghánistánem se dlouhodobě nedají označit za právě dobré. I proto je nadmíru působivý výsledek Rozvojového programu OSN, v rámci kterého se po třech letech jednání obě země dohodly na obnově největšího již neexistujícího mokřadního ekosystému v regionu, pouštních oáz při jezerní kaskádě Hamoun. Píše o tom ScienceMag.

Otázku, komu vlastně patří voda z jezer Hamoun (Hāmūn-e Puzak, Hāmūn-e Sabari a Hāmūn-e Helmand) v oázách íránsko-afghánského pomezí, nikdo pět tisíc let neřešil. Bylo jí totiž vždycky dost. Každoroční povodně, které sem přinášela řeka Hilmand živená sněhem z horských hřbetů a povodím o rozloze 500.000 kilometrů čtverečních, totiž celou jezerní pánev zaplavila „až po okraj“. Byla to opravdu pořádná louže: pokrývala plochu 5800 kilometrů čtverečních. Dost na to, aby kolem tří jezer mohla prosperovat svébytná kultura. Připomíná to trochu jako vyprávění o pohádkovém království: existovalo tu 1100 měst, pěstovalo se tu tropické ovoce „na vývoz“ a zdejší obyvatelé se živili rybolovem. Pravidelné záplavy přinášely živinami bohatý substrát, podmáčené rákosiny byly domovem tažných ptáků. Žily tu vydry, jeleni, leopardi. Vzhledem k tomu, že okolní oblasti jsou čistě technicky vzato pouští, to zní skutečně neuvěřitelně.

Mokřad, který zmizel

V roce 1975, když byla jezerní kaskáda Hamoun navržena mezi mokřady chráněné Ramsarskou úmluvou, z pohádkového motivu už mnoho nezbývalo. Írán, na jehož území se jezera a oázy nachází, tu totiž rozjel skutečně masivní zemědělskou výrobu. Exotickým ovocem zásoboval domácí i světový trh. Slušně řečeno, upřednostnil produkci a zisk před ochranou vlastní přírody. A Afghánistán? Ten zase neviděl důvod, proč by měl svého nepříliš přátelského souseda přehnaně podporovat v úspěchu a sám přitom být zkrátka. Řeka Hilmand totiž v délce 1150 kilometrů pramení a vede jeho územím. Proto Afghánistán nechal v oblasti Kandaháru na řece vybudovat masivní přehradu Kajaki, aby podpořil vlastní zemědělce. Na výsledek tohoto aplikovaného pokusu krajinného inženýrství bylo zapotřebí chvilku počkat, protože přírodou nastavený režim měl jistou setrvačnost.

Po čase už ale bylo zřejmé, že bez pravidelných povodní z řeky Hilmand (regulované přehradou) mokřad nepřežije. Írán, ve snaze o ochranu dalších vodních zdrojů, zamezil dalšímu přítoku do oblasti Hamoun a v místě geologicky zvodnělých vrstev oáz vyhloubil stovky vrtů. Aby expanzivní zemědělství mohlo běžet dál. Výměra zatopené půdy a mokřadů se nadále ztenčovala a vody ubývalo i v oázách. A za hranicemi? Afghánistán na přehradě Kajaki zprvu profitoval a rozsáhlý systém říčních kanálů zásobovaných vodou z nádrže skutečně nastartoval místní zemědělství. Přibyla i další přehrada, Arghandab. Jenže půda se velmi záhy stala kvůli vysokému výparu silně zasolenou a brzy se na ní nedalo pěstovat nic jiného, než odolný mák. To je mimochodem důvod, proč je tato země dodnes světovou jedničkou v produkci opiátů. Nic moc jiného a stejně výnosného tu totiž neroste.

Úspěch: Shodnou se, že se neshodnou

Oázy kolem bývalých jezer Hamoun a již neexistujících mokřadů „přežívaly“ až do konce milénia. V roce 1999 ale udeřily velmi silná sucha, která přetrvala po tři léta. Voda z oblasti zmizela. Vesnice a města si vzala okolní poušť, pole a sady překryl písek vyvátý ze dna vyschlých jezer. „To, co tu vidíte dnes, je jedna z největších přírodních katastrof vyvolaných lidskou civilizací,“ říká Ahmad Abrishamchi, expert na vodní ekosystémy z teheránské Sharif univerzity. „A současně jedna z největších výzev, které v jižní či západní Asii čelíme.“ Celá suchem postižená oblast je skutečně „horkým místem“ vzájemného sváru mezi oběma zeměmi, a dialog k tématu se za posledních šedesát let omezoval jen na to „kdo za to může“. Chyba se pochopitelně vzájemně hledala jen na druhé straně hranice.

Svým způsobem přitom měly pravdu obě strany: íránské intenzivní zemědělství a četné vrty skutečně podlomily vodní režim oáz a jezer kaskády Hamoun. Ale bez vody, zadržované přehradami v Afghánistánu, tu neexistoval žádný prostor pro nápravu. Jenže co dál? Rozvojový program OSN v roce 2014 sezval odborníky obou znesvářených stran, aby se pokusili nalézt řešení. V prosinci loňského roku došlo ke zvratu. Afghánistán a Írán se sice shodli na tom, že se neshodnou (respektive, kdo je skutečně drastickou proměnou zasažené oblasti vinen), ale dospěli také k tomu, že je zapotřebí s tím něco udělat. „Po třech letech konečně můžeme říci, že Hamoun může být zachráněn,“ shrnuje výsledek úmorných jednání Farhad Yazdandoost z Technologické univerzity K. N. Toosi. Jak? Ústupky a kompromisy na obou stranách.

Voda je nadějí

Plán obnovy zahrnuje obnovení toku řeky Hilmand, v takové míře, která by vedla ke skutečnému „oživení“ systému mokřadů. A také výrazný odklon vody ze zavlažovacích kanálů v okolí Kandaháru. To bude úkolem Afghánistánu. Írán se bude muset postarat o to, aby výrazně přehodnotil svou dosavadní praxi hospodaření s vodou v oblasti. Nejprve bude muset zrušit všechny vrty v oázách (což bude, vzhledem ke značné nevymahatelnosti práva v divokém Balúčistánu, komplikované), a v případě úspěchu bude nadále pěstovat jen na spotřebu vody nenáročné plodiny. Rozvojový program OSN bude vystupovat v roli dozorce a garanta oboustranného plnění podmínek. Experti z Íránu i Afghánistánu se shodují, že „obnova“ mokřadu není ztracený boj. „Zkušenosti ze světa dokládají, že změna je možná. Třeba to bude trvat desítky let, ale šance tu je.“

---

reklama

---