K čemu je dobrá láska? Vzájemné sympatie jsou klíčové pro rozmnožování. I u ptáků
Lidé jsou coby živočišný druh extrémně vybíraví, tedy pokud jde o výběr vhodného partnera k početí potomků. Jistě si vzpomenete na všechny ty letmé pohled, nesmělé pokusy o seznamování, lehké flirtování a uzavírání krátkodobých známostí, jež mohou přerůst v trvalejší vztahy. A ze všech těch schůzek, romantických procházek pod hvězdami a lahví společně vypitého vína často nevyplyne nic jiného, než jen bolestivý rozchod, citová vyprázdněnost a deprese. Němečtí výzkumníci z Ornitologického institutu Maxe Plancka ve Seewiesenu (OIMP) se pokusili experimentálně ověřit, jestli něco jako „láska“ funguje i v ptačí říši.
Vědci si vybrali k experimentu skupinu zebřiček pestrých. Proč právě tito oblíbení chovanci ptačích voliér? Když přijde na výběr partnera a rozmnožování, mají toho s lidmi dost společného. Například žijí převážně monogamně a o snůšku či mláďata pečují oba rodiče společně. Definitivní slovo při výběru partnera má samice a není bez zajímavosti, že pro ně neexistuje univerzální model samčí krásy. Různé samice prostě preferují různě zbarvené samce. Stejně tak jako ne každá lidská samička preferuje právě model ramenatého chlupatého dřevorubce.
„Evoluce je nemilosrdná síla,“ říká Wolfgang Forstmeier z OIMP. „Co když je tedy ona vybíravost vhodného protějšku jen nákladným mrháním časem a energií? Vždyť jde přeci jen o to rozmnožit se a předat svoje geny do další generace, ne?“ Klást důraz na vzájemné sympatie s partnerem je potom nutně slepou vývojovou větví. Aby zjistili, jak důležitou roli vzájemné sympatie hrají, nechali z původní velké skupiny vytvořit dvacet párů. Každému podle chuti. Bez dramatického kontextu pak zasáhli do samičího výběru a deset vytvořených párů rozdělili a dopárovali samice, teď už nedobrovolně, samčími náhradníky. Smutek a slzy nad rozervanými objetími ale badatelé neronili. Samice se prostě dříve nebo později spokojily s nabízenou alternativou – a k páření nakonec došlo.
Potud by asi teorie „cynického“ ornitologa Forstmeira byla pravdivá. K páření došlo bez ohledu na samičí výběr, tak co? Jenže pozoruhodné bylo už samo chování „dopárovaných“ samic. Sice byly svolné ke styku, noví nápadníci se snažili stejně jako jejich předchůdci, ale samice byly o poznání chladnější. Další rozdíly vyplynuly během péče o snůšku a pak při krmení mláďat. Uměle vytvořené páry měly totiž mnohem menší odchov a jejich snůšky se vyznačovaly mnohem větší mortalitou. V konečném důsledku činil rozdíl mezi reprodukčním úspěchem „zamilovaných“ a „vytvořených“ párů 37 %. Hnízda uměle vytvořených dvojic obsahovala až třikrát větší počet vajíček neoplozených, řada mláďat se nevyklubala a uhynula už ve skořápce a řada čerstvě vylíhnutých mláďat byla mrtvá do 48 hodin.
Ochota náhradních samců k péči o potomky byla také o poznání nižší a nepřekvapí, že tendence obou pohlaví k partnerské nevěře a záletům byla u doplněných párů vyšší. Připodobnění těchto jevů k lidské zamilovanosti a rozdílem mezi páry vytvořenými na základě jiné než citové strategie je nasnadě. Láska (či spíše volně vytvořené vzájemné sympatie k partnerovi) je možná zatraceně nákladný evoluční proces, ale pozitivně umocňuje reprodukční výstup. Autoři doplňují, že jejich závěry jsou v souladu s řadou studií, zaměřených právě na lidské sňatky.
reklama
