Stíny nad OceanCleanup: Projekt mladého Holanďana začíná váznout
„Je zbytečně pracné a namáhavé nahánět plastové odpady v mořích se sítěmi, nechme je přijít za námi,“ zněla věta, kterou se do světa uvedl dnes třiadvacetiletý Boyan Slat. Jeho nápadu na vytvoření fixovaných norných stěn, které se budou díky síle mořských proudů postupně plnit plasty unášenými na hladině, rozhodně nechyběla elegance. „Moře dokážu zbavit plastů za deset let,“ dodával tehdy již jako ambiciózní ředitel společnosti The Ocean CleanUp. Za jeho ideu se v roce 2016 postavily statisíce lidí, a v průběhu několika měsíců se podařilo nasbírat miliony dolarů. První prototypální realizace a experimenty nejprve potvrdily efektivitu celého procesu. Vznikla také zajímavá myšlenka, že projekt čištění oceánů by si na sebe mohl sám vydělat přeprodejem vytěžených plastů, jako potenciální suroviny k recyklaci. Jenže to už se kromě pochvalných hlasů začaly ozývat i ty kritické.
Skeptici nešetří pochvalnými slovy, když přijde na samu myšlenku likvidace plastů v mořích, ale se Slatem se zásadně rozchází v tom, jak toho dosáhnout. Dobře to dokládá například názor Jana van Franekera, odborníka na ekologii oceánů z Univerzity ve Wageningenu: „Soustředit veškerou aktivitu na lapání odpadků z moří je mrhání energií. Čištění velkých soustředěných plastových krust je v zásadě zbytečné. Představují totiž něco, co může během deseti nebo dvaceti let zmizet, jen pokud se postaráme o to, aby do životního prostředí neunikaly.“ Frankerer, se kterým si v daném názoru notuje nemalá část mezinárodní vědecké obce, nevaří z vody. Právě jeho výzkum doložil, že když určitý typ plastů zmizí z průmyslové výroby (a tím pádem přestane být i součástí odpadků v oceánech), jeho koncentrace v tělech mořských ptáků během dvou desetiletí klesne o 75 %. A od tohoto zjištění se pak odvíjí další body kritiky The Ocean CleanUp.
Například to, že tento „high-tech“ přístup, který pravděpodobně bude přinášet lokální výsledky, bude jen odvádět pozornost od méně spektakulárních, ale přesto praktičtějších přístupů v nakládání s plastovými odpady. Předně pak, že vědomí „na mořích se o odpadky stará Boyan Slat“ utlumí snahu samotný přísun odpadů do moří regulovat. „Nápad společnosti The Ocean CleanUp teď není právě tím nejlepším řešením,“ říká vedoucí kalifornské neziskovky Gyres Institue, Marcus Eriksen. „Ve skutečnosti je to vlastně velké narušení dosavadní práce všech aktivistů a organizací, které se snažit řešit problém s plasty přímo u zdroje.“ Eriksen dále upozorňuje na to, kolik energie musely nejrůznější iniciativy dosud vyvinout, ve snaze pozměnit konzumní myšlení a „použij-a-zahoď“ přístup většinové společnosti. „A teď přijde někdo, kdo vlastně říká, že to nevadí a dá to do pořádku.“
Kritické hlasy se pak dotýkají ještě dvou oblastí realizace záchytných stěn. Prvním problémem je, že norné stěny budou představovat překážku pro život v mořích. Ať už jako fyzická bariéra, nebo jako silně koncentrovaný zdroj plastů. Lokálně budou zařízení od The Ocean CleanUp šířeji přispívat ke kontaminaci života v mořích, než jak by pravděpodobně dokázaly samy rozvolněné plasty na hladině. A přítomnost bariér bude mít pravděpodobně drtivý dopad na zooplankton. Čištěné plochy oceánů se tak stanou mrtvým mořem. Druhou věcí je, že záchytné stěny problém s přítomností plastů ve skutečnosti řeší jen „na oko“. Lapat budou ty plasty, které se drží při povrchu. S odpadky na dně oceánů se ale nestane nic. Zmizí jen ty, které nás vizuálně obtěžují. Ale těch je oproti objemu odpadů pod hladinou jen skutečně nepatrný zlomek.
Souhrn dalších výtek ke zhodnocení proveditelnosti záměru, které se týkají spíše dosud provedených pokusů společnosti The Ocean CleanUp, na 528 stránkách shrnuje další mořská bioložka, Miriam Goldsteinová. „Nechceme jako vědecká obec stát v přímé opozici, a hledat za každou cenu důvody ´proč to nejde´. Ale považujeme za podstatné diskutovat s veřejností o takovém ambiciózním záměru, který může mít takový potenciál.“ Spolu s kolegy především upozornila na fakt, že první úspěšné pokusy se záchytnou stěnou se odehrávaly při pobřeží, ve vodě s hloubkou tří metrů. A to je výrazně jiné prostředí, než pro které by The Ocean CleanUp počítalo s reálnou aplikací norných stěn. Ostatně, následující měsíce daly těmto výtkám za pravdu. V červnu 2016 totiž došlo k dalšímu testu hladinového kolektoru Boayna Slata. Stometrové záchytné zařízení, instalované šestnáct kilometrů od pobřeží, se po dvou měsících pobytu kompletně sesunulo.
„Představa, že někdo dokáže instalovat podobné zařízení v neklidných vodách Pacifiku, je zatím realitě vzdálená,“ říká Goldsteinová. „Zatím je technické maximum fixování podobných norných stěn ve vodách o hloubce okolo dvou kilometrů, a The Ocean CleanUp by přitom rád prováděl to samé v pěti kilometrech. Ale to zatím nedokáže nikdo.“ Sběrná ramena bariér v délce mnoha kilometrů, usazená uprostřed oceánů, jsou zatím prostě fikcí kdysi šestnáctiletého chlapce. Stejně jako, že v následujících pěti letech jich bude jen v Tichém oceánu instalováno padesát. První, skutečně funkční (byť o polovinu menší, než původně plánovaný model), bude osazen nejdříve v roce 2018. A nikoliv v Pacifiku nebo Severním ledovém oceánu, ale u čínského pobřeží, kde bude zachycovat mikroplasty proudící z ústí řek.
Boyan Slat a jeho tým 65 inženýrů technické detaily nyní usilovně ladí. Zdá se, že The Ocean CleanUp se snaží jednotlivé podněty řešit a nebere je na lehkou váhu. A pokud jde o adresnou výtku, že slibované norné stěny odvádí pozornost od iniciativy nevhazovat odpadky do moře? „Potřebujeme oba přístupy,“ říká Slat. „Musíme zabránit tomu, aby se odpadky dostaly do moře. Ale také potřebujeme vyčistit ty, které tam už jsou.“
Přečtěte si článek: Výstava #ZachraňteOceán v pražské zoo ukazuje, jak moc jsme znečistili oceány
Přečtěte si článek: 8. června se slaví Světový den oceánů, zapojte se do jejich ochrany
reklama
