Vakovlk lovil jako tygr, ne jako vlk, zjistili vědci

Vakovlk, přezdívaný také jako tasmánský tygr, fascinuje lidi odpradávna – tělem a hlavou připomíná psa, kůží s pruhy zase velké kočkovité šelmy, vakem, v němž nosil mláďata, klokany. Není tedy divu, že vždy tak trochu mátl lidi a ti si ho nebyli schopni zařadit.

Zvíře, považované již po desítky let za vyhynulé, i dnes fascinuje vědce. Kromě symbolického významu v povědomí Australanů o něm toho není mnoho známo.

Nová studie otištěná v časopise Biology Letters dospěla k závěru, že jméno „tygr“ by si zasloužil více. Z prozkoumání jeho kostí totiž vyplynulo, že používal tygří způsob lovu – samotářský útok na kořist ze zálohy. Tedy žádné koordinované útoky smeček a štvaní zvěře, jak to činí vlci.

„Naše studie kvantitativně potvrdila to, o čem se v jiných pracích dlouho spekulovalo. Že vakovlk nelovil ve smečce a nepronásledoval zvěř na větší vzdálenost,“ uvedl Borja Figueirido z americké Brown University. „To ovšem nevylučuje fakt, že složení potravy bylo podobné potravě vlků,“ dodal.

Proč vlastně vyhynul?

Vakovlk je dnes počítán k nejznámějším případům nedávného vyhynutí velkého a „nepřehlédnutelného“ zvířete. Poslední kus uhynul v Zoo v Hobartu v roce 1936. Od té doby se periodicky objevují zprávy o jeho údajném pozorování, avšak žádných přesvědčivý důkaz neexistuje.

Co přesně vedlo k jeho vyhynutí je dodnes předmětem debat, zřejmé ovšem je, že v tom velkou roli hrála lidská činnost. Vybíjen byl zřejmě již od příchodu lidí na kontinent před desítkami tisíc let – býval považován za nebezpečné zvíře. K jeho zkáze navíc přispělo rozšíření psa dingo, který svého „konkurenta“ postupně vytlačoval – mimo jiné i tím, že prý lovil obdobným způsobem.

Předpoklad o podobném stylu lovu však nyní vědci zpochybňují. Zkoumali totiž zachovalé kosterní ostatky vakovlků a srovnávali je s kostrami různých další psovitých a kočkovitých šelem. Důvod? Již delší dobu je známo, že z analýz kloubů je možné určit, k jakému typu „útoku“ jsou končetiny uzpůsobeny. Jinak vypadají a „fungují“ klouby například vlků, kteří spoléhají na rychlost a dlouhodobé pronásledování, jinak tygra číhajícího na kořist „v záloze“ a útočícího rychlým, krátkým a překvapivým úderem. A právě tento druhý způsob byl podle nové analýzy typický pro vakovlky.

„Je to vlastně drobná věc,“ uvedla profesorka Christine Janisová, další z autorů studie. „Kdo by si pomyslel, že jen z tvaru kosti se dá tolik poznat.“

---

reklama

---