Most do budoucnosti: Proč zmizelo a zase vyrostlo jedno severočeské velkoměsto
Město, důl, divočina, jezero, město
Nejsme sentimentální a bereme jako fakt, že lidská sídla vznikají a zanikají; jsou opouštěna, obnovována a někdy i zmizí z povrchu zemského. Rychlost, jakou všechny tyto změny postihly severočeský Most, ale bere dech.
V devatenáctém století stálo na úpatí vrchu Hněvín velké město, přirozené centrum regionu od středověku, místo středověkých chrámů, výstavních vil i bídných hornických kolonií. Na konci šedesátých let minulého století to samé město bylo už v takovém stavu, že výborně posloužilo jako kulisa pro natáčení válečného filmu. Pak začaly bloky domů postupně likvidovat demoliční čety. V osmdesátých letech minulého století už město nebylo: místo něj se do široka táhl povrchový důl, ve kterém obrovské stroje lámaly stovky tun „vysoce kvalitního hnědého uhlí“. V roce 2007 už byly stroje pryč a důl se postupně proměňoval v široké území vzmáhající se divočiny: mezi křovisky a vzrostlou trávou pobíhali divočáci, shora celé území sledovali létající dravci. Dnes už neplatí ani to: divočina zmizela pod hladinou desítky metrů hlubokého jezera, uměle vytvořeného pumpováním vody z patnáct kilometrů vzdálené řeky Ohře.
A ovšem – hned vedle vyrostl nový Most: sedmdesátitisícové panelové město skýtající většině obyvatel mnohem vyšší standard bydlení, než nabízel Most starý. Našly by se však i další rozdíly: jestliže starému Mostu vévodily věže chrámů, novému Mostu dominuje výšková budova, sídlo těžebního podniku. Jestliže starý Most byl obklopen kulturní zemědělskou krajinou, nový Most je obklopen doly, výsypkami, elektrárnami, přenosovými soustavami a rekultivovanými plochami nevalných estetických kvalit.
Nekonečný příběh
Laik zběžně obeznámený s koncem starého a vznikem nového města má sklon celý příběh přisuzovat bolševické zvůli: komunistický režim vybavený totalitní mocí, ideologií produktivismu a pověstnou kulturní i duchovní tupostí svých aparátčíků prostě rozhodl, že staré město musí ustoupit těžbě uhlí – a nebylo proti tomu obrany. Na západ od železné opony by se něco takového stát nemohlo, soudí laik.
Historik Matěj Spurný ve své poslední knize nazvané Most do budoucnosti nám laikům předkládá dostatečné množství výmluvného materiálu k tomu, abychom mohli podobné jednoznačné soudy korigovat. Není přitom těžké dostopovat, jakými myslitelskými inspiracemi se nechal při svém historickém bádání vést.
Václav Havel, jehož nedožité osmdesátiny jsme si letos připomněli, ve slavné eseji Moc bezmocných z roku 1978 zdůraznil, že takzvaný východní blok nelze chápat jako jakousi enklávu izolovanou od zbytku světa. Naopak: v tehdejší společnosti spadající do východního bloku se podle Havla prosadila „v podstatě tatáž hierarchie životních hodnot jako ve vyspělých západních zemích, čili … jde de facto jen o jinou podobu konzumní a industriální společnosti se všemi sociálními a duchovními důsledky, které to přináší.“
Poslední Spurného práce se pokouší o konkrétní a historickým materiálem podložené rozvedení tohoto – nejen havlovského – akcentu.
Nezastírá přitom, že příběh Mostu zůstává v jistém ohledu jedinečný, pravděpodobně v celosvětovém měřítku. Nikde jinde nepadlo za oběť dolování tak velké, tak významné a tak historicky cenné lidské sídlo.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
Na druhou stranu příběh Mostu – včetně výstavby nového města do jeho konečné podoby – však podle Spurného zároveň zapadá do trendů, které neznají hranic a překonávaly i tehdejší rozdělení Evropy na demokratický západ a komunistický východ. Tak či onak se prosazovaly v obou mocenských blocích, procházely obdobnými proměnami, a co víc – prosazují se v adaptované podobě dodnes.
Domluvte se, soudruzi
Jak se čtenář hned v prvních kapitolách dozví, prvotní impuls k demolici starého města kvůli těžbě nevzešel v padesátých letech minulého století od tehdejší komunisty řízené vlády. Vzešel svým způsobem „zdola“ – od inženýrů tehdejších sjednocených a zestátněných severočeských těžebních podniků. Těžaři také projevovali nejsilnější vůli plán realizovat. Místní, okresní i krajské orgány samosprávy ovládané komunistickou stranou naopak byly proti nebo zaujaly neutrální, vyčkávací postoj. To samé lze podle dokumentů uváděných ve Spurného práci konstatovat i o vedení tehdejšího státu.
Nižší stupně moci včetně představitelů samotného města se záhy – zvláště po příslibu výstavby nového Mostu – s plány těžebního podniku smířily a začaly na něm spolupracovat. Bylo to pro ně patrně výhodnější než žít v nejistotě o směru vlastní budoucnosti a v trvalém konfliktu se zájmy mocného těžebního podniku.
Vládní orgány si však nechávaly zadní vrátka: ačkoliv byly v plném proudu přípravy likvidace starého a výstavby nového města, jakož i otevření nového povrchového dolu, dělo se tak bez posvěcení z nejvyšších míst státu. Naopak se z této strany občas ozývaly vůči plánu výhrady, jak archivní materiály dokládají.
Souhlas, bez kterého nešlo likvidaci starého Mostu provést, vydaly vládní orgány až tehdy, kdy bylo jasné, že jsou obroušené všechny hrany možných konfliktů a že mohou obyvatelům starého Mostu nabídnout za jejich původní sídlo náhradu, podle tehdejších měřítek kvalitnější hned o několik řádů. Jinými slovy: budoucí osud města byl záležitostí natolik zásadní, že ani komunisté vládnoucí na přelomu padesátých a šedesátých let – v čase doznívajícího stalinismu – si nedovolili o ně rozhodnout bezohledně. Místo toho vyčkávali, až jak se situace vyvine, což je strategie nikoliv nepodobná strategiím našich již demokratických vlád například ve věci takzvaných těžebních limitů. I v tomto případě se hraje o osud lidských sídel: Horního Jiřetína a částečně též Litvínova. I v tomto případě vlády spíše vyčkávají, jak dopadne přetahovaná mezi těžaři a zástupci místních institucí.
To však není jediná, a už vůbec ne nejdůležitější paralela. Matěj Spurný ve své práci sleduje spíše obecnější předpoklady světa, ve kterém je možné likvidovat historická sídla, rabovat krajinu a budovat na volných plochách v rekordním čase sídla nová. Ukazuje, že se tak neděje proti vůli většiny lidí, ale často s jejich souhlasem; nebo alespoň s většinovým přesvědčením, že nelze jinak, neboť jsou hodnoty vyšší, než zachovalá krajina či staleté lidské sídlo. Jaké hodnoty to jsou?
Čísla, pokrok, přizpůsobení
Samozřejmě ekonomická výnosnost a z ní plynoucí domnělý blahobyt. Obojí bylo při rozhodování o konci starého a vzniku nového města klíčové.
Oněch údajných sto milionů tun mosteckého hnědého uhlí, které mělo pohánět turbíny elektráren, vytápět domácnosti po celé republice a také být zpeněženo vývozem, představovalo podle tehdejších výpočtů tak astronomický zisk, že likvidace a znovuvýstavba jednoho celého města v něm představovala sice významnou, ale pořád ještě s přehledem zvládnutelnou položku.
Výpočty, které Spurný s pomocí archivních pramenů ve své práci uvádí, jsou samozřejmě zcela absurdní. Nikdy nebude v silách ani těch nejsofistikovanějších ekonomů reálně rozvážit náklady a výnosy procesů tak komplexních, jako byl třeba ten mostecký. Ekonomicky zdánlivě podložená čísla ale sugerují dojem exaktnosti, nevyvratitelnosti a nutnosti. Jak Spurný působivě píše: „vykolíkovávají jednosměrnou ulici, z níž jako by nebylo úniku – nebo jen za cenu ztrát, které si společnost nemůže dovolit“.
Samotná moc ekonomických čísel by ovšem nestačila, kdyby se nespojila s hodnotou úzce chápaného pokroku: přesvědčení moderního člověka, že je za pomoci techniky a racionálního plánování schopen rychle a efektivně vylepšovat svět. Starý Most mohl zaniknout také proto, že náhrada v podobě nového Mostu měla představovat radikálně jinou kvalitu. Stejně tak v téže době na druhé straně železné opony – především v Británii – zanikaly původní části mnohých měst, aby na jejich místě rostlo městské prostředí ne nepodobné tomu mosteckému.
Ani na západě, ani na východě se přitom nejednalo jen o projev úplné svévole. Prostředí starých měst bylo skutečně životu nevyhovující až nepřátelské (případně zničené bombardováním, jako v poválečném Německu). Nová výstavba skutečně přinášela lidem v mnoha ohledech vyšší komfort. Problém byl spíš v jednostrannosti, s jakou se k celé věci přistupovalo: staré bylo axiomaticky shledáváno jako zbytečné, neužitečné až škodlivé, a jako takové mělo být bez sentimentu likvidováno. Hodnota nového se zase odvozovala od toho, že nebude mít se starým nic společného, že bude radikálně jiné. Důsledky tohoto přistupu jsou nám dnes zřejmé. Pokrokářsky budovaná nová městská prostředí sice přinesla ledasco dobrého, v celku se o nich ale dá říct to samé, co o těch starých: jsou životu nevyhovující až nepřátelská, jen jiným způsobem.
Hodnoty jednostranně chápaného pokroku a ekonomické nutnosti by ale pravděpodobně nebyly tolik vlivné, kdyby nebyly dostatečně pružné a nebyly se schopné přizpůsobit kritice a z ní vyplývajícím celospolečenským náladám.
Jak Spurný ve své knize dokládá, zatímco padesátým letům minulého století na obou stranách železné opony vládla nekritická víra v pokrok umožněný technikou a expertním ekonomicko-technickým plánováním, v šedesátých letech se začínají ozývat první výrazné kritické hlasy, které docházejí sluchu široké veřejnosti. Nejde jen například o dnes už legendární americký ekologický bestseller Tiché jaro. I v komunistickém Československu široce čtené Literární noviny dávají prostor hlasům, které z památkářského či ekologického hlediska kritizují plán likvidovat starý Most kvůli těžbě uhlí.
Kritika nezůstává bez reakce. Ne že by tedy měla moc zastavit už rozběhnutý proces, ale způsobuje minimálně snahu zamaskovat jeho nejhorší důsledky. V případě likvidace Mostu je to jednak zdůrazňování faktu, že nové město bude i ekologicky čistší: nejen, že jeho součástí budou rozsáhlé parky, ale bude postaveno i na vyšším místě s lepšími rozptylovými podmínkami než město staré. A potom, aby bylo učiněno zadost i vzmáhající se úctě k historickému dědictví, padne rozhodnutí zachránit z celého historického města nejcennější památku – pozdně gotický chrám, který je oddělen od svých základů a po kolejích přesunut na místo mimo plánovaný důl.
Varování pro laskavého čtenáře
Závěrem recenze je třeba vyslovit jedno varování: kniha Most do budoucnosti se špatně čte. Je to s ní trochu jako s Biblí – jako celek je podnětná, ale vůči čtenáři poněkud nepřátelská, zvláště pokud se do ní pustíme se záměrem přečíst ji od začátku až do konce. Pak hrozí, že stejně jako v případě Bible začneme po prvních poutavých kapitolách odpadávat.
Matěj Spurný se rozhodl pro sofistikovanou architekturu vyprávění, kdy se téma snaží pojednat z pěti samostatných perspektiv. Vznikla z toho ovšem poněkud nesourodá stavba, která čtenáře spíše mate: mnohé informace se opakují a některého perspektivy se zdají být zvoleny hlavně kvůli tomu, že jsou blízké autorovi, ale pro samotné téma knihy nejsou zas tolik důležité (například kapitola o mosteckých Romech). K tomu je třeba připočíst značnou nesrozumitelnost jazyka zvláště v úvahových částech knihy, které jsou v prudkém kontrastu s vyprávěcími částmi knihy, naopak velmi přístupnými.
Most do budoucnosti je prostě lépe číst tak, jak se to doporučuje u Bible: najít si třeba kapitolu s poutavým názvem, pustit se do ní, a když se ukáže být nepřístupnou, tak klidně přelistovat někam dál. Stojí to za to. Čtenáři se pak začne skládat obraz světa, který je vlastně velmi současný: v technický pokrok a ekonomickou nutnost sice už nevěříme tak neproblematicky jako naši předkové, ale jinou víru nemáme. Na základě této naší „víry“ potom spouštíme procesy se značně problematickými až katastrofickými důsledky. Nápravy jsme schopni jen dílčí – asi jako když se z celého města zachová jeden kostel.
Matěj Spurný nám umožňuje toto vše na základě poutavého historického příběhu hlouběji pochopit. Což je první krok k nápravě.
reklama
