Správci chráněných oblastí zkouší, jak může řízené vypalování pomoci přírodě

Havranické vřesoviště – lokalita prvního řízeného vypalování v NP Podyjí.

Foto | Martin Dobrovolný

Letos v březnu zkoušeli vypalovat louku pracovníci národního parku Podyjí u Havraníků. Pavel Dedek z CHKO Pálava zmínil, že dříve se v české krajině běžně vyskytovaly mnohadruhové louky, ale s intenzivním zemědělstvím je půda stále víc obohacené dusíkem a mnoho luk se začalo podobat městským trávníkům s nízkou druhovou pestrostí. Mnoho bylin tak zmizelo, nebo jejich semena zůstávají v zemi a čekají, jestli ještě někdy budou mít příležitost ve vhodných podmínkách vyklíčit. Díky ohni podíl dusíku v půdě výrazně klesne.

Některé byliny přímo čekají na to, až jejich stanoviště prohoří. "Třeba kakost český, který je však vzdor názvu rozšířený v severských zemích, potřebuje vyšší teplotu a holou půdu. Díky tomu, že louka shoří, půda zčerná a při prohřátí slunce se více zahřeje. A u kakostu se udává klíčovost minimálně 130 let, ale patrně to bude i déle," řekl Dedek. Podobně i některé druhy živočichů vítají biotop, který zajistí jen oheň. Ten navíc v kontrolované podobě dokáže efektivně odstranit biomasu.

"Řízené vypalování je však třeba detailně naplánovat a kontrolovat ho. Děláme ho jen od listopadu do března a vhodné podmínky panují tak deset dnů z tohoto období. Třeba jsme zjistili, že ideální síla větru jsou dva až čtyři metry za vteřinu. Obvykle však není problém, že by se nám oheň nekontrolovaně rozhořel, ale naopak, aby to vůbec hořelo," řekl Kmet. Zásadou plánování je, aby oheň neohrozil majetek a životy lidí.

Ve velkém mohou sledovat dopady ohně na přírodu pracovníci národního parku České Švýcarsko, kde vypukl v létě 2022 největší přírodní požár v Česku v novodobé historii. Někdejší spáleniště, které bezprostředně po požáru vypadalo jako mrtvá krajina, je dnes plné života. Postupně zarůstá a je laboratoří mnohých přirozených přírodních procesů.