MF Dnes: Atomová renesance
1.2.2007 | PRAHA | MF Dnes | Milan Vodička |
Proč jaderné elektrárny přicházejí do módy a proč se je z nouze naučíme mít i rádi.
Nikdy neříkej nikdy: před dvanácti roky odešel z tohoto ponurého, rozestavěného pohoří staveb poslední dělník a zdálo se, že je to na věčné časy. V pampě měl navždy trčet betonový památník toho, že Argentina se otočila k jaderné energii zády. Teď se však armáda stavařů zase vrátila. Stavba jaderné elektrárny Atucha II pokračuje. Nikdy neříkej nikdy: ještě před pár roky dostávali Němci nemoc z ozáření už jen z pomyšlení, že by někdo snad byl tak bláznivý a stavěl další atomové elektrárny. Před pár dny však vyšel průzkum, podle něhož udělali čelem vzad. Už je zase chtějí.
Na druhé straně světa se stovky Australanů hrnou do nevlídné pouště asi sedm set kilometrů severně od Adelaide. Není tam voda, zato vedra si tam člověk užije dost. Tento týden tam rtuť teploměru olizuje čtyřicítku. Nevadí. Je tam totiž spousta uranu. Začíná být o něj zase zájem. A kdysi odepisované uranové doly zvané Olympic Dam nabírají lidi. Sedm set horníků už pod pouští vyvrtalo několik kilometrů důlních chodeb, které byly tolik let pusté. Nikdy neříkej atomové nikdy...
Ve světě totiž opět vzrůstá zájem o jadernou energii. Mlha času už rozostřila vzpomínky na Černobyl, jenž způsobil katastrofu před jedenadvaceti lety, a na havárii americké elektrárny Three Mile Island koncem 70. let. Loni v létě musela být kvůli poměrně hrozivé poruše odstavena část švédské elektrárny Forsmark, ale nikdo si toho nijak zvlášť nevšímal.
Lidé mají bezprostřednější starosti, které cítí z první ruky. Cena pevných paliv stoupá a bláznivé počasí jim říká, že se s klimatem asi opravdu děje něco vážného, takže je potřeba omezit skleníkové plyny vypouštěné mimo jiné z tepelných elektráren.
Politikům se už nekřiví ústa, když mají hovořit o zdroji elektřiny, který byl dvacet let zatracován jako příliš nebezpečný a příliš drahý. A firmy, které jsou schopny stavět jaderné elektrárny, se připravují na nový boom.
Jen se podívejte na čísla. Budete asi dost překvapeni.
Všude, kam se podíváš
Právě teď je podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve světě 442 jaderných reaktorů vyrábějících elektřinu. Jsou v jedenatřiceti zemích. Nejvíc jich mají Američané – 103. Kryjí necelou pětinu spotřeby elektrického proudu. Druzí jsou Francouzi. Mají jich devětapadesát, ale svůj hlad po elektřině z nich kryjí z osmdesáti procent. Tedy čtyři pětiny.
Po celém světě – od Finska přes Bulharsko a Ukrajinu až po Čínu – se dnes staví devětadvacet nových atomových elektráren. Pro dalších čtyřiašedesát už byly nakresleny plány. A dalších 158 jich je ve fázi zvažování. Dalo by se skoro říci, že to bude „lidová“ záležitost. Chce je postavit i Thajsko, Malajsie, Indonésie. „Tyhle země si způsobují kalamity vypalováním pralesů na divoko, takže jihovýchodní Asii pravidelně zahalují oblaka kouře, a teď chtějí zvládnout jadernou elektrárnu?“ zeptal se sarkasticky čtenář singapurského listu Today.
Uvažují o nich ropné emiráty v Perském zálivu. Spojené státy prolomily dvacetileté moratorium, kdy jaderné elektrárny nebyly ani v plánech. Pro britskou vládu byla atomová energie ještě v roce 2003 „nepřitažlivou možností“, ale teď je podle premiéra Tonyho Blaira „zpátky na stole a s velkou naléhavostí“. Rusko chce postavit třicet nových reaktorů. Nejvíce jich má být v Číně. Když si na internetu prostudujete stránku Světové jaderné asociace, v němž se sdružují výrobci jaderné energie, dočtete se, že do roku 2050 by třetina nových reaktorů měla vyrůst v Číně, čtyřiadvacet v Jižní Africe a jedenadvacet v USA.
Skoro to vypadá, že za chvíli bude planeta obestavena jadernými elektrárnami. Dřív se jich lidé často štítili. Rakušané například v roce 1978 zabetonovali zbrusu novou elektrárnu v Zwentendorfu. Stačilo jen zmáčknout knoflík, ale referendum rozhodlo jinak.
Kde se vzal ten obrat?
Podívejme se na Němce
Dobrým příkladem je Německo. Ne, že by Němci chytili druhou jadernou mízu a náhle se opět zamilovali do atomu, ale najednou jsou schopni s ním žít.
Ještě před pěti lety bylo tohle soužití zralé na rozvod.
Když v roce 2002 německá vláda oznámila, že do roku 2020 půjdou všechny německé atomové elektrárny k ledu, bylo to populární opatření. Lidé ho schvalovali.
Teď však jejich nadšení ochladlo. Před několika dny průzkum veřejného mínění ukázal, že jedenašedesát procent Němců nepovažuje rozchod s nukleární energií za myslitelný, pokud nebude elektřina zajištěna dřív nějak jinak. A to asi nebude. Vzdušné zámky se hroutí pod tíhou reality. V Německu bylo původně dvacet jaderných bloků. Nyní jich je o tři méně a německou spotřebu elektřiny kryjí z jedné čtvrtiny.
Ze svých reaktorů měli Němci strach, který byl částečně oprávněný, ale ještě víc iracionální. Počátkem 80. let se odpor proti rozmístění amerických jadernýc raket středního doletu na území Spolkové republiky smísil se strachem z reaktorů. Zjednodušeně řečeno, atom jako atom.
Obojí bylo svým způsobem zpozdilé. Rakety měly chránit Německo před útokem tanků Varšavské smlouvy, ale mnozí Němci si to vyložili v opačném gardu: když jsou tady jaderné rakety, jsme i my cílem pro atomovky z druhé strany. Atom byl nedůvěryhodný, navíc i elektrárny se mohly stát terčem vojenského útoku.
Ale tenhle postoj k elektrárnám byl přirozený. Američané, zvláště Kaliforňané, se jich báli už od počátku 70. let. To oslovilo blahobytné Němce: už nemuseli v první řadě myslet na obživu, a tak se stávali ekologickým národem. V roce 1986 vybuchl Černobyl a tahle katastrofa zasáhla jejich myšlení víc než kterýkoliv jiný národ. Atomové elektrárny byly pro ně časované bomby, které mohly kdykoliv explodovat.
Zdálo se, že kvůli jejich zrušení prolije slzy málokdo.
Jenže mezitím se děly jiné věci. Cena ropy a plynu šla nahoru do výšek, jež si uměli představit jen někteří scenáristé v Hollywoodu. K tomu Rusko několikrát přiškrtilo ropné kohouty svým sousedům a ukázalo jim, že ropovod je vodítko, na němž může škrtit zákazníky, pokud nejsou poslušní jako pejsci. Němci vědí, že pokud se nic nezmění, za pár let budou závislí na dodávkách z Východu ze sedmdesáti procent. A pak tady byl třetí faktor: globální oteplování. Pokud by se uzavřely německé reaktory a nahradily tepelnými a plynovými elektrárnami, Němci by v roce 2010 vyslali do vzduchu 40 milionů tun oxidu uhličitého, o deset let později už by to bylo 130 milionů tun. Tohle pomyšlení nemůže zelená německá duše skousnout.
Ale je to bezpečné?
Pro mezinárodní atomovou lobby se svět opět rozezvučel rajskou hudbou. Lidé zapomínají, a tak se temný stín Černobylu stal už jen historií. Úzkost z oteplování a drahé ropy hravě vytlačila i nepříjemné otázky: kam se bude ukládat spotřebované jaderné palivo, kdo zajistí v nejisté éře mezinárodního terorismu bezpečnost reaktorů, jak se pojistit před únikem jaderných materiálů k teroristům, když jaderné elektrárny budou stát na každém rohu, a nakonec i to nejzákladnější – kdo to všechno zaplatí.
Atomové elektrárny nabízejí nejlevnější a nejčistší zdroj elektřiny. Ale postavit je, to pustí státům pořádně žilou. Podle International Energy Agency vyjde kilowatthodina elektřiny z jaderné elektrárny na 1,72 dolaru, zatímco z tepelné už na 2,21 a z plynové na 7,51 dolaru.
Jenže s náklady na stavbu je to opačně. Na jednu vyprodukovanou kilowatthodinu je třeba investovat dva tisíce dolarů, kdežto u tepelné elektrárny je to 1500 a u plynové jen 800 dolarů. A tak už hlavní brzdou proti stavbě jaderných reaktorů nejsou protesty občanů jako kdysi, ale peníze. Německý Der Spiegel napsal, že zatímco v 70. letech stála zbrusu nová elektrárna 400 milionů dolarů, nyní je to desetkrát víc.
Právě teď se však zdá být rozhodnuto. Do roku 2030 se zvýší spotřeba energie o polovinu, protože přibude lidí, a navíc děti dnešních chudáků z indických chýší už budou mít doma televizory. Jestliže bude kvůli znečištění potřeba vynechat tepelné elektrárny, moc řešení pro „čistou“ elektřinu nezbývá. Plyn je stále dražší. Vodní elektrárny uspokojí pětinu dnešní světové spotřeby, ale už dosáhly svého stropu. Solární, tepelná a větrná energie stále představují jen malé přispěvatele.
Ti, kdo dneska rozhodují o zítřku, mají pocit, že zbývá jediná varianta. Ta jaderná.
Má to však háček. Jaderné elektrárny se stavějí nesmírně dlouho. Když v roce 1995 zastavili argentinskou Atuchu, byla ve stavbě už čtrnáct let. A jen si vzpomeňte, kdy jste poprvé slyšeli o Temelínu. Vypadá skoro nemožné, že by lidé stihli postavit včas všechny elektrárny, které potřebují pro neony v ulicích a nepřímé osvětlení svých obývacích pokojů.
reklama
Na druhé straně světa se stovky Australanů hrnou do nevlídné pouště asi sedm set kilometrů severně od Adelaide. Není tam voda, zato vedra si tam člověk užije dost. Tento týden tam rtuť teploměru olizuje čtyřicítku. Nevadí. Je tam totiž spousta uranu. Začíná být o něj zase zájem. A kdysi odepisované uranové doly zvané Olympic Dam nabírají lidi. Sedm set horníků už pod pouští vyvrtalo několik kilometrů důlních chodeb, které byly tolik let pusté. Nikdy neříkej atomové nikdy...
Ve světě totiž opět vzrůstá zájem o jadernou energii. Mlha času už rozostřila vzpomínky na Černobyl, jenž způsobil katastrofu před jedenadvaceti lety, a na havárii americké elektrárny Three Mile Island koncem 70. let. Loni v létě musela být kvůli poměrně hrozivé poruše odstavena část švédské elektrárny Forsmark, ale nikdo si toho nijak zvlášť nevšímal.
Lidé mají bezprostřednější starosti, které cítí z první ruky. Cena pevných paliv stoupá a bláznivé počasí jim říká, že se s klimatem asi opravdu děje něco vážného, takže je potřeba omezit skleníkové plyny vypouštěné mimo jiné z tepelných elektráren.
Politikům se už nekřiví ústa, když mají hovořit o zdroji elektřiny, který byl dvacet let zatracován jako příliš nebezpečný a příliš drahý. A firmy, které jsou schopny stavět jaderné elektrárny, se připravují na nový boom.
Jen se podívejte na čísla. Budete asi dost překvapeni.
Všude, kam se podíváš
Právě teď je podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve světě 442 jaderných reaktorů vyrábějících elektřinu. Jsou v jedenatřiceti zemích. Nejvíc jich mají Američané – 103. Kryjí necelou pětinu spotřeby elektrického proudu. Druzí jsou Francouzi. Mají jich devětapadesát, ale svůj hlad po elektřině z nich kryjí z osmdesáti procent. Tedy čtyři pětiny.
Po celém světě – od Finska přes Bulharsko a Ukrajinu až po Čínu – se dnes staví devětadvacet nových atomových elektráren. Pro dalších čtyřiašedesát už byly nakresleny plány. A dalších 158 jich je ve fázi zvažování. Dalo by se skoro říci, že to bude „lidová“ záležitost. Chce je postavit i Thajsko, Malajsie, Indonésie. „Tyhle země si způsobují kalamity vypalováním pralesů na divoko, takže jihovýchodní Asii pravidelně zahalují oblaka kouře, a teď chtějí zvládnout jadernou elektrárnu?“ zeptal se sarkasticky čtenář singapurského listu Today.
Uvažují o nich ropné emiráty v Perském zálivu. Spojené státy prolomily dvacetileté moratorium, kdy jaderné elektrárny nebyly ani v plánech. Pro britskou vládu byla atomová energie ještě v roce 2003 „nepřitažlivou možností“, ale teď je podle premiéra Tonyho Blaira „zpátky na stole a s velkou naléhavostí“. Rusko chce postavit třicet nových reaktorů. Nejvíce jich má být v Číně. Když si na internetu prostudujete stránku Světové jaderné asociace, v němž se sdružují výrobci jaderné energie, dočtete se, že do roku 2050 by třetina nových reaktorů měla vyrůst v Číně, čtyřiadvacet v Jižní Africe a jedenadvacet v USA.
Skoro to vypadá, že za chvíli bude planeta obestavena jadernými elektrárnami. Dřív se jich lidé často štítili. Rakušané například v roce 1978 zabetonovali zbrusu novou elektrárnu v Zwentendorfu. Stačilo jen zmáčknout knoflík, ale referendum rozhodlo jinak.
Kde se vzal ten obrat?
Podívejme se na Němce
Dobrým příkladem je Německo. Ne, že by Němci chytili druhou jadernou mízu a náhle se opět zamilovali do atomu, ale najednou jsou schopni s ním žít.
Ještě před pěti lety bylo tohle soužití zralé na rozvod.
Když v roce 2002 německá vláda oznámila, že do roku 2020 půjdou všechny německé atomové elektrárny k ledu, bylo to populární opatření. Lidé ho schvalovali.
Teď však jejich nadšení ochladlo. Před několika dny průzkum veřejného mínění ukázal, že jedenašedesát procent Němců nepovažuje rozchod s nukleární energií za myslitelný, pokud nebude elektřina zajištěna dřív nějak jinak. A to asi nebude. Vzdušné zámky se hroutí pod tíhou reality. V Německu bylo původně dvacet jaderných bloků. Nyní jich je o tři méně a německou spotřebu elektřiny kryjí z jedné čtvrtiny.
Ze svých reaktorů měli Němci strach, který byl částečně oprávněný, ale ještě víc iracionální. Počátkem 80. let se odpor proti rozmístění amerických jadernýc raket středního doletu na území Spolkové republiky smísil se strachem z reaktorů. Zjednodušeně řečeno, atom jako atom.
Obojí bylo svým způsobem zpozdilé. Rakety měly chránit Německo před útokem tanků Varšavské smlouvy, ale mnozí Němci si to vyložili v opačném gardu: když jsou tady jaderné rakety, jsme i my cílem pro atomovky z druhé strany. Atom byl nedůvěryhodný, navíc i elektrárny se mohly stát terčem vojenského útoku.
Ale tenhle postoj k elektrárnám byl přirozený. Američané, zvláště Kaliforňané, se jich báli už od počátku 70. let. To oslovilo blahobytné Němce: už nemuseli v první řadě myslet na obživu, a tak se stávali ekologickým národem. V roce 1986 vybuchl Černobyl a tahle katastrofa zasáhla jejich myšlení víc než kterýkoliv jiný národ. Atomové elektrárny byly pro ně časované bomby, které mohly kdykoliv explodovat.
Zdálo se, že kvůli jejich zrušení prolije slzy málokdo.
Jenže mezitím se děly jiné věci. Cena ropy a plynu šla nahoru do výšek, jež si uměli představit jen někteří scenáristé v Hollywoodu. K tomu Rusko několikrát přiškrtilo ropné kohouty svým sousedům a ukázalo jim, že ropovod je vodítko, na němž může škrtit zákazníky, pokud nejsou poslušní jako pejsci. Němci vědí, že pokud se nic nezmění, za pár let budou závislí na dodávkách z Východu ze sedmdesáti procent. A pak tady byl třetí faktor: globální oteplování. Pokud by se uzavřely německé reaktory a nahradily tepelnými a plynovými elektrárnami, Němci by v roce 2010 vyslali do vzduchu 40 milionů tun oxidu uhličitého, o deset let později už by to bylo 130 milionů tun. Tohle pomyšlení nemůže zelená německá duše skousnout.
Ale je to bezpečné?
Pro mezinárodní atomovou lobby se svět opět rozezvučel rajskou hudbou. Lidé zapomínají, a tak se temný stín Černobylu stal už jen historií. Úzkost z oteplování a drahé ropy hravě vytlačila i nepříjemné otázky: kam se bude ukládat spotřebované jaderné palivo, kdo zajistí v nejisté éře mezinárodního terorismu bezpečnost reaktorů, jak se pojistit před únikem jaderných materiálů k teroristům, když jaderné elektrárny budou stát na každém rohu, a nakonec i to nejzákladnější – kdo to všechno zaplatí.
Atomové elektrárny nabízejí nejlevnější a nejčistší zdroj elektřiny. Ale postavit je, to pustí státům pořádně žilou. Podle International Energy Agency vyjde kilowatthodina elektřiny z jaderné elektrárny na 1,72 dolaru, zatímco z tepelné už na 2,21 a z plynové na 7,51 dolaru.
Jenže s náklady na stavbu je to opačně. Na jednu vyprodukovanou kilowatthodinu je třeba investovat dva tisíce dolarů, kdežto u tepelné elektrárny je to 1500 a u plynové jen 800 dolarů. A tak už hlavní brzdou proti stavbě jaderných reaktorů nejsou protesty občanů jako kdysi, ale peníze. Německý Der Spiegel napsal, že zatímco v 70. letech stála zbrusu nová elektrárna 400 milionů dolarů, nyní je to desetkrát víc.
Právě teď se však zdá být rozhodnuto. Do roku 2030 se zvýší spotřeba energie o polovinu, protože přibude lidí, a navíc děti dnešních chudáků z indických chýší už budou mít doma televizory. Jestliže bude kvůli znečištění potřeba vynechat tepelné elektrárny, moc řešení pro „čistou“ elektřinu nezbývá. Plyn je stále dražší. Vodní elektrárny uspokojí pětinu dnešní světové spotřeby, ale už dosáhly svého stropu. Solární, tepelná a větrná energie stále představují jen malé přispěvatele.
Ti, kdo dneska rozhodují o zítřku, mají pocit, že zbývá jediná varianta. Ta jaderná.
Má to však háček. Jaderné elektrárny se stavějí nesmírně dlouho. Když v roce 1995 zastavili argentinskou Atuchu, byla ve stavbě už čtrnáct let. A jen si vzpomeňte, kdy jste poprvé slyšeli o Temelínu. Vypadá skoro nemožné, že by lidé stihli postavit včas všechny elektrárny, které potřebují pro neony v ulicích a nepřímé osvětlení svých obývacích pokojů.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Jednotky !!!!! - 6. 2. 2007 - Vlastimil DvořákDobrý den,uvěřím-li s velkým sebezapřením uvedeným cenám elektřiny z různých typů elektráren, pak velmi těžko zkousnu měrné investiční náklady vztažené na vyprodukovanou kWh. Pokud Vám nejsou jasné základní energetické jednotky, nepište, prosím, o energetice. S pozdravem V. Dvořák |
