Právo: Australané našli v temnotách podzemí obry z minulosti
24.7.2007 | CANBERRA | Právo | Michal Strnad |
Západ Austrálie dnes pokrývá jen nehostinná Nullaborská poušť, před půl miliónem let se tady však proháněla člověku fantaskní zvířata – po stromech skákali klokani a okusovali listy v korunách, na zemi se proháněli vombati, jež lovili hroziví vačnatí lvi.
Pod povrchem však číhalo ještě větší nebezpečí – nevyzpytatelná síť podzemních jeskyní, do nichž shora ústily trychtýřovité díry.
Do těchto přírodních pastí zvířata často padala: některé kusy se okamžitě zabily, jiné dorazil hlad a žízeň. Paleontologové soudí, že časem se vstupy do jeskyní působením geologických procesů uzavřely a podzemí mrtvoly na půl miliónu let zakonzervovalo. Proto se mohli australští vědci během tří expedic, o nichž informuje časopis Nature, dostat ke kosterním pozůstatkům, které šéf výprav Gavin Prideaux nazval „rosettskou deskou doby ledové v Austrálii“.
V temnotách, kam vědci pronikli, našli 69 druhů plazů, ptáků i savců, z nichž nejméně v případě osmi pozůstatků klokanů měli tu čest spatřit něco takového vůbec poprvé – například jedince dorůstajícího výšky až tří metrů. Objevili také druh, který příroda obdařila neobvyklým čelním „hřebenem“.
„Nejdřív jsme si mysleli, že je to roh, ale pak se ukázalo, že tato část musela mít nějakou ochrannou funkci, patrně když se zvíře snažilo získat potravu z trnitého keře,“ vysvětlil Prideaux.
Vačnatý lev bere dech
Opravdovým unikátem je však kompletně dochovaná kostra obrovského vačnatého lva (Thylacoleo carnifex). „Vzalo mi to dech, dostat se tam dolů, do jeskyně, a najít tam thylacoleo tak, jak zvíře naposledy vydechlo – úplně to tam v té tmě cítíte,“ sděloval médiím Prideaux.
Paleontologové při výzkumu také nabourali dlouho zažité představy, že za vyhynutím mnoha podivuhodných a jinde nežijících australských druhů stojí globální klimatické změny, které s sebou přinesl konec doby ledové. Podle Prideauxe a jeho kolegů musela již před půl miliónem let čelit zvířata na dnešní Nullaborské poušti extrémním podmínkám – srážkové úhrny se prý pohybovaly jen kolem 200 mm za rok a jediným rozdílem byl pouze stromový porost.
„Tato zvířata byla na sucho velmi dobře adaptována, klimatická změna je nemohla vyhubit,“ soudí Bert Roberts, další z autorů studie, a argumentuje tím, že zástupci tzv australské megafauny přežili několik ledových dob bez úhony. Vina tak podle vědců padá na člověka – předci dnešních obyvatel po příchodu buď zničili přirozené prostředí zvířat žďářením rozsáhlých ploch porostů, nebo dostali většinu druhů na seznam vyhynulých nadměrným lovem. Přímý důkaz však zatím chybí.
reklama
Do těchto přírodních pastí zvířata často padala: některé kusy se okamžitě zabily, jiné dorazil hlad a žízeň. Paleontologové soudí, že časem se vstupy do jeskyní působením geologických procesů uzavřely a podzemí mrtvoly na půl miliónu let zakonzervovalo. Proto se mohli australští vědci během tří expedic, o nichž informuje časopis Nature, dostat ke kosterním pozůstatkům, které šéf výprav Gavin Prideaux nazval „rosettskou deskou doby ledové v Austrálii“.
V temnotách, kam vědci pronikli, našli 69 druhů plazů, ptáků i savců, z nichž nejméně v případě osmi pozůstatků klokanů měli tu čest spatřit něco takového vůbec poprvé – například jedince dorůstajícího výšky až tří metrů. Objevili také druh, který příroda obdařila neobvyklým čelním „hřebenem“.
„Nejdřív jsme si mysleli, že je to roh, ale pak se ukázalo, že tato část musela mít nějakou ochrannou funkci, patrně když se zvíře snažilo získat potravu z trnitého keře,“ vysvětlil Prideaux.
Vačnatý lev bere dech
Opravdovým unikátem je však kompletně dochovaná kostra obrovského vačnatého lva (Thylacoleo carnifex). „Vzalo mi to dech, dostat se tam dolů, do jeskyně, a najít tam thylacoleo tak, jak zvíře naposledy vydechlo – úplně to tam v té tmě cítíte,“ sděloval médiím Prideaux.
Paleontologové při výzkumu také nabourali dlouho zažité představy, že za vyhynutím mnoha podivuhodných a jinde nežijících australských druhů stojí globální klimatické změny, které s sebou přinesl konec doby ledové. Podle Prideauxe a jeho kolegů musela již před půl miliónem let čelit zvířata na dnešní Nullaborské poušti extrémním podmínkám – srážkové úhrny se prý pohybovaly jen kolem 200 mm za rok a jediným rozdílem byl pouze stromový porost.
„Tato zvířata byla na sucho velmi dobře adaptována, klimatická změna je nemohla vyhubit,“ soudí Bert Roberts, další z autorů studie, a argumentuje tím, že zástupci tzv australské megafauny přežili několik ledových dob bez úhony. Vina tak podle vědců padá na člověka – předci dnešních obyvatel po příchodu buď zničili přirozené prostředí zvířat žďářením rozsáhlých ploch porostů, nebo dostali většinu druhů na seznam vyhynulých nadměrným lovem. Přímý důkaz však zatím chybí.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
