MF Dnes: Byl to nejkrásnější rok mého života, říká dobrodruh
9.10.2007 | HRADEC KRÁLOVÉ | MF Dnes | Petr Mareček |
Cestovatel a dobrodruh Leoš Šimánek uvádí novou velkoplošnou diashow, v níž popisuje svatební cestu - rok ve srubu v kanadské divočině.
McMillan a Clark byli zlatokopové, parťáci. Nechme stranou, zda jeden byl padouch a druhý hrdina, či naopak, podstatné je, že jejich jména nesou dvě jezera v kanadských horách Mackenzie nedaleko Aljašky. U jezera Clarkova, v pustině, odkud je to k nejbližší civilizaci dvě stě kilometrů, si v 80. letech, ještě coby emigrant, zbudoval bytelný srub známý cestovatel a choceňský rodák Leoš Šimánek.
Někteří muži si testují „kvalitu“ své nastávající třeba v Divadle Járy Cimrmana, dobrodruh a literát vzal po listopadu 1989 svou přítelkyni Lenku na Sibiř. Když to vydržela, svatební cesta i s tehdy pětiletým Jakubem v roce 1992 samozřejmě vedla ke Clarkovu jezeru a trvala necelý rok - od jara do jara. O tom vypráví nová Šimánkova diashow Na kanadském severu - Zpátky do divočiny, která měla světovou premiéru včera v Šimánkově rodné Chocni.
Nejkrásnější rok
Turné, které projde třiceti městy a na počátku prosince se uzavře v Hradci Králové, doprovází i stejnojmenná kniha. Ač námět vyhlíží romanticky, ani v místě poblíž polárního kruhu, kde na Vánoce trvá den tři hodiny, neměli „ztracenci“ nouzi o dobrodružství a horké chvíle. „Svou čtrnáctou knížku jsem vlastně napsal na přání publika a musím říct, že je snad má vůbec nejoblíbenější. Původně jsem ji ani psát nechtěl, připadalo mi to příliš privátní. Pak jsem si ale řekl, že by byla věčná škoda rok v divočině nepředvést. Nikdy jsem neměl knihu hotovou za tři týdny, všechny zážitky jsem měl v sobě silně zafixované, jeden vyvolával další a další. Byl to totiž nejkrásnější rok mého života,“ říká jednašedesátiletý cestovatel, který už projel Sibiř, ostrovy v jižním Pacifiku, Nový Zéland, americký Západ i polární země.
Šimánkovi naložili do hydroplánu domácí zvířata včetně divočáka, kozy a psa, dále i pytle s moukou a krupicí, vysílačku a sítě na ryby a odletěli k jezeru. Zásob bylo tolik, že museli letět nadvakrát. Když zapomněli repelent proti komárům, posloužil jim prověřený recept zlatokopů - petrolej. Koza měla místo na střeše srubu, aby byla v bezpečí před medvědy, málem se jí však osudným stal sklep. „Když jsem přistával podruhé, viděl jsem Lenku, jak běhá po břehu a mává. Říkal jsem si: Ta je šťastná, že jsem konečně dorazil. Jakmile jsem byl na doslech, neslyšel jsem radostné volání, ale zoufalé: 'Leoši, topí se nám koza! V baráku ve sklepě!' Ten je pod zemí, takže když na jaře stoupne v jezeře voda, bývá celý zatopený. Když si žena se synem prohlíželi chatu, sundávali okenice a koza jim tam proklouzla. Jakub ji držel za rohy, aby se neutopila, byla už na pokraji sil. Když jsme ji vytáhli, vystřelila ze srubu a nikdy už dovnitř nepáchla,“ vypráví cestovatel.
Modlil jsem se nahlas
Nastala idyla, dobrodruh dělal dřevo, jeho manželka farmařila, dojila kozu, pekla chleba, zavářela borůvky, pekla buchty a navrch ještě, protože je učitelka, po večerech zvládla s malým Jakubem první třídu. Jedinou návštěvou byli losi a zatím jediným dramatickým momentem bylo, když jim losice podupala pečlivě urovnané záhony se zeleninou. Šimánek je výborný a bezprostřední vypravěč, který zaujme i líčením, jak sázel cibuli či jak si sám vařil pivo z českého chmele, který se v Kanadě prodává.
V horách Mackenzie teploty létají od minus padesáti po plus třicet stupňů Celsia. Ono léto bylo horké, přišla bouřka a blesk zapálil les na úpatí hor. „To bylo drama! Jižní vítr hnal oheň k nám, stačilo, aby se přehoupl přes hřeben. Málokdy se modlím, ale tentokrát to bylo skoro nahlas, aby se vítr otočil. Vysílačka jako na potvoru nefungovala, jinak bych zavolal lesníky. Nakonec se ale vítr otočil, a dokonce přišel liják. Oheň však zasáhl spoustu kilometrů, spáleniště bylo nekonečné. Za několik let ale nikdo nepozná, že tam hořelo,“ říká cestovatel.
Ke svatební cestě patřily i výlety na člunech k sousednímu jezeru, čerstvé ryby z ohniště i černý medvěd, který vyděsil novomanželku na borůvkách. Ten rok přišla zima dřív a Šimánkům docházelo maso. „V době říje střílet nemůžete. Stačí jeden kus, z něj máte necelou tunu masa. Řekl jsem si: Počkáme na jeleny cariboo, až se budou stahovat do údolí, a natáhl jsem sítě na jezero, abychom měli alespoň ryby, a lovil kachny,“ uvádí dobrodruh.
Stádo sobů rozprášili vlci
Jezero zamrzlo až do kýčovité krásy a Šimánek naučil juniora bruslit. Stihl to sice za den, ale v příštích týdnech mu manželka sportovkyně musela „vybrušovat“ tátův divoký styl. „Na rybách se Jakub ocitl po krk ve vodě, led rupl a bylo asi minus patnáct. Rychle jsem udělal oheň, aby se osušil. Naštěstí mívám všechno s sebou, protože před lety se to stalo mně, to jsem si namočil i sirky. To bych už znovu prožít nechtěl. Když jsme se vrátili, byla tma jak v ranci a manželku neuklidnilo ani to, že má synka čerstvě vykoupaného,“ říká s úsměvem Šimánek.
Rodina zvládla i velké prádlo před Vánoci, cestovatel zřídil podle italského mustru koupel vyhřívanou párou, došlo i na dárky a stromek. Nouze vyslala Šimánka na lov sobů, kteří se stahovali do údolí. „Přespali jsme ve stanu a ráno se opravdu objevilo stádo. Těšil jsem se na parádní maso, ale pak jsem v dálce zahlédl černé tečky - vlky. Ty rozprášili stádo a bylo po masu,“ vypráví cestovatel. Jeden snímek v knize dokládá, co zbude z obřího cariboo po vlčím útoku. To je jen zlomek z dobrodružství v kanadské pustině, kde nechyběl ani blizzard, právem nazývaný „bílá smrt“, či rosomák, kunovitá šelma nebetyčné drzosti, která zadávila všechny slípky.
„Rosomák je agresivní zvíře, kanadští trapeři z něj mají větší strach než z vlka,“ podotýká Leoš Šimánek. Závěrečná slova nové knihy - každého titulu prodá cestovatel deset tisíc kusů u nás a stejný počet v Německu - se patrně dotknou všech českých chatařů: „Klid a mír vládne i nadále u Clarkova jezera. A jak náš kanadský domov opouštíme, tak jej vždy nalézáme!“
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (Hradec Králové)
reklama
Někteří muži si testují „kvalitu“ své nastávající třeba v Divadle Járy Cimrmana, dobrodruh a literát vzal po listopadu 1989 svou přítelkyni Lenku na Sibiř. Když to vydržela, svatební cesta i s tehdy pětiletým Jakubem v roce 1992 samozřejmě vedla ke Clarkovu jezeru a trvala necelý rok - od jara do jara. O tom vypráví nová Šimánkova diashow Na kanadském severu - Zpátky do divočiny, která měla světovou premiéru včera v Šimánkově rodné Chocni.
Nejkrásnější rok
Turné, které projde třiceti městy a na počátku prosince se uzavře v Hradci Králové, doprovází i stejnojmenná kniha. Ač námět vyhlíží romanticky, ani v místě poblíž polárního kruhu, kde na Vánoce trvá den tři hodiny, neměli „ztracenci“ nouzi o dobrodružství a horké chvíle. „Svou čtrnáctou knížku jsem vlastně napsal na přání publika a musím říct, že je snad má vůbec nejoblíbenější. Původně jsem ji ani psát nechtěl, připadalo mi to příliš privátní. Pak jsem si ale řekl, že by byla věčná škoda rok v divočině nepředvést. Nikdy jsem neměl knihu hotovou za tři týdny, všechny zážitky jsem měl v sobě silně zafixované, jeden vyvolával další a další. Byl to totiž nejkrásnější rok mého života,“ říká jednašedesátiletý cestovatel, který už projel Sibiř, ostrovy v jižním Pacifiku, Nový Zéland, americký Západ i polární země.
Šimánkovi naložili do hydroplánu domácí zvířata včetně divočáka, kozy a psa, dále i pytle s moukou a krupicí, vysílačku a sítě na ryby a odletěli k jezeru. Zásob bylo tolik, že museli letět nadvakrát. Když zapomněli repelent proti komárům, posloužil jim prověřený recept zlatokopů - petrolej. Koza měla místo na střeše srubu, aby byla v bezpečí před medvědy, málem se jí však osudným stal sklep. „Když jsem přistával podruhé, viděl jsem Lenku, jak běhá po břehu a mává. Říkal jsem si: Ta je šťastná, že jsem konečně dorazil. Jakmile jsem byl na doslech, neslyšel jsem radostné volání, ale zoufalé: 'Leoši, topí se nám koza! V baráku ve sklepě!' Ten je pod zemí, takže když na jaře stoupne v jezeře voda, bývá celý zatopený. Když si žena se synem prohlíželi chatu, sundávali okenice a koza jim tam proklouzla. Jakub ji držel za rohy, aby se neutopila, byla už na pokraji sil. Když jsme ji vytáhli, vystřelila ze srubu a nikdy už dovnitř nepáchla,“ vypráví cestovatel.
Modlil jsem se nahlas
Nastala idyla, dobrodruh dělal dřevo, jeho manželka farmařila, dojila kozu, pekla chleba, zavářela borůvky, pekla buchty a navrch ještě, protože je učitelka, po večerech zvládla s malým Jakubem první třídu. Jedinou návštěvou byli losi a zatím jediným dramatickým momentem bylo, když jim losice podupala pečlivě urovnané záhony se zeleninou. Šimánek je výborný a bezprostřední vypravěč, který zaujme i líčením, jak sázel cibuli či jak si sám vařil pivo z českého chmele, který se v Kanadě prodává.
V horách Mackenzie teploty létají od minus padesáti po plus třicet stupňů Celsia. Ono léto bylo horké, přišla bouřka a blesk zapálil les na úpatí hor. „To bylo drama! Jižní vítr hnal oheň k nám, stačilo, aby se přehoupl přes hřeben. Málokdy se modlím, ale tentokrát to bylo skoro nahlas, aby se vítr otočil. Vysílačka jako na potvoru nefungovala, jinak bych zavolal lesníky. Nakonec se ale vítr otočil, a dokonce přišel liják. Oheň však zasáhl spoustu kilometrů, spáleniště bylo nekonečné. Za několik let ale nikdo nepozná, že tam hořelo,“ říká cestovatel.
Ke svatební cestě patřily i výlety na člunech k sousednímu jezeru, čerstvé ryby z ohniště i černý medvěd, který vyděsil novomanželku na borůvkách. Ten rok přišla zima dřív a Šimánkům docházelo maso. „V době říje střílet nemůžete. Stačí jeden kus, z něj máte necelou tunu masa. Řekl jsem si: Počkáme na jeleny cariboo, až se budou stahovat do údolí, a natáhl jsem sítě na jezero, abychom měli alespoň ryby, a lovil kachny,“ uvádí dobrodruh.
Stádo sobů rozprášili vlci
Jezero zamrzlo až do kýčovité krásy a Šimánek naučil juniora bruslit. Stihl to sice za den, ale v příštích týdnech mu manželka sportovkyně musela „vybrušovat“ tátův divoký styl. „Na rybách se Jakub ocitl po krk ve vodě, led rupl a bylo asi minus patnáct. Rychle jsem udělal oheň, aby se osušil. Naštěstí mívám všechno s sebou, protože před lety se to stalo mně, to jsem si namočil i sirky. To bych už znovu prožít nechtěl. Když jsme se vrátili, byla tma jak v ranci a manželku neuklidnilo ani to, že má synka čerstvě vykoupaného,“ říká s úsměvem Šimánek.
Rodina zvládla i velké prádlo před Vánoci, cestovatel zřídil podle italského mustru koupel vyhřívanou párou, došlo i na dárky a stromek. Nouze vyslala Šimánka na lov sobů, kteří se stahovali do údolí. „Přespali jsme ve stanu a ráno se opravdu objevilo stádo. Těšil jsem se na parádní maso, ale pak jsem v dálce zahlédl černé tečky - vlky. Ty rozprášili stádo a bylo po masu,“ vypráví cestovatel. Jeden snímek v knize dokládá, co zbude z obřího cariboo po vlčím útoku. To je jen zlomek z dobrodružství v kanadské pustině, kde nechyběl ani blizzard, právem nazývaný „bílá smrt“, či rosomák, kunovitá šelma nebetyčné drzosti, která zadávila všechny slípky.
„Rosomák je agresivní zvíře, kanadští trapeři z něj mají větší strach než z vlka,“ podotýká Leoš Šimánek. Závěrečná slova nové knihy - každého titulu prodá cestovatel deset tisíc kusů u nás a stejný počet v Německu - se patrně dotknou všech českých chatařů: „Klid a mír vládne i nadále u Clarkova jezera. A jak náš kanadský domov opouštíme, tak jej vždy nalézáme!“
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (Hradec Králové)
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
