Právo: Češi pod Karpaty: turistika i divoké hýření
1.9.2004 | UŽHOROD | Právo | René Kočík |
Divokým tahům ulicemi Prahy, oblíbeným zejména u některých turistů z Británie, může tisíc kilometrů východně od metropole Česka brzy vyrůst ryze česká konkurence.
V Zakarpatské oblasti Ukrajiny, někdejší československé Podkarpatské Rusi, kam Češi tradičně směřují za horskými túrami po hřebenech polonin, už mají také první zkušenosti s tím, jak "vodka za búra" dokáže rozvášnit i jinak spořivého českého turistu.
"Někdy mám pocit, že si tu někteří Češi léčí komplexy," říká užhorodský novinář Oleksandr Havroš. "Vidí bídu, kterou z domova neznají, najednou mají pocit, že si všechno mohou koupit, v šortkách a bagančatech se klidně promenují kostelem během bohoslužby."
Místním je prý líto, když jsou považováni za jakési primitivní exoty v centru Evropy. "Když uprostřed vesnické cesty leží kravské lejno, nejde přece o exotiku, ale o fakt, že ta vesnice žije způsobem, který kdysi musel být přirozený i na českém venkově," uvažuje Havroš, který nechápe, proč zprávám v českých médiích stále dominují pouze obvyklá témata jako apoteóza neporušené přírody v kontrastu s bídou, alkoholismem a postsovětským marasmem.
Jak se tady dá utratit sto eur?
I Češi zkrátka mohou mít problém: jak během dvoutýdenního putování v Karpatech utratit sto eur, když "všechno je tak levné".
V oblasti, která i na ukrajinské poměry patří k nejchudším, se průměrná mzda nepřehoupne přes 80 amerických dolarů (2000 Kč), práci má jen málokdo a zakarpatští horalé se většinu roku lopotí v zahraničí.
Ještě před několika lety se dalo koupit jen máloco. Dnes se i v těch nejzapadlejších horských vsích konají pravidelné a dobře zásobené trhy, jako houby po dešti vyrůstají různé krčmy a koliby, kde lze na našincovy možnosti za velmi příjemné ceny ochutnat místní jídla, pivo - a vodku, která k této zemi přece jen patří.
Ta ale pocit mnoha návštěvníků, že si za pár korun mohou dovolit všechno, jen umocňuje. A s tím rostou i rozpaky horalů.
Mladá Svitlana v červenci v jedné z kolib u vyhledávaného Sinovírské jezera obsluhovala českou skupinku. Když kolem třetí hodiny v noci zavřela a šla spát, začal jí někdo tlouci na okno, patrně se záměrem milostných návrhů.
Dívka dotěrného návštěvníka požádala, aby ji přestal rušit. Krátká hádka vyústila v potyčku, při které přišla Ukrajinka o zub.
"Několik let jsem pracovala v Česku a vím, co se o Ukrajincích píše v tamějších novinách: prakticky denně jsou v nich zprávy o opilých ukrajinských dělnících," vzpomíná Svitlana. "Škoda že ne vždy umějí Češi dokázat, že jsou lepší," dodává posmutněle.
"Rockefellerové" zatím v menšině
Ačkoliv Čechů každoročně do Zakarpatské oblasti zavítá několik tisíc, místní s nimi zatím mívají spíš opačné, tedy dobré zkušenosti.
Případů, kdy se čeští turisté v karpatské krčmě vžili na jeden večer do role malých Rockefellerů, dosud není mnoho. Malebná krajina pod Karpaty totiž pořád ještě vybízí spíš k pokornému poznávání života země, která kdysi tvořila nejvýchodnější československou výspu.
Dojíždění do města na koňském povozu stále patří k životu podkarpatského venkova. V některých českých turistech ale podobné jevy vyvolávají takovou hrdost na životní úroveň v jejich vlasti, že to dávají pocítit i místním. Snímek je z cesty mezi Rachovem a Bohdanem.
reklama
"Někdy mám pocit, že si tu někteří Češi léčí komplexy," říká užhorodský novinář Oleksandr Havroš. "Vidí bídu, kterou z domova neznají, najednou mají pocit, že si všechno mohou koupit, v šortkách a bagančatech se klidně promenují kostelem během bohoslužby."
Místním je prý líto, když jsou považováni za jakési primitivní exoty v centru Evropy. "Když uprostřed vesnické cesty leží kravské lejno, nejde přece o exotiku, ale o fakt, že ta vesnice žije způsobem, který kdysi musel být přirozený i na českém venkově," uvažuje Havroš, který nechápe, proč zprávám v českých médiích stále dominují pouze obvyklá témata jako apoteóza neporušené přírody v kontrastu s bídou, alkoholismem a postsovětským marasmem.
Jak se tady dá utratit sto eur?
I Češi zkrátka mohou mít problém: jak během dvoutýdenního putování v Karpatech utratit sto eur, když "všechno je tak levné".
V oblasti, která i na ukrajinské poměry patří k nejchudším, se průměrná mzda nepřehoupne přes 80 amerických dolarů (2000 Kč), práci má jen málokdo a zakarpatští horalé se většinu roku lopotí v zahraničí.
Ještě před několika lety se dalo koupit jen máloco. Dnes se i v těch nejzapadlejších horských vsích konají pravidelné a dobře zásobené trhy, jako houby po dešti vyrůstají různé krčmy a koliby, kde lze na našincovy možnosti za velmi příjemné ceny ochutnat místní jídla, pivo - a vodku, která k této zemi přece jen patří.
Ta ale pocit mnoha návštěvníků, že si za pár korun mohou dovolit všechno, jen umocňuje. A s tím rostou i rozpaky horalů.
Mladá Svitlana v červenci v jedné z kolib u vyhledávaného Sinovírské jezera obsluhovala českou skupinku. Když kolem třetí hodiny v noci zavřela a šla spát, začal jí někdo tlouci na okno, patrně se záměrem milostných návrhů.
Dívka dotěrného návštěvníka požádala, aby ji přestal rušit. Krátká hádka vyústila v potyčku, při které přišla Ukrajinka o zub.
"Několik let jsem pracovala v Česku a vím, co se o Ukrajincích píše v tamějších novinách: prakticky denně jsou v nich zprávy o opilých ukrajinských dělnících," vzpomíná Svitlana. "Škoda že ne vždy umějí Češi dokázat, že jsou lepší," dodává posmutněle.
"Rockefellerové" zatím v menšině
Ačkoliv Čechů každoročně do Zakarpatské oblasti zavítá několik tisíc, místní s nimi zatím mívají spíš opačné, tedy dobré zkušenosti.
Případů, kdy se čeští turisté v karpatské krčmě vžili na jeden večer do role malých Rockefellerů, dosud není mnoho. Malebná krajina pod Karpaty totiž pořád ještě vybízí spíš k pokornému poznávání života země, která kdysi tvořila nejvýchodnější československou výspu.
Dojíždění do města na koňském povozu stále patří k životu podkarpatského venkova. V některých českých turistech ale podobné jevy vyvolávají takovou hrdost na životní úroveň v jejich vlasti, že to dávají pocítit i místním. Snímek je z cesty mezi Rachovem a Bohdanem.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
