MF Dnes: Český přírodovědec v srdci Amazonie
10.8.2009 | PRAHA | MF Dnes | Stanislav Drahný |
Mnoho se o tom neví, nebo donedávna ještě nevědělo: český vědec, doktor Jiří Moravec, patří K NEJLEPŠÍM ZNALCŮM Amazonie a především jejích malých obyvatel - žab. Nyní vydal o svých cestách do pralesa poutavou knihu.
Z nějakého důvodu mě Amazonie oslovovala od dětství, snad tajemno té oblasti a pralesa. Možná i kvůli tomu, že tato oblast je centrem diverzity rosničkovitých žab, jsem se potom během studií právě na rosničky zaměřil, říká Jiří Moravec.
Dnes má, jako vedoucí zoologického oddělení Národního muzea, možnost si svůj dětský sen splnit na profesionální úrovni. Zatím popsal šest nových, dosud vědě neznámých druhů obojživelníků a další neurčené žabky ještě na jeho pracovním stole na vědecký popis čekají.
Cesty za nedotčenou přírodou
Amazonie ho zavedly na místa, kam se předním podíval jen málokterý Evropan, natož přírodovědec. Nyní o svých cestách do západní Amazonie vydal poutavou knížku. Nazval ji prostě Procházka amazonským pralesem. Kniha obsahuje cestovatelské zážitky osamělého přírodovědce i speciální naučné kapitoly, které čtenáře seznamují s přírodními zákonitostmi, fungováním pralesa a podivuhodnými přizpůsobeními jeho obyvatel.
Objevy hluboko v pralese
Deset let jezdí sám hluboko do jihoamerického pralesa studovat tamní ekosystém. Vhodné období pro výzkum obojživelníků a plazů je zrovna z hlediska turistiky to nejméně přívětivé. Jde o dobu dešťů, kdy se žáby nejvíce rozmnožují. V oblasti severní Bolívie je to od konce listopadu do února. Tehdy jsou však také nejméně sjízdné cesty a podmínky v pralese návštěvníkům nejméně přívětivé.
„Hlavním cílem je sledovat druhovou rozmanitost obojživelníků a plazů vybraných oblastí. V severní Bolívii je relativně zachovalý les, ve srovnání například s brazilskou částí jihozápadní Amazonie. Je však pod ohromným tlakem okolních států i samotných Bolivijců. Rád bych přispěl k ochraně alespoň části této oblasti a výsledky mé práce mohou pomoci k vyhlášení nejcennějších území jako rezervace. Jsou to vlastně podklady a argumenty pro ochranáře při jednání s vládou a se soukromníky,“ říká autor knihy.
Z výzkumů zároveň vědci získají data, jak vlastně vypadá fauna zachovalého pralesa. To může někdy v budoucnu posloužit i při rekonstrukcích životního prostředí.
Pokud se podaří objevit nějaké atraktivní zvíře, může se podle Moravce v oblasti rozvinout i ekoturistika. To není vyloučeno. V roce 2005 hluboko v pralese viděl zastřeleného nezvykle vyhlížejícího prasatům podobného sudokopytníka - pekariho, který, a o tom píše i ve své knize, mu připadal nějaký „podivný“. „Nebyl jsem schopný určit, o jaký šlo druh a vrtalo mi to hlavou,“ říká. O dva roky později, v roce 2007, bylo toto zvíře popsáno jako nový druh Pecari maximus. Ukázalo se, že domorodci ulovené zvíře bylo teprve druhým nálezem tohoto druhu a zároveň důkazem, že pekari obrovský žije i v Bolívii, tedy asi tisíc kilometrů daleko od místa původního nálezu.
Jak poznat nový druh
„Dostaneme-li do ruky žabku, o níž se domníváme, že je pro vědu dosud neznámým druhem, je třeba nasbírat dostatečný dokladový materiál, nejlépe sérii dospělých jedinců dané žáby. Ideální je, když se podaří natočit i hlas samečků. Ten často představuje důležitý identifikační znak,“ popisuje svou práci doktor Moravec. „Pokud toto máme, srovnáváme nalezené jedince se známými příbuznými druhy. Často přijde ke slovu i genetika nebo musíme žabky rentgenovat, abychom zjistili, jak vypadá jejich kostra, například jaký mají počet obratlů.
Dalším krokem je potom morfologické vymezení nové žáby. Pokud je nějakým způsobem charakteristická - nápadně zbarvená, má na sobě nějaké výrůstky, protaženou hlavu nebo něco podobného - je její odlišení od známých druhů snadnější. Často však si jsou drobné žabky podobné, protože stejné prostředí tlačí jejich vývoj k podobnému vzhledu. Pokud jsou morfologické rozdíly dostatečné a podpoří je i odlišnosti v akustických parametrech hlasu dané žáby, může to k popisu nového druhu stačit.“
Dnes se také stále častěji požaduje i genetická analýza, kdy se potom srovnává DNA, a tím se definitivně potvrdí nový druh.
Badatel často musí obejít sbírky žab uložené v nejrůznějších muzeích, aby si potvrdil, že zvíře před ním ještě nikdo nenalezl. Je zde ještě jedno úskalí: některé „nové druhy“ byly již dříve popsány nebo uloveny. Pro nedostatek zřetelných rozdílů je však vědci později začali považovat za příslušníky již známých druhů. Avšak genetika a moderní metody často odhalují, že autoři původních popisů mohli mít pravdu. V takovém případě „nově objevená“ žabka tedy není úplně novým druhem a musí dostat jméno, které jí přidělil původní objevitel. Dohledání těchto starých muzeálních exemplářů je podle doktora Moravce nejobtížnější součást popisu nového druhu.
„Tato zvířata jsou vlastně známá, jsou uložena v muzeích, ale jsou špatně identifikovaná. Pro vědce je samozřejmě nepříjemné, jestliže zjistí, že jeho nález učinil již někdo dávno před ním. Každý badatel je raději, když zvíře může popsat jako první a vymyslet mu jméno než vlastně jen ,oprášit‘ nález nějakého předchozího přírodovědce,“ říká.
Nebezpečí pralesa
Pro zájemce o návštěvu Amazonie přináší knížka i řadu praktických rad, na co si dávat pozor a jakému počínání se raději vyhnout. Na každém kroku hrozí bodavý hmyz i případné infekce. Autor jako profesionální herpetolog nevaruje před jedovatými hady, naopak sám jejich přítomnost vyhledával. Již fotografie v knize však nasvědčují, jak snadné může být nevědomky se dostat do blízkosti nebezpečného plaza. Tato v zoologických zahradách nápadně pestrá stvoření se v přírodních podmínkách doslova lidskému zraku ztrácejí.
Moravec také popisuje, jak se při osamělých nočních potulkách v pralese několikrát dostal do blízkého kontaktu s největší šelmou oblasti - jaguárem. Samozřejmě nelze předpokládat, že se čtenáři, i pokud se jim podaří amazonský prales navštívit, dostanou do tak extrémních podmínek jako autor.
Sám říká, že se vodu vždy snaží převařit nebo čistit pomocí dezinfekčních tablet, užívá antimalarika, je očkován proti žloutence, tyfu a žluté zimnici. Často však při stolování s domorodci nemohl odmítnout ani vodu, o které věděl, že ji hostitelé před chvílí nabrali z řeky tekoucí před chatou. Ze svých osmi dlouhodobých pobytů v tropickém pralese (první v roce 1999) si naštěstí přivezl „jen“ kožní parazity, se kterými si lékaři z oddělení tropické medicíny na Bulovce dokázali poradit.
Další parazity dovezl záměrně, uloveným zvířatům odebíral vzorky trusu, které pak poskytoval českým specialistům k průzkumu. Brněnští parazitologové tak díky tomu objevili v trusu vodních želv nový druh kokcidií, na počest objevitele je nazvali Eimeria jirkamoraveci.
Varování
Za oněch deset let měl možnost pozorovat i to, jak rychle postupuje poškození tropického pralesa. „Vidím, jak jihoamerická příroda mizí, ale pozoruji také, že stejné chyby v ochraně přírody děláme stále i my. Na okrajích Prahy a v jejím okolí dnes mizí lesy a poslední útočiště zvířat stejně závratným tempem jako tropický deštný prales. Jen místo pastvinám ustupují developerským projektům a stavbám golfových hřišť,“ říká autor knihy o pralese.
RNDr. Jiří Moravec, CSc. O životě v pralese vedoucí zoologických sbírek Národního muzea Domorodá kuchyně „Jak třeba milým hostitelům vysvětlit, že jsem ještě plně nepřivykl pití vody nabírané z řeky před domem. Při prvních pokusech takový nápoj odmítnout mi do oprýskaného plecháčku vymačkali vzácný citron. To aby mi chutnalo lépe. A co teprve když jsme se jednou vrátili z lesa a na ohništi již čekal upečený kajman. A zrovna vzácný kajmánek malý. Dostal jsem nejlepší maso z ocasu a připadal si jako bídný kanibal.“ Jako potrava skončil i vzácný pekari Pecari maximus, teprve čtvrtý exemplář, který spatřilo oko přírodovědce.
reklama
Dnes má, jako vedoucí zoologického oddělení Národního muzea, možnost si svůj dětský sen splnit na profesionální úrovni. Zatím popsal šest nových, dosud vědě neznámých druhů obojživelníků a další neurčené žabky ještě na jeho pracovním stole na vědecký popis čekají.
Cesty za nedotčenou přírodou
Amazonie ho zavedly na místa, kam se předním podíval jen málokterý Evropan, natož přírodovědec. Nyní o svých cestách do západní Amazonie vydal poutavou knížku. Nazval ji prostě Procházka amazonským pralesem. Kniha obsahuje cestovatelské zážitky osamělého přírodovědce i speciální naučné kapitoly, které čtenáře seznamují s přírodními zákonitostmi, fungováním pralesa a podivuhodnými přizpůsobeními jeho obyvatel.
Objevy hluboko v pralese
Deset let jezdí sám hluboko do jihoamerického pralesa studovat tamní ekosystém. Vhodné období pro výzkum obojživelníků a plazů je zrovna z hlediska turistiky to nejméně přívětivé. Jde o dobu dešťů, kdy se žáby nejvíce rozmnožují. V oblasti severní Bolívie je to od konce listopadu do února. Tehdy jsou však také nejméně sjízdné cesty a podmínky v pralese návštěvníkům nejméně přívětivé.
„Hlavním cílem je sledovat druhovou rozmanitost obojživelníků a plazů vybraných oblastí. V severní Bolívii je relativně zachovalý les, ve srovnání například s brazilskou částí jihozápadní Amazonie. Je však pod ohromným tlakem okolních států i samotných Bolivijců. Rád bych přispěl k ochraně alespoň části této oblasti a výsledky mé práce mohou pomoci k vyhlášení nejcennějších území jako rezervace. Jsou to vlastně podklady a argumenty pro ochranáře při jednání s vládou a se soukromníky,“ říká autor knihy.
Z výzkumů zároveň vědci získají data, jak vlastně vypadá fauna zachovalého pralesa. To může někdy v budoucnu posloužit i při rekonstrukcích životního prostředí.
Pokud se podaří objevit nějaké atraktivní zvíře, může se podle Moravce v oblasti rozvinout i ekoturistika. To není vyloučeno. V roce 2005 hluboko v pralese viděl zastřeleného nezvykle vyhlížejícího prasatům podobného sudokopytníka - pekariho, který, a o tom píše i ve své knize, mu připadal nějaký „podivný“. „Nebyl jsem schopný určit, o jaký šlo druh a vrtalo mi to hlavou,“ říká. O dva roky později, v roce 2007, bylo toto zvíře popsáno jako nový druh Pecari maximus. Ukázalo se, že domorodci ulovené zvíře bylo teprve druhým nálezem tohoto druhu a zároveň důkazem, že pekari obrovský žije i v Bolívii, tedy asi tisíc kilometrů daleko od místa původního nálezu.
Jak poznat nový druh
„Dostaneme-li do ruky žabku, o níž se domníváme, že je pro vědu dosud neznámým druhem, je třeba nasbírat dostatečný dokladový materiál, nejlépe sérii dospělých jedinců dané žáby. Ideální je, když se podaří natočit i hlas samečků. Ten často představuje důležitý identifikační znak,“ popisuje svou práci doktor Moravec. „Pokud toto máme, srovnáváme nalezené jedince se známými příbuznými druhy. Často přijde ke slovu i genetika nebo musíme žabky rentgenovat, abychom zjistili, jak vypadá jejich kostra, například jaký mají počet obratlů.
Dalším krokem je potom morfologické vymezení nové žáby. Pokud je nějakým způsobem charakteristická - nápadně zbarvená, má na sobě nějaké výrůstky, protaženou hlavu nebo něco podobného - je její odlišení od známých druhů snadnější. Často však si jsou drobné žabky podobné, protože stejné prostředí tlačí jejich vývoj k podobnému vzhledu. Pokud jsou morfologické rozdíly dostatečné a podpoří je i odlišnosti v akustických parametrech hlasu dané žáby, může to k popisu nového druhu stačit.“
Dnes se také stále častěji požaduje i genetická analýza, kdy se potom srovnává DNA, a tím se definitivně potvrdí nový druh.
Badatel často musí obejít sbírky žab uložené v nejrůznějších muzeích, aby si potvrdil, že zvíře před ním ještě nikdo nenalezl. Je zde ještě jedno úskalí: některé „nové druhy“ byly již dříve popsány nebo uloveny. Pro nedostatek zřetelných rozdílů je však vědci později začali považovat za příslušníky již známých druhů. Avšak genetika a moderní metody často odhalují, že autoři původních popisů mohli mít pravdu. V takovém případě „nově objevená“ žabka tedy není úplně novým druhem a musí dostat jméno, které jí přidělil původní objevitel. Dohledání těchto starých muzeálních exemplářů je podle doktora Moravce nejobtížnější součást popisu nového druhu.
„Tato zvířata jsou vlastně známá, jsou uložena v muzeích, ale jsou špatně identifikovaná. Pro vědce je samozřejmě nepříjemné, jestliže zjistí, že jeho nález učinil již někdo dávno před ním. Každý badatel je raději, když zvíře může popsat jako první a vymyslet mu jméno než vlastně jen ,oprášit‘ nález nějakého předchozího přírodovědce,“ říká.
Nebezpečí pralesa
Pro zájemce o návštěvu Amazonie přináší knížka i řadu praktických rad, na co si dávat pozor a jakému počínání se raději vyhnout. Na každém kroku hrozí bodavý hmyz i případné infekce. Autor jako profesionální herpetolog nevaruje před jedovatými hady, naopak sám jejich přítomnost vyhledával. Již fotografie v knize však nasvědčují, jak snadné může být nevědomky se dostat do blízkosti nebezpečného plaza. Tato v zoologických zahradách nápadně pestrá stvoření se v přírodních podmínkách doslova lidskému zraku ztrácejí.
Moravec také popisuje, jak se při osamělých nočních potulkách v pralese několikrát dostal do blízkého kontaktu s největší šelmou oblasti - jaguárem. Samozřejmě nelze předpokládat, že se čtenáři, i pokud se jim podaří amazonský prales navštívit, dostanou do tak extrémních podmínek jako autor.
Sám říká, že se vodu vždy snaží převařit nebo čistit pomocí dezinfekčních tablet, užívá antimalarika, je očkován proti žloutence, tyfu a žluté zimnici. Často však při stolování s domorodci nemohl odmítnout ani vodu, o které věděl, že ji hostitelé před chvílí nabrali z řeky tekoucí před chatou. Ze svých osmi dlouhodobých pobytů v tropickém pralese (první v roce 1999) si naštěstí přivezl „jen“ kožní parazity, se kterými si lékaři z oddělení tropické medicíny na Bulovce dokázali poradit.
Další parazity dovezl záměrně, uloveným zvířatům odebíral vzorky trusu, které pak poskytoval českým specialistům k průzkumu. Brněnští parazitologové tak díky tomu objevili v trusu vodních želv nový druh kokcidií, na počest objevitele je nazvali Eimeria jirkamoraveci.
Varování
Za oněch deset let měl možnost pozorovat i to, jak rychle postupuje poškození tropického pralesa. „Vidím, jak jihoamerická příroda mizí, ale pozoruji také, že stejné chyby v ochraně přírody děláme stále i my. Na okrajích Prahy a v jejím okolí dnes mizí lesy a poslední útočiště zvířat stejně závratným tempem jako tropický deštný prales. Jen místo pastvinám ustupují developerským projektům a stavbám golfových hřišť,“ říká autor knihy o pralese.
RNDr. Jiří Moravec, CSc. O životě v pralese vedoucí zoologických sbírek Národního muzea Domorodá kuchyně „Jak třeba milým hostitelům vysvětlit, že jsem ještě plně nepřivykl pití vody nabírané z řeky před domem. Při prvních pokusech takový nápoj odmítnout mi do oprýskaného plecháčku vymačkali vzácný citron. To aby mi chutnalo lépe. A co teprve když jsme se jednou vrátili z lesa a na ohništi již čekal upečený kajman. A zrovna vzácný kajmánek malý. Dostal jsem nejlepší maso z ocasu a připadal si jako bídný kanibal.“ Jako potrava skončil i vzácný pekari Pecari maximus, teprve čtvrtý exemplář, který spatřilo oko přírodovědce.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
