Právo: Éra hlubinné těžby uhlí se chýlí ke konci
6.4.2005 | MOST | Právo | Šárka Tonarová |
Monotónní hukot strojů, chodby protkané elektrickými kabely, detektory, co hlídají obsah plynů ve vzduchu - tak vypadá současné hnědouhelné hornictví. Havíři už nenechávají v chodbách svačinu pro permoníky a většinou pozdraví Dobrý den místo Zdař Bůh.
A jak umírají hornické tradice, ke konci se chýlí také éra hlubinného dobývání hnědého uhlí. „Důl Centrum na Mostecku je poslední aktivní zástupce hlubinné těžby hnědého uhlí v České republice. Předpokládáme, že zásoby dotěžíme v roce 2007, pak nás čeká zastavení provozu a zánik.
Uzavření dolu nás netěší, ovšem těžební technologie je velmi nákladná a nevyplatilo by se investovat do zajištění další těžby,“ uvedl ředitel firmy Důl Koohinor Vlastimil Vozka.
Zatím však unikátní hlubinný důl pořád ještě funguje. Stovky lidí rvou od pondělí do pátku ze země zkamenělé třetihorní přesličky. Většina ze 400 zaměstnanců pracuje ve třísměnném provozu 160 metrů pod zemí za průměrných dvacet tisíc. Do práce se spouštějí drátěnou klecí po pěti signálech houkačkou.
Na ranní směně se v devíti kilometrech chodeb dá potkat až sto lidí. Dělají v průvanu, kterému neřeknou jinak než luft, nebo naopak v horkém, těžkém vzduchu plném vody. Uhlí mají i mezi zuby, mour se usazuje v každém záhybu zpocených těl. Hornickému žargonu rozumějí jen oni sami. Jen málokdo by za slovem hunt hledal důlní vozík anebo tušil, že zoul znamená podlaha.
„Spousta z nich však není z oboru. Je stále těžší sehnat lidi, co se havířině vyučili. A jak nahrazujeme horníky přeškolenými lidmi, upadají i hornické tradice,“ soudí vedoucí výroby Pavel Pirunčík.
Mizí romantika
Moderní hlubinná těžba má totiž stále méně romantiky havířiny z Drdova Městečka na dlani. Na svatou Barboru a škodolibé permoníky už nikdo nevěří, místo patronů hlídají bezpečí havířů mašinky s digitálními displeji. K těžbě se dávno nepoužívají nálože, jimiž se odpaloval strop ve sloji. Uhelné bloky strhávají kombajny. Z 22 metrů silné vrstvy nízkosirnatého uhlí v Centru vykousnou ročně až 500 tisíc tun uhlí.
Větší část putuje do chemických závodů, zbytek spálí teplárna v Chomutově. Náklady na kubík uhlí se pohybují podle Pirunčíka kolem pěti set korun, výnosy jsou jen o malinko vyšší. „Umožňují nám vytvoření finanční rezervy na odstupné zaměstnancům, kteří přijdou o práci. Zabezpečíme i technickou likvidaci dolu a zahlazení následků těžby,“ doplnil Vozka.
Až havíři vytěžený důl opustí, zůstanou tu po nich kilometry chodeb, vyztužených kovovými obručemi za milióny korun. Jejich vynášení na povrch by totiž bylo ještě dražší, než je nechat osudu. Těžaři jen zasypou uhelné jámy, které spojují tělo dolu se zemským povrchem.
Zvenčí tak bude těžbu za pár let připomínat jen jezero, které se vytvořilo v sedmnáctimetrovém propadu půdy nad těžebním prostorem.
reklama
Uzavření dolu nás netěší, ovšem těžební technologie je velmi nákladná a nevyplatilo by se investovat do zajištění další těžby,“ uvedl ředitel firmy Důl Koohinor Vlastimil Vozka.
Zatím však unikátní hlubinný důl pořád ještě funguje. Stovky lidí rvou od pondělí do pátku ze země zkamenělé třetihorní přesličky. Většina ze 400 zaměstnanců pracuje ve třísměnném provozu 160 metrů pod zemí za průměrných dvacet tisíc. Do práce se spouštějí drátěnou klecí po pěti signálech houkačkou.
Na ranní směně se v devíti kilometrech chodeb dá potkat až sto lidí. Dělají v průvanu, kterému neřeknou jinak než luft, nebo naopak v horkém, těžkém vzduchu plném vody. Uhlí mají i mezi zuby, mour se usazuje v každém záhybu zpocených těl. Hornickému žargonu rozumějí jen oni sami. Jen málokdo by za slovem hunt hledal důlní vozík anebo tušil, že zoul znamená podlaha.
„Spousta z nich však není z oboru. Je stále těžší sehnat lidi, co se havířině vyučili. A jak nahrazujeme horníky přeškolenými lidmi, upadají i hornické tradice,“ soudí vedoucí výroby Pavel Pirunčík.
Mizí romantika
Moderní hlubinná těžba má totiž stále méně romantiky havířiny z Drdova Městečka na dlani. Na svatou Barboru a škodolibé permoníky už nikdo nevěří, místo patronů hlídají bezpečí havířů mašinky s digitálními displeji. K těžbě se dávno nepoužívají nálože, jimiž se odpaloval strop ve sloji. Uhelné bloky strhávají kombajny. Z 22 metrů silné vrstvy nízkosirnatého uhlí v Centru vykousnou ročně až 500 tisíc tun uhlí.
Větší část putuje do chemických závodů, zbytek spálí teplárna v Chomutově. Náklady na kubík uhlí se pohybují podle Pirunčíka kolem pěti set korun, výnosy jsou jen o malinko vyšší. „Umožňují nám vytvoření finanční rezervy na odstupné zaměstnancům, kteří přijdou o práci. Zabezpečíme i technickou likvidaci dolu a zahlazení následků těžby,“ doplnil Vozka.
Až havíři vytěžený důl opustí, zůstanou tu po nich kilometry chodeb, vyztužených kovovými obručemi za milióny korun. Jejich vynášení na povrch by totiž bylo ještě dražší, než je nechat osudu. Těžaři jen zasypou uhelné jámy, které spojují tělo dolu se zemským povrchem.
Zvenčí tak bude těžbu za pár let připomínat jen jezero, které se vytvořilo v sedmnáctimetrovém propadu půdy nad těžebním prostorem.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
