Zpravodaj MŽP: Evropští zelení včera a dnes

Údělem zelené politiky od počátku bylo čelit matoucím tvrzením. Pro vyznavače světlých zítřků ekologové představovali reakcionářské šťouraly, pro ultraliberály zase nové vtělení nenáviděného státního intervencionismu. Zmatků neubylo ani dnes. V měřítku České republiky část Unie svobody hodlá – podle slov jejího nového předsedy Mareše – vyprostit pojem „trvale udržitelný rozvoj “ze zajetí levicových radikálů. Avšak vrabci na střeše si štěbetají, že jde nejspíše jen o další tápavý pokus nalézt politickou identitu jedné nepříliš čitelné strany. V této situaci kniha Pavla Pečínky „Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě “nabízí zvídavému čtenáři možnost vyrovnat se s populárními předsudky o tom,odkud se ti zelení vlastně vzali a kdo že jsou.Vyčerpávající a bohatě faktograficky podložený přehled dějin ekologicky orientovaných evropských stran mapuje čtvrtstoletou tradici zelené politiky s důkladností u nás dosud nevídanou a s velmi širokým záběrem. Rozšířený předsudek o zelených coby levicových radikálech nesnese konfrontaci s údaji ze Švýcarska, Francie, Švédska, Finska nebo Pobaltí, které dokládají mnohotvárnost a komplikovanost procesu vzniku ekologických stran v konkrétních místních podmínkách. Pečínka se dokonce věnuje i zeleným v zemích,jejichž příslušnost k Evropě je v geografickém či kulturním ohledu poněkud pochybná – na Islandu,v Turecku či v Albánii. Publikaci doplňují obsáhlé seznamy zdrojů a použitých zkratek. Mezi minusy patří grafické zpracování v nakladatelství G plus G:čísla stran uvedená v obsahu totiž nekorespondují se skutečným členěním textu. Je také otázkou,zda se autor přece jen neměl pokusit o podrobnější a jednotné tematické členění kapitol, které by čtenáři umožnilo vývoj v jednotlivých zemích snáze srovnat. Za poněkud zavádějící je třeba pokládat i samotný název „Zelená zleva?“. Byť vybaven otazníkem, přece jen sugeruje jakési obecné spojení zelených stran s levicí – a to v řadě případů ((Skandinávie)není obhajitelné. Bývalo by bylo velmi dobré, kdyby Pečínka uvedl vlastní definici „levice “, neboť není tak docela jasné, co se pod tímto pojmem dnes rozumí. Mnozí mají za to, že tato politická orientace velmi těžce hledá tvář. Základna,z níž operovala tradiční levice – suverénně zdaňující národní stát – se rozpadá a takzvaná „Třetí cesta “ orientovaná na informační společnost se postupně ukazuje jako neschopná čelit ekologicky a sociálně dezintegrativním tlakům globalizace. Čínský filozof Lao-c ’ kdysi napsal: „Cesta Tao,jestliže má být cestou Tao,není nikdy neměnně trvalou Cestou “.Pečínkova studie, právem nazvaná encyklopedií zelené politiky “(Jan Keller),vskutku důkladně ukazuje, kdo zelení jsou a odkud přišli. Představuje je jako legitimní, čtvrtstoletou tradicí disponující proud uvnitř demokratických stranickopolitických systémů evropských zemí. Avšak kam mají zelení nyní jít, to se ani ze sebelepší analýzy jejich dosavadní cesty nedozvíme. Končí-li silnice v lesním průseku, nelze prostě dál pokračovat podél patníků. Jinak bychom se mohli ještě za deset či patnáct let s Kellerem ptát, „proč právě zelená politika stále zůstává i uprostřed rizikové společnosti ve stínu standardních politických stran “. A to už by bylo opravdu na pováženou.

---

reklama

---