Ižurnál: Voda je v nairobském slumu nedostatkovým zbožím. Důsledkem jsou epidemie
22.3.2012 | NAIROBI | Ižurnál | Jaromír Marek |
Mít v koupelně vodovodní kohoutek, ze kterého teče čistá voda, je pro většinu lidí ve vyspělém světě naprostá samozřejmost. Pro miliony lidí na celém světě se ale jedná o nedostižný sen. Nedostatek čisté pitné vody má za následek nemoci a epidemie. Podle OSN přitom žije bez přístupu k čisté vodě celých 800 milionů lidí.
U vodovodního kohoutku v keňském Nairobi je živo. Ženy stojící ve frontě klábosí a probírají poslední novinky ze života vesnice. Když se konečně dostanou na řadu, naplní své bílé plastové kanystry, zaplatí a vlečou se s nimi domů.
„Denně přinesu osmdesát litrů vody. Na pití, na vaření, na mytí. Všechnu vodu musím přinést odsud,“ popisuje třicetiletá Tina a nakládá si na rameno desetilitrovou nádobu. Druhou nese v ruce.
U vodovodního kohoutku ji střídá Sarah. Na zádech má v šátku přivázaného kojence a doma čekají další dvě děti. Denně prý spotřebuje dvě stě litrů vody – to je o trochu víc než jedna vrchovatě napuštěná vana. „Je to dřina, dopravit všechnu vodu domů. Dnes mám ale štěstí, s odvozem mi pomůže můj mladší bratr,“ říká Sarah a na chatrný dvoukolák nakládá naplněné kanystry.
Slum Mukuru leží na východním předměstí keňské metropole Nairobi. Jednoduché domky postavené z vlnitého plechu vyrůstají hned za průmyslovou zónou. Na nevelké rozloze zde bez vody i bez kanalizace žije šest set a možná až osm set tisíc lidí.
Uprostřed slumu působí také Hana Klučarová, která vede misijní školu pro chudé děti. Jak říká, v Makuru se vede boj doslova o každou kapku vody.
„Obyvatelé slumu platí za použití toalet, platí za pitnou i užitkovou vodu. My s tím tady v centru máme pořád problém. Museli jsme koupit zámek a zamykat vodu na noc, protože sem chodili lidé a kradli ji. Jen aby si vyprali a umyli se. Přístup k hygienické infrastruktuře je minimální, proto tady pořád ještě máme velké epidemie cholery a všeho, co souvisí s minimální hygienou,“ vysvětluje.
Vyplatí se chodit tam, kde je voda levnější
Poslední velká epidemie cholery řádila před dvěma lety a úplavice je běžná. Není se čemu divit, protože jeden vodovodní kohoutek připadá na pět tisíc lidí. Prodej vody se tak stává slušným byznysem. „Za vodu se samozřejmě platí. Zadarmo je nanejvýš jedna sklenice,“ upozorňuje lídr místní komunity Patrick.
Ceny se liší podle toho, jestli vodovod provozuje soukromník nebo sousedské družstvo – u něj stojí dvacetilitrový kanystr vody asi padesát haléřů, u soukromého kohoutku jednou tolik.
„Lidé nemají práci ani peníze. Voda představuje v jejich rozpočtu významnou položku a tak se za levnější vodou vyplatí dojít. Někdy třeba i kilometr,“ dodává Patrick.
Marry je žena středního věku. Aby se uživila, prodává na ulici dřevěné uhlí. Denně vydělá v přepočtu asi padesát korun. „Mám velkou rodinu. Každý den spotřebujeme alespoň deset kanystrů. Voda je drahá, jídlo můžeme někdy ošidit, ale bez vody to nejde. Polovinu příjmů utratím právě za vodu,“ svěřuje se.
Při představě, že by měla doma vodovod, se jen zasní. „To určitě, ale na něco takového nemáme peníze. Nikdo tady nemá vodovod. Jsme rádi, že máme vůbec kam chodit pro vodu,“ snáší se Marry zpátky do reality.
reklama
„Denně přinesu osmdesát litrů vody. Na pití, na vaření, na mytí. Všechnu vodu musím přinést odsud,“ popisuje třicetiletá Tina a nakládá si na rameno desetilitrovou nádobu. Druhou nese v ruce.
U vodovodního kohoutku ji střídá Sarah. Na zádech má v šátku přivázaného kojence a doma čekají další dvě děti. Denně prý spotřebuje dvě stě litrů vody – to je o trochu víc než jedna vrchovatě napuštěná vana. „Je to dřina, dopravit všechnu vodu domů. Dnes mám ale štěstí, s odvozem mi pomůže můj mladší bratr,“ říká Sarah a na chatrný dvoukolák nakládá naplněné kanystry.
Slum Mukuru leží na východním předměstí keňské metropole Nairobi. Jednoduché domky postavené z vlnitého plechu vyrůstají hned za průmyslovou zónou. Na nevelké rozloze zde bez vody i bez kanalizace žije šest set a možná až osm set tisíc lidí.
Uprostřed slumu působí také Hana Klučarová, která vede misijní školu pro chudé děti. Jak říká, v Makuru se vede boj doslova o každou kapku vody.
„Obyvatelé slumu platí za použití toalet, platí za pitnou i užitkovou vodu. My s tím tady v centru máme pořád problém. Museli jsme koupit zámek a zamykat vodu na noc, protože sem chodili lidé a kradli ji. Jen aby si vyprali a umyli se. Přístup k hygienické infrastruktuře je minimální, proto tady pořád ještě máme velké epidemie cholery a všeho, co souvisí s minimální hygienou,“ vysvětluje.
Vyplatí se chodit tam, kde je voda levnější
Poslední velká epidemie cholery řádila před dvěma lety a úplavice je běžná. Není se čemu divit, protože jeden vodovodní kohoutek připadá na pět tisíc lidí. Prodej vody se tak stává slušným byznysem. „Za vodu se samozřejmě platí. Zadarmo je nanejvýš jedna sklenice,“ upozorňuje lídr místní komunity Patrick.
Ceny se liší podle toho, jestli vodovod provozuje soukromník nebo sousedské družstvo – u něj stojí dvacetilitrový kanystr vody asi padesát haléřů, u soukromého kohoutku jednou tolik.
„Lidé nemají práci ani peníze. Voda představuje v jejich rozpočtu významnou položku a tak se za levnější vodou vyplatí dojít. Někdy třeba i kilometr,“ dodává Patrick.
Marry je žena středního věku. Aby se uživila, prodává na ulici dřevěné uhlí. Denně vydělá v přepočtu asi padesát korun. „Mám velkou rodinu. Každý den spotřebujeme alespoň deset kanystrů. Voda je drahá, jídlo můžeme někdy ošidit, ale bez vody to nejde. Polovinu příjmů utratím právě za vodu,“ svěřuje se.
Při představě, že by měla doma vodovod, se jen zasní. „To určitě, ale na něco takového nemáme peníze. Nikdo tady nemá vodovod. Jsme rádi, že máme vůbec kam chodit pro vodu,“ snáší se Marry zpátky do reality.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
