MF Dnes: Jak v thajské džungli chytali divoké slony
6.3.2004 | TA KLANG | MF Dnes | Ladislav Kryzánek |
Prostranstvím se znenadání rozlehlo ostré zatroubení. To stříbrovlasý Fo Salagan, poslední slovutný mistr v lovu slonů, vyšel ze své chýše a mohutně duje do býčího rohu. Tímto zvukem se tady v Ta Klangu, legendární „sloní“ vesnici ve východothajské provincii Surin, svolávali lovci před začátkem nebezpečné a strastiplné výpravy do pralesa. Dnes už slony neloví z řady důvodů: rozloha pralesa se scvrkává, divokých chobotnatců je méně a méně a pro ty domestikované už není práce.
Impozantní osmdesátiletý stařec, do půl těla nahý a potetovaný magickými ochrannými symboly, tak už jen vzpomíná na zašlou slávu prastarého řemesla. V jeho hlase je cítit nostalgie, ale i znatelná pýcha na dobrodružný a vysoce riskantní život, který vedl.
„Ulovit a zkrotit obrovské tlustokožce beze zbraní je extrémně nebezpečnou záležitostí,“ překládá jeho slova starosta vesnice Prakit Klangpathana. Jako jeden z mála hovoří jazykem kmenové skupiny Kui, z níž většina slavných lovců pochází. „Vyžaduje to vzájemnou souhru lovců a neobyčejnou zručnost,“ pokračuje muž, jemuž tu říkají strýček Fo. Výpravy se proto nemohl zúčastnit nikdo nepovolaný. Připojit se k loveckým skupinám směli jen „páni slonů“, tedy ti, kteří pod dohledem mistrů prošli prastarými iniciačními rituály. „Pro mahauty, kteří byli k zasvěcení připuštěni, to byla obrovská čest a zároveň ocenění jejich odvahy,“ vysvětluje stařec.
Jako jedna z mála žijících legend patří mezi opravdovou smetánku. Vlastní nejvyšší titul „kumluangpued“, rezervovaný jen pro ty nejschopnější ze schopných, kteří během života polapili přes padesát divokých slonů.
Prý ještě počátkem osmdesátých let se etničtí Kuiové vydávali na odchyt slonů dvakrát ročně. Každá z takových loveckých výprav trvala přinejmenším tři měsíce. „Nejvyšší mistr udal dopředu příhodný den, kdy lov začne. Všichni dostali pár týdnů na přípravu a pak se vyrazilo,“ vysvětluje strýček Fo a jeho oči ještě více potemní. Zdá se, že ani dnes by neměl nic proti několikaměsíčnímu výletu do pralesa. „V čele výpravy stál vždy ten nejzkušenější a nejrespektovanější.“
Krátce před odchodem do džungle vykonali všichni lovci tajný obřad, který měl jejich počínání přinést úspěch. To už se ženy musely držet striktně stranou.
Mahauti totiž věřili, že by obřad svou přítomností znesvětily. Každý z účastníků musel roztrhnout slepičí zobák. Pokud špice na lomu byly rovné a ostré, bylo všechno v pořádku. Pokud však ne, bylo to považováno za zlé znamení a takový lovec se pak k výpravě připojit nesměl.
Tři dny před odchodem z vesnice odešel vůdce na okraj pralesa a v modlitbách k jeho duchům očekával své následovníky. Tam společně provedli další magický obřad, o jehož smyslu však strýček Fo nechtěl prozradit nic bližšího. „Poté, co se lovci sešli u lesa, měli zakázaný jakýkoliv kontakt se svými rodinami. Jejich příbuzní je sice směli navštívit, ale mohli s nimi komunikovat jen v prastarém rituálním jazyce nazývaném pi pa kam, nikoli v běžné mluvě,“ tvrdí Fo. Pokud někdo zákaz porušil, považovali to ostatní za tak špatné znamení, že dotyčnému hrozila během lovu smrt.
V „den D“ zatroubil vůdce třikrát na býčí roh, což byl signál vydat se do džungle. Výprava čítala kolem dvaceti až třiceti ochočených slonů a asi padesát lovců.
V průběhu lovu museli všichni, „páni slonů“ i jejich příbuzní ve vesnici, úzkostlivě dodržovat mnohá tabu - aby si neznepřátelili duchy džungle. Ženy i děti lovců měly například přísně zakázáno stříhat si vlasy. Nesměly ani promluvit s cizími osobami nebo sedět na schodech. Samotní lovci mohli v pralese mezi sebou hovořit jen rituálním jazykem a bylo nemyslitelné, že by pozřeli maso.
Nejprve bylo třeba tlustokožce vystopovat, pak mohl začít vlastní lov. Muži si oblékli speciálně upravené oděvy, pokryté magickými znaky, jež je měly chránit před nebezpečím. „Vůdce se se svým slonem přiblížil k vůdci divokého stáda a oddělil ho od ostatních slonů. Ostatní rychle přistoupili ke zbylým zvířatům a chytili je do lasa. Střelné zbraně nikdo nepoužíval,“ říká Fo Salagan. Lana, kterými slony spoutali, byla vyrobena z buvolí kůže a dosahovala délky až sto metrů. Před výpravou byla požehnána od zemřelých předků a ženám nebylo dovoleno se jich dotknout.
„Lov divokých slonů byl obtížný úkol, vyžádal si mnoho sil. Lovec se nesměl dostat do dosahu chobotu nebo klů, pak by s ním bylo zle. Přetahování se slonem často trvalo i několik hodin,“ míní strýček Fo. A tak to šlo den za dnem. „Hned po svítání se vyráželo na další lov.“ Teprve když došly zásoby, vydali se „páni slonů“ na cestu zpět. „Všichni měli radost, že zůstali naživu. Těšili jsme se, až si ve vesnici dáme maso, a také jsme byli nažhavení na ženy,“ zajiskří se slonímu mistrovi v očích.
Ani doma nemohli muži dlouho lenošit. Sotva si trochu odpočali, museli zahájit úmorný proces ochočování a výcviku nových slonů. Zabralo to dva až tři roky.
Na starém muži s barevnou šálou kolem krku je patrné, jak se mu po někdejším dobrodružném životě stýská. Málo platné, dnes to jde se sloními mistry z kopce. Rychle vymírají a s nimi odchází i jejich kouzelný a starodávný svět.
reklama
„Ulovit a zkrotit obrovské tlustokožce beze zbraní je extrémně nebezpečnou záležitostí,“ překládá jeho slova starosta vesnice Prakit Klangpathana. Jako jeden z mála hovoří jazykem kmenové skupiny Kui, z níž většina slavných lovců pochází. „Vyžaduje to vzájemnou souhru lovců a neobyčejnou zručnost,“ pokračuje muž, jemuž tu říkají strýček Fo. Výpravy se proto nemohl zúčastnit nikdo nepovolaný. Připojit se k loveckým skupinám směli jen „páni slonů“, tedy ti, kteří pod dohledem mistrů prošli prastarými iniciačními rituály. „Pro mahauty, kteří byli k zasvěcení připuštěni, to byla obrovská čest a zároveň ocenění jejich odvahy,“ vysvětluje stařec.
Jako jedna z mála žijících legend patří mezi opravdovou smetánku. Vlastní nejvyšší titul „kumluangpued“, rezervovaný jen pro ty nejschopnější ze schopných, kteří během života polapili přes padesát divokých slonů.
Prý ještě počátkem osmdesátých let se etničtí Kuiové vydávali na odchyt slonů dvakrát ročně. Každá z takových loveckých výprav trvala přinejmenším tři měsíce. „Nejvyšší mistr udal dopředu příhodný den, kdy lov začne. Všichni dostali pár týdnů na přípravu a pak se vyrazilo,“ vysvětluje strýček Fo a jeho oči ještě více potemní. Zdá se, že ani dnes by neměl nic proti několikaměsíčnímu výletu do pralesa. „V čele výpravy stál vždy ten nejzkušenější a nejrespektovanější.“
Krátce před odchodem do džungle vykonali všichni lovci tajný obřad, který měl jejich počínání přinést úspěch. To už se ženy musely držet striktně stranou.
Mahauti totiž věřili, že by obřad svou přítomností znesvětily. Každý z účastníků musel roztrhnout slepičí zobák. Pokud špice na lomu byly rovné a ostré, bylo všechno v pořádku. Pokud však ne, bylo to považováno za zlé znamení a takový lovec se pak k výpravě připojit nesměl.
Tři dny před odchodem z vesnice odešel vůdce na okraj pralesa a v modlitbách k jeho duchům očekával své následovníky. Tam společně provedli další magický obřad, o jehož smyslu však strýček Fo nechtěl prozradit nic bližšího. „Poté, co se lovci sešli u lesa, měli zakázaný jakýkoliv kontakt se svými rodinami. Jejich příbuzní je sice směli navštívit, ale mohli s nimi komunikovat jen v prastarém rituálním jazyce nazývaném pi pa kam, nikoli v běžné mluvě,“ tvrdí Fo. Pokud někdo zákaz porušil, považovali to ostatní za tak špatné znamení, že dotyčnému hrozila během lovu smrt.
V „den D“ zatroubil vůdce třikrát na býčí roh, což byl signál vydat se do džungle. Výprava čítala kolem dvaceti až třiceti ochočených slonů a asi padesát lovců.
V průběhu lovu museli všichni, „páni slonů“ i jejich příbuzní ve vesnici, úzkostlivě dodržovat mnohá tabu - aby si neznepřátelili duchy džungle. Ženy i děti lovců měly například přísně zakázáno stříhat si vlasy. Nesměly ani promluvit s cizími osobami nebo sedět na schodech. Samotní lovci mohli v pralese mezi sebou hovořit jen rituálním jazykem a bylo nemyslitelné, že by pozřeli maso.
Nejprve bylo třeba tlustokožce vystopovat, pak mohl začít vlastní lov. Muži si oblékli speciálně upravené oděvy, pokryté magickými znaky, jež je měly chránit před nebezpečím. „Vůdce se se svým slonem přiblížil k vůdci divokého stáda a oddělil ho od ostatních slonů. Ostatní rychle přistoupili ke zbylým zvířatům a chytili je do lasa. Střelné zbraně nikdo nepoužíval,“ říká Fo Salagan. Lana, kterými slony spoutali, byla vyrobena z buvolí kůže a dosahovala délky až sto metrů. Před výpravou byla požehnána od zemřelých předků a ženám nebylo dovoleno se jich dotknout.
„Lov divokých slonů byl obtížný úkol, vyžádal si mnoho sil. Lovec se nesměl dostat do dosahu chobotu nebo klů, pak by s ním bylo zle. Přetahování se slonem často trvalo i několik hodin,“ míní strýček Fo. A tak to šlo den za dnem. „Hned po svítání se vyráželo na další lov.“ Teprve když došly zásoby, vydali se „páni slonů“ na cestu zpět. „Všichni měli radost, že zůstali naživu. Těšili jsme se, až si ve vesnici dáme maso, a také jsme byli nažhavení na ženy,“ zajiskří se slonímu mistrovi v očích.
Ani doma nemohli muži dlouho lenošit. Sotva si trochu odpočali, museli zahájit úmorný proces ochočování a výcviku nových slonů. Zabralo to dva až tři roky.
Na starém muži s barevnou šálou kolem krku je patrné, jak se mu po někdejším dobrodružném životě stýská. Málo platné, dnes to jde se sloními mistry z kopce. Rychle vymírají a s nimi odchází i jejich kouzelný a starodávný svět.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
