Časopis Krkonoše: Ledovcové kotle aneb nahlodané Krkonoše
Střízlivým a zkoumavým okem vědy začalo být na tato "strašidelná místa" pohlíženo až na konci XIX. století. Podle vzoru Alp v nich byly vysledovány stopy dávné přítomnosti ledovců. Zpočátku se myslelo, že byl celý povrch Krkonoš překryt jednou velkou ledovou čepicí, tak, jak je tomu nyní v Grónsku. Z ní měly stékat do údolí ledovcové splazy, které vyhloubily dnešní ledovcové kotle - kary. (O tom, jak vznikaly, viz díl věnovaný morénám - Krkonoše 11/2002). Později se hledači stop ledových dob v Krkonoších přiklonili k názoru, že jámy byly místem vzniku několika menších ledovců. Mnoho let se různily názory na velikost i dobu zalednění. V Čechách se odedávna usuzovalo, že ledovcové splazy splývaly krkonošskými údolími dvakrát. Poláci si naopak mysleli, že to bylo pouze jednou, a to navíc ještě v jiném odobí, než kdy na severní předpolí Krkonoš dospěl kontinentální skandinávský ledovec. Dnes je i na slezské straně hor spíše přijímána teorie o dvojím zalednění. Na severních svazích můžeme rozlišit šest ledovcových kotlů. Čtyři z nich tvoří páry: Sněžné jámy a Kotle Malého a Velkého Stavu. Mezi oběma dvojicemi se nachází Černá jáma (Kocioł Jagniątkowski) a nejvíc na východě leží Kotel Lomničky (Kocioł Łomniczki); oba tyto kary jsou jako jediné vytvořeny v údolích. Na předpolí všech jmenovaných karů byly nalezeny ledovcové morény. Nejméně výrazné jsou v případě karu Lomničky u paty Sněžky, proto tento menší kar nejdéle budil pochybnosti o svém původu. V karech Malého a Velkého Stavu morény tvoří hráze ledovcových jezer. Strmé skalní srázy karů dosahují výšky kolem 180 m. Svahy rozetnuté hlubokými žleby, na jejichž úpatí se nahromadily suťové kužele, tvoří nejdynamičtější části - vysokohorské prvky - krajiny Krkonoš. Tak vypadají Sněžné jámy a kar Malého Stavu. Zbylé jámy se vyznačují sevřenějšími skalními stěnami; v karu Velkého Stavu žleby zcela chybí. Největší jámou polské strany Krkonoš je Kotel Malého Stavu, který dosahuje téměř kilometrové délky. Jeho strmé svahy na západní straně vykazují výraznou dvoupatrovost. Podobně, a možná ještě lépe, je stupňovitost zřetelná v jižní části jámy, kde nad pánví jezera vystupuje rozlehlá sníženina (nivální deprese), nazývaná Żleb Slalomowy. Dobře dokumentuje poslední stadium zalednění, kdy se hranice věčného sněhu posunula podstatně výše, než tomu bylo v době optima, tedy největšího zalednění. Zajímavostí je skutečnost, že se ještě nad touto depresí, v úzkém zářezu potoka stékajícího z Roviny pod Sněžkou, nachází místní rozšíření, jakási "minideprese". Může být stopou té zcela nejvyšší polohy hranice věčného sněhu, jaká se vepsala do povrchu Krkonoš. Později ještě větší oteplení podnebí natolik zvýšilo tuto hranici, že ledovce v našich horách zcela zanikly a sníh - dokonce ani v takovýchto prohlubních - už nikde nepřečkal do následující zimy.
Stále častěji je pokládána otázka, zda v rámci Západních Sudet byly v dobách ledových zaledněny pouze Krkonoše. Jednoznačné důkazy o tom zatím nemáme. Ale je jisté, že jenom ony byly ledovcem "nahlodané".
GEOLOGICKÝ SLOVNÍČEK
kar - údolní uzávěr amfiteátrovitého tvaru se strmými stěnami a víceméně plochým dnem, vytvořený zahloubením se ledovce. Synonymem pro kar je výraz ledovcový kotel, v Krkonoších místně jáma, archaický je termín březno. Polština užívá výraz kocioł polodowcowy, který je vlastně významově správnější (kotel zůstal po odchodu ledovce), než termín český. Obdobně je tomu s výrazy ledovcové jezero x jezioro polodowcowe
nivační deprese - karu podobný, ale mnohem méně dokonalý a mělký terénní tvar, vzniklý na místech velkých sněhových polí, firnovišť. Přechodné tvary, vzniklé působením nejmenších ledovců, se nazývají karoidy.
V celých Krkonoších se nalézá 34 různě dokonalých karových forem.
reklama
