Právo: Lidovci by se měli vrátit na venkov
24.9.2003 | PRAHA | Právo | Naďa Adamičková, Marie Königová |
KANDIDÁT NA ŠÉFA LIDOVCŮ MIROSLAV KALOUSEK:
* Tím, že jste svůj volební program nazval Zelená pro venkov, jste chtěl vypálit rybník svému rivalovi Liboru Ambrozkovi, pro kterého by zelená jako pro ministra životního prostředí měla být typickým symbolem?
To ne. Rozvoj venkova, který je smyslem mých tezí, by neměl být věcí ani zemědělství, ani životního prostředí. Jde o průřezovou politiku. Bráním se tomu, abych byl označován za autora nějakého nového programu. Soupeření kandidátů o předsedu KDU-ČSL těžko může být programovou soutěží. Všichni bychom měli vycházet z principů křesťanskodemokratické politiky, mezi nimiž program rozvoje venkova vždy byl. Myslím, že každá velká strana má povinnost svým programem pokrývat všechna politická témata. Podle mě tuto povinnost KDU-ČSL naplňuje. Otázkou je, zda se ve své praktické politice chováme tak, že veřejnost to vnímá jako prosazování některých témat i tehdy, kdy je to nejméně pohodlné. Program je proto úzkostlivě neideologický a obsahuje praktické nástroje, jak naplnit základní ideu rozvoje venkova.
* Myslíte, že v souboji o křeslo předsedy rozhodne takový typ programu?
Ano, ideologický program už totiž strana má. Jiná věc je, jestli se podle něho chováme. Můžeme mít jakkoli vybroušený program a mluvit o tom, že nám jde o rozvoj venkova, přesto budeme těžko přesvědčovat lidi, že je pro nás venkov prioritou, když v tom tématu nejsme vůbec vidět! Od odchodu Josefa Luxe jsme v tomto tématu vyklidili pole. Já to pokládám za chybu. Jsme kritizováni, že jsme programově vyprahlí. Přitom to objektivně není pravda.
Ten pocit může plynout z toho, že nemáme dost vůle a odhodlání prosazovat dostatečně ta témata, o která se s nikým nedělíme a která jsou skutečně naše. Toto bude soutěž vůle a odhodlání v konkrétní praktické politice naše priority šířit. A to nejen v rozměru, kde se na mě nebude mračit můj koaliční partner. Proto navrhuji konkrétní nástroje, o kterých jsem přesvědčen, že je třeba je prosadit.
* Jinými slovy - chcete vrátit lidovce z recepcí na venkov?
Chci, aby si nás lidé znovu spojovali s tradičními tématy, která ovlivňují jejich každodenní život. My tu nejsme od toho, aby nás chválily mezinárodní struktury. Ale abychom tu vytvořili maximální prostředí pro kvalitu života občanů ČR. A já vidím největší ohrožení kvality života lidí právě na venkově.
* Proč právě venkov?
Dnešní trend hrozí otvíráním nůžek mezi životem ve velkých městech a na venkově. Představa, že se zajistí stabilizace pracovních příležitostí jen tradiční zemědělskou výrobou nebo pouze podporou z fondů EU, je naivní. Buď si to zajistíme sami svou politikou upřednostnění venkova na úkor někoho jiného, anebo se ty nůžky budou rozvírat dál.
* O co konkrétně tedy jde?
V Zelené pro venkov mi jde především o rozvoj pracovních příležitostí, infrastruktury a občanské vybavenosti. Předně by se měla vytvořit poptávka i po nepotravinářských produktech venkova, protože je zřejmé, že jen klasická výroba potravin pracovní místa neudrží. A nic na tom nezmění výše podpory od státu ani od EU. Prvním z konkrétních opatření, které předkládám, je povinné míchání biolihu do pohonných hmot v objemu pěti procent, což by představovalo přirozený odbyt pro 7 až 9 procent osevní plochy v ČR.
* To ale bude těžký boj.
Vím, že to vyvolá kopřivku u producentů ropných produktů, protože by to pro ně znamenalo ztrátu pěti procent trhu, ale o tom je ten politický zápas: jestli chceme podporovat tyto producenty, nebo český venkov. Ani druhý návrh není neproblematický, pro změnu z hlediska ekonomického. Jde o zavedení povinného podílu výkupu energie z obnovitelných zdrojů. Je pravda, že tradiční fosilní zdroje jsou levnější, ale Evropa to prosazuje z důvodu ekologického, a pro nás by to znamenalo právě tu stabilizaci pracovních sil na venkově.
* Připouštíte ale, že český zemědělec bude chtít víc než zajištění odbytu pro malou část své produkce či pro přidruženou výrobu?
Podle mě by se zásadním zásahem do tradiční podpory českého zemědělství mohlo stát zavedení komplexního zemědělského pojištění. V současné situaci je totiž drobný sedlák prakticky nepojistitelný. A přitom tento stát vyplatil za uplynulých šest let na kompenzacích škod vzniklých klimatickými podmínkami 12 miliard korun. Vždy šlo o mimořádné opatření pod veřejným tlakem a vždy šlo o politické rozhodnutí, které přišlo většinou pozdě. Systém komplexního zemědělského pojištění by riziko rozložil na zemědělce, pojišťovnu a stát. Byl by dostupný pro každého, fungoval by pružně a přitom by byl postavený na osobní odpovědnosti. A bude-li do něho přispívat i stát, pak ho to vyjde mnohem levněji.
* Jenže půda, to nejdůležitější, se potichoučku přesouvá do rukou cizinců. Bude mít český zemědělec vůbec na čem hospodařit, kam expandovat?
Současná situace, kdy většina zemědělců nemá k dispozici zdroje na nákup půdy, představuje časovanou bombu. Vlastnictví půdy přitom nelze chápat pouze v úzce ekonomickém pohledu, ale také - nebojím se to říci - jako pilíř národní a státní svébytnosti. Považuji za neúnosné, abychom připustili situaci, kdy by domácí půdu skoupily téměř výhradně zahraniční subjekty. A pokud se současný stav nezmění, může to tak dopadnout. Jednoznačnou prioritou by se tedy měl stát program dlouhodobých hypotečních úvěrů se státní podporou pro hospodařící tuzemské fyzické osoby. To, aby si český sedlák mohl dovolit hypotéku na koupi půdy, která by byla jinak vykoupena do zahraničí, je pro mě větší priorita než třeba stavební spoření, které je podle mě podporováno až marnotratně. Také bych rád posílil rozhodovací pravomoci krajských samospráv, aby skončil systém, kdy centrum zasahuje do rozvoje krajů velmi nepřehledným způsobem v prostředí kompetenční války ministerských úředníků. To dává zřetelné signály, že jde o prostředí korupční. Na krajskou úroveň by se mohlo přesunout i využívání peněz ze státních fondů prostřednictvím jejich krajských rad. Pro zvýšení konkurenceschopnosti a rozvoje infrastruktury, sociální a zdravotní péče, vzdělání, kultury a tělovýchovy by se mohly sdružit prostředky veřejných rozpočtů, rozvojových i komerčních bank a Evropské investiční banky. Významná by měla být i motivace občanů pro aktivity rozvíjející společenský život na venkově.
* Jak chcete přesvědčit lidi, že to, co navrhujete, je to nejlepší?
Netvrdím, že to, co navrhuji, je slovo boží. Jsem přesvědčen, že veřejnost je už unavena z dokonale vybroušených ideologických frází. Chtějí slyšet naprosto konkrétní opatření, která ovlivní jejich každodenní život. Nejsem sociální inženýr, který by věřil tomu, že dobra dosáhnu tím, že jednomu co nejvíc seberu a jinému co nejvíc přidám. Věřím, že politická strana, která bude ochotná přijít s programem, který není pro tu či onu elitu, pro bohaté či chudé, ale pro lidi, získá voličský potenciál. Jen tak přestane být aktuální otázka, ke komu se lidovci přidají, ale kdo se přidá k nim.
reklama
To ne. Rozvoj venkova, který je smyslem mých tezí, by neměl být věcí ani zemědělství, ani životního prostředí. Jde o průřezovou politiku. Bráním se tomu, abych byl označován za autora nějakého nového programu. Soupeření kandidátů o předsedu KDU-ČSL těžko může být programovou soutěží. Všichni bychom měli vycházet z principů křesťanskodemokratické politiky, mezi nimiž program rozvoje venkova vždy byl. Myslím, že každá velká strana má povinnost svým programem pokrývat všechna politická témata. Podle mě tuto povinnost KDU-ČSL naplňuje. Otázkou je, zda se ve své praktické politice chováme tak, že veřejnost to vnímá jako prosazování některých témat i tehdy, kdy je to nejméně pohodlné. Program je proto úzkostlivě neideologický a obsahuje praktické nástroje, jak naplnit základní ideu rozvoje venkova.
* Myslíte, že v souboji o křeslo předsedy rozhodne takový typ programu?
Ano, ideologický program už totiž strana má. Jiná věc je, jestli se podle něho chováme. Můžeme mít jakkoli vybroušený program a mluvit o tom, že nám jde o rozvoj venkova, přesto budeme těžko přesvědčovat lidi, že je pro nás venkov prioritou, když v tom tématu nejsme vůbec vidět! Od odchodu Josefa Luxe jsme v tomto tématu vyklidili pole. Já to pokládám za chybu. Jsme kritizováni, že jsme programově vyprahlí. Přitom to objektivně není pravda.
Ten pocit může plynout z toho, že nemáme dost vůle a odhodlání prosazovat dostatečně ta témata, o která se s nikým nedělíme a která jsou skutečně naše. Toto bude soutěž vůle a odhodlání v konkrétní praktické politice naše priority šířit. A to nejen v rozměru, kde se na mě nebude mračit můj koaliční partner. Proto navrhuji konkrétní nástroje, o kterých jsem přesvědčen, že je třeba je prosadit.
* Jinými slovy - chcete vrátit lidovce z recepcí na venkov?
Chci, aby si nás lidé znovu spojovali s tradičními tématy, která ovlivňují jejich každodenní život. My tu nejsme od toho, aby nás chválily mezinárodní struktury. Ale abychom tu vytvořili maximální prostředí pro kvalitu života občanů ČR. A já vidím největší ohrožení kvality života lidí právě na venkově.
* Proč právě venkov?
Dnešní trend hrozí otvíráním nůžek mezi životem ve velkých městech a na venkově. Představa, že se zajistí stabilizace pracovních příležitostí jen tradiční zemědělskou výrobou nebo pouze podporou z fondů EU, je naivní. Buď si to zajistíme sami svou politikou upřednostnění venkova na úkor někoho jiného, anebo se ty nůžky budou rozvírat dál.
* O co konkrétně tedy jde?
V Zelené pro venkov mi jde především o rozvoj pracovních příležitostí, infrastruktury a občanské vybavenosti. Předně by se měla vytvořit poptávka i po nepotravinářských produktech venkova, protože je zřejmé, že jen klasická výroba potravin pracovní místa neudrží. A nic na tom nezmění výše podpory od státu ani od EU. Prvním z konkrétních opatření, které předkládám, je povinné míchání biolihu do pohonných hmot v objemu pěti procent, což by představovalo přirozený odbyt pro 7 až 9 procent osevní plochy v ČR.
* To ale bude těžký boj.
Vím, že to vyvolá kopřivku u producentů ropných produktů, protože by to pro ně znamenalo ztrátu pěti procent trhu, ale o tom je ten politický zápas: jestli chceme podporovat tyto producenty, nebo český venkov. Ani druhý návrh není neproblematický, pro změnu z hlediska ekonomického. Jde o zavedení povinného podílu výkupu energie z obnovitelných zdrojů. Je pravda, že tradiční fosilní zdroje jsou levnější, ale Evropa to prosazuje z důvodu ekologického, a pro nás by to znamenalo právě tu stabilizaci pracovních sil na venkově.
* Připouštíte ale, že český zemědělec bude chtít víc než zajištění odbytu pro malou část své produkce či pro přidruženou výrobu?
Podle mě by se zásadním zásahem do tradiční podpory českého zemědělství mohlo stát zavedení komplexního zemědělského pojištění. V současné situaci je totiž drobný sedlák prakticky nepojistitelný. A přitom tento stát vyplatil za uplynulých šest let na kompenzacích škod vzniklých klimatickými podmínkami 12 miliard korun. Vždy šlo o mimořádné opatření pod veřejným tlakem a vždy šlo o politické rozhodnutí, které přišlo většinou pozdě. Systém komplexního zemědělského pojištění by riziko rozložil na zemědělce, pojišťovnu a stát. Byl by dostupný pro každého, fungoval by pružně a přitom by byl postavený na osobní odpovědnosti. A bude-li do něho přispívat i stát, pak ho to vyjde mnohem levněji.
* Jenže půda, to nejdůležitější, se potichoučku přesouvá do rukou cizinců. Bude mít český zemědělec vůbec na čem hospodařit, kam expandovat?
Současná situace, kdy většina zemědělců nemá k dispozici zdroje na nákup půdy, představuje časovanou bombu. Vlastnictví půdy přitom nelze chápat pouze v úzce ekonomickém pohledu, ale také - nebojím se to říci - jako pilíř národní a státní svébytnosti. Považuji za neúnosné, abychom připustili situaci, kdy by domácí půdu skoupily téměř výhradně zahraniční subjekty. A pokud se současný stav nezmění, může to tak dopadnout. Jednoznačnou prioritou by se tedy měl stát program dlouhodobých hypotečních úvěrů se státní podporou pro hospodařící tuzemské fyzické osoby. To, aby si český sedlák mohl dovolit hypotéku na koupi půdy, která by byla jinak vykoupena do zahraničí, je pro mě větší priorita než třeba stavební spoření, které je podle mě podporováno až marnotratně. Také bych rád posílil rozhodovací pravomoci krajských samospráv, aby skončil systém, kdy centrum zasahuje do rozvoje krajů velmi nepřehledným způsobem v prostředí kompetenční války ministerských úředníků. To dává zřetelné signály, že jde o prostředí korupční. Na krajskou úroveň by se mohlo přesunout i využívání peněz ze státních fondů prostřednictvím jejich krajských rad. Pro zvýšení konkurenceschopnosti a rozvoje infrastruktury, sociální a zdravotní péče, vzdělání, kultury a tělovýchovy by se mohly sdružit prostředky veřejných rozpočtů, rozvojových i komerčních bank a Evropské investiční banky. Významná by měla být i motivace občanů pro aktivity rozvíjející společenský život na venkově.
* Jak chcete přesvědčit lidi, že to, co navrhujete, je to nejlepší?
Netvrdím, že to, co navrhuji, je slovo boží. Jsem přesvědčen, že veřejnost je už unavena z dokonale vybroušených ideologických frází. Chtějí slyšet naprosto konkrétní opatření, která ovlivní jejich každodenní život. Nejsem sociální inženýr, který by věřil tomu, že dobra dosáhnu tím, že jednomu co nejvíc seberu a jinému co nejvíc přidám. Věřím, že politická strana, která bude ochotná přijít s programem, který není pro tu či onu elitu, pro bohaté či chudé, ale pro lidi, získá voličský potenciál. Jen tak přestane být aktuální otázka, ke komu se lidovci přidají, ale kdo se přidá k nim.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
