MF Dnes: Můj Voloďa zemřel kvůli Černobylu
26.4.2006 | KYJEV | MF Dnes
Zvonění telefonu probudilo Ludmilu Šašenokovou v hloubi noci. Okamžitě má jet na pohotovost do nemocnice. Její manžel byl zraněn při nehodě v černobylské jaderné elektrárně.
Napřed si pomyslela, že to nebude nic vážného. Její manžel Voloďa jí mnohokrát říkal, že jeho práce inženýra není nebezpečná. „Pro případ nehody tam máme speciální tlačítko,“ často říkával. Tlačítko mělo vyřadit z provozu reaktor. Nemělo se tedy stát nic zlého.
Jenže když Ludmila uviděla svého manžela na nemocniční posteli, zhrozila se. „To nebyl můj manžel. Byl to jeden obrovský nateklý puchýř,“ vzpomíná nyní, dvacet let po černobylské tragédii.
Voloďa byl připojený na dýchací přístroje a Ludmila, povoláním zdravotní sestra, hned viděla, že je zle. „To je konec, Voloďo,“ vydechla. Její manžel, popálený poblíž reaktoru unikající radioaktivní párou, zemřel pět hodin po výbuchu.
Když ho pohřbívali v Černobylu, Ludmila u toho nebyla. Evakuovali ji jinam. Pak manželovo tělo převezli do Moskvy a znovu pohřbili. Ludmila tam teď jezdí na jeho hrob. Voloďa tam leží v olověné rakvi. To kvůli radioaktivitě.
Pokračování na str. A10
Okamžik smrti zaměstnanců jaderné elektrárny zůstává pevně vryt do vzpomínek nejbližších příbuzných
Pokračování ze strany 1
Podobně smutných příběhů jsou na Ukrajině desítky. Všechny začínají 26. dubna 1986, kdy došlo k nejhorší jaderné katastrofě v dějinách, kvůli které do dvou měsíců zemřelo 29 lidí. Zatímco požárníky bojující s následky výbuchu označil sovětský režim ze hrdiny, zaměstnanci elektrárny byli označeni za viníky výbuchu.
Oběťmi detonace se tak paradoxně staly i jejich ženy, které se musely vyrovnat nejen se smrtí manželů, ale také s nepřízní veřejnosti. Například berou i nižší vdovské důchody než manželky mrtvých požárníků.
Jednou ročně na výročí černobylské katastrofy odjíždějí vlakem na moskevský hřbitov Mitinskoje, aby znovu oplakaly své muže, kteří jsou zde pohřbeni.
„Vždy se na tyto cesty těším. Můžeme společně sdílet své vzpomínky,“ říká jedenačtyřicetiletá Natalija Lopaťuková, jejíž muž zemřel na otravu radiací 22 dní po výbuchu.
V onu osudnou sobotu, kdy její manžel odešel na obvyklou směnu do elektrárny, jí bylo 21 let a za měsíc měla porodit děťátko.
Hned po výbuchu volala do všech možných i nemožných míst, aby manžela objevila. Nakonec se jí ho podařilo nalézt v jedné z černobylských nemocnic. Dostala jen 15 minut na krátké rozloučení, protože byl poslán na vyšetření do Moskvy.
Znovu ho viděla až za 15 dní v moskevské nemocnici. Vypadal zdravěji a ujišťoval ji, že je na tom lépe než někteří jeho spolupracovníci, kteří po nehodě úplně ztratili vlasy. Natalija začala věřit, že manžel přežije, a nepřikládala větší důležitost doktorům, kteří nosili ochranné oděvy. Dnes v slzách říká: „Stále se obviňuji za naději, kterou jsem tehdy dávala sobě i jeho rodičům.“
Viktor do dvou dnů úplně vyplešatěl a jeho ruce pokryly hluboké popáleniny obnažující kosti. Zemřel 16. května a již se nedožil narození vysněné dcery Julie o 18 dní později. Dcera i manželka jsou dodnes na Viktora hrdé a věří, že právě zaměstnanci elektrárny zachránili miliony lidí, protože odstavili generátor těsně po explozi.
reklama
Jenže když Ludmila uviděla svého manžela na nemocniční posteli, zhrozila se. „To nebyl můj manžel. Byl to jeden obrovský nateklý puchýř,“ vzpomíná nyní, dvacet let po černobylské tragédii.
Voloďa byl připojený na dýchací přístroje a Ludmila, povoláním zdravotní sestra, hned viděla, že je zle. „To je konec, Voloďo,“ vydechla. Její manžel, popálený poblíž reaktoru unikající radioaktivní párou, zemřel pět hodin po výbuchu.
Když ho pohřbívali v Černobylu, Ludmila u toho nebyla. Evakuovali ji jinam. Pak manželovo tělo převezli do Moskvy a znovu pohřbili. Ludmila tam teď jezdí na jeho hrob. Voloďa tam leží v olověné rakvi. To kvůli radioaktivitě.
Pokračování na str. A10
Okamžik smrti zaměstnanců jaderné elektrárny zůstává pevně vryt do vzpomínek nejbližších příbuzných
Pokračování ze strany 1
Podobně smutných příběhů jsou na Ukrajině desítky. Všechny začínají 26. dubna 1986, kdy došlo k nejhorší jaderné katastrofě v dějinách, kvůli které do dvou měsíců zemřelo 29 lidí. Zatímco požárníky bojující s následky výbuchu označil sovětský režim ze hrdiny, zaměstnanci elektrárny byli označeni za viníky výbuchu.
Oběťmi detonace se tak paradoxně staly i jejich ženy, které se musely vyrovnat nejen se smrtí manželů, ale také s nepřízní veřejnosti. Například berou i nižší vdovské důchody než manželky mrtvých požárníků.
Jednou ročně na výročí černobylské katastrofy odjíždějí vlakem na moskevský hřbitov Mitinskoje, aby znovu oplakaly své muže, kteří jsou zde pohřbeni.
„Vždy se na tyto cesty těším. Můžeme společně sdílet své vzpomínky,“ říká jedenačtyřicetiletá Natalija Lopaťuková, jejíž muž zemřel na otravu radiací 22 dní po výbuchu.
V onu osudnou sobotu, kdy její manžel odešel na obvyklou směnu do elektrárny, jí bylo 21 let a za měsíc měla porodit děťátko.
Hned po výbuchu volala do všech možných i nemožných míst, aby manžela objevila. Nakonec se jí ho podařilo nalézt v jedné z černobylských nemocnic. Dostala jen 15 minut na krátké rozloučení, protože byl poslán na vyšetření do Moskvy.
Znovu ho viděla až za 15 dní v moskevské nemocnici. Vypadal zdravěji a ujišťoval ji, že je na tom lépe než někteří jeho spolupracovníci, kteří po nehodě úplně ztratili vlasy. Natalija začala věřit, že manžel přežije, a nepřikládala větší důležitost doktorům, kteří nosili ochranné oděvy. Dnes v slzách říká: „Stále se obviňuji za naději, kterou jsem tehdy dávala sobě i jeho rodičům.“
Viktor do dvou dnů úplně vyplešatěl a jeho ruce pokryly hluboké popáleniny obnažující kosti. Zemřel 16. května a již se nedožil narození vysněné dcery Julie o 18 dní později. Dcera i manželka jsou dodnes na Viktora hrdé a věří, že právě zaměstnanci elektrárny zachránili miliony lidí, protože odstavili generátor těsně po explozi.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
