MF Dnes: Muž, který změnil ochranu přírody
27.4.2009 | PRAHA | MF Dnes | Satnislav Drahný |
Jeden z největších přírodovědců, zakladatel moderních zoologických zahrad a moderní ochrany divokých zvířat v Africe i jinde, BERNHARD GRZIMEK, by se v pátek dožil 100 let.
Ve filmu Ráj divokých zvířat, který jsem natočil se svým, dnes již zemřelým synem Michaelem, žádala filmová porota, abych škrtl větu: „O svět by bylo lépe postaráno, kdyby se lidé chovali jako lvi“ (protože lvi se navzájem neusmrcují). Také tvrzení, že zachování posledních divokých zvířat je pro lidstvo stejně důležité jako uchování Akropole nebo Louvru, nebylo považováno za slušné. Není dovoleno a není vhodné srovnávat stáda zeber s tak významnými kulturními památkami. Teprve když jsme se zdráhali vyhovět a když se německá veřejnost jednomyslně postavila na naši stranu, cenzura se svého požadavku vzdala, píše Bernhard Grzimek v knize Ztracený ráj divokých zvířat.
Německý přírodovědec Bernhard Grzimek se narodil 24. dubna 1909 ve Slezské Nise (na území dnešního Polska) v rodině právníka a notáře jako nejmladší ze šesti sourozenců. Po maturitě vystudoval veterinární medicínu a nastoupil na říšské ministerstvo výživy, kde měl na starosti zvyšování zemědělské produkce, hlavně vajec. Za druhé světové války se stal vojenským veterinářem v Berlíně. V té době se již zajímal o etologii, kterou později uplatnil při pozorování lidoopů a vlků v zajetí.
Na konci války odešel do Frankfurtu nad Mohanem. Zde se přihlásil do funkce ředitele zoologické zahrady. Ta prakticky po náletech na město přestala existovat, bombardování přežilo pouze dvacet větších zvířat.
Do ráje divokých zvířat
Aby mohl získávat nová zvířata a studovat jejich život v přírodě, začal od roku 1951 cestovat do rovníkové Afriky. Prakticky od dětství ho doprovázel syn Michael. V roce 1956 spolu natočili film Není místo pro divoká zvířata. Investovali do něj celý rodinný majetek a prý se tak obávali o jeho přijetí, že až skoro zmeškali setkání s novináři po projekci. Nakonec měli úspěch: film získal Zlatého medvěda na filmovém festivalu v tehdejším Západním Berlíně. Peníze, které vydělali, investovali do výzkumu Serengeti, jedné z posledních oblastí, kde se ještě vyskytovala velká stáda afrických kopytníků. Grzimkové zakoupili malé letadlo. Stroj s černobílým vzorem zebry pak použili k leteckému sčítání zvěře. Jako první na světě.
Odhalili tak, kudy vedou migrační cesty velkých stád a kolik zvířat se přesunů vlastně účastní. Výzkum však poznamenala tragédie. V roce 1959 se jejich letoun srazil se supem a Michael Grzimek při pádu „létající zebry“ zahynul. Bylo mu 24 let. Jeho otec společný boj za záchranu africké divočiny vylíčil v knize Serengeti nesmí zahynout, kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do 24 jazyků (v češtině vyšla roku 1966 pod názvem Ráj divokých zvířat).
Ještě větší úspěch zaznamenal stejnojmenný film, který získal v roce 1960 Oscara. Promítal se po celém světě včetně Československa a bývá pokládán za nejvlivnější a nejznámější snímek o divoké přírodě v dějinách kinematografie.
Zoo a ochrana přírody
Doma v Německu se věnoval budování frankfurtské zoo. Na první místo kladl roli zoologických zahrad při záchraně ohrožených druhů, a to především v jejich domovině. Vytvořil a řídil frankfurtskou zoologickou společnost, která shromažďovala peníze a realizovala záchranné programy především v Africe, ale například i na Galapágách.
V německé televizi měl Grzimek pravidelný pořad, v němž bral do studia nejrůznější chovance zoo. Nikdy v něm neopomenul vyzvat diváky k zaslání peněz na konto na ochranu ohrožených druhů. Seriál vydržel na obrazovkách téměř třicet let.
Publikoval mnoho populárně naučných knih. Od třináctisvazkové encyklopedie Grzimkův život zvířat po řadu knížek, v nichž popsal své cesty za zvířaty (česky vyšlo Letadlem do země šimpanzů nebo Čtvernozí Australané). Od roku 1960 vydával společně s ekologem Konrádem Lorencem ceněný časopis Das Tier (Zvíře).
Grzimek se zasazoval o zlepšení podmínek chovu drůbeže a kožešinových zvířat. Protestoval proti rybolovu harpunou. Vedl nákladné - a nepříliš úspěšné - soudní spory proti firmám, které se podílely na vybíjení tuleních mláďat v Antarktidě. Zajímal se i o evropskou přírodu. Napsal o ní mimo jiné knihu Wildes Tier, Weisser Man (Divoké zvíře, bílý muž), která vyšla i česky jako Ztracený ráj divokých zvířat. V ní píše o obrovské míře devastace přírody v západní Evropě, Sovětském svazu, ale i v USA.
Kritizuje zde jak nepřítomnost původních velkých savců, jakými jsou třeba zubři, medvědi, vlci nebo divocí koně, tak i nedostatek vhodné krajiny, kde by mohly poslední populace těchto zvířat přežívat. Na paškál si také bere pokrytectví vůči Afričanům, když jim lidé ze Západu vyčítají špatnou úroveň ochrany přírody: „My, Evropané, jsme za dobu své krátké koloniální vlády v Africe nesmyslně a zpupně zničili devět desetin její divoké zvířeny. Dokážeme však společně s dnešními vládami těchto zemí také zachovat pro své děti alespoň malá zákoutí černého světadílu, kde žijí v rovnováze divoká i krotká zvířata, rostliny i řeky. Na území, kde sami žijeme, to však zřejmě nedokážeme.
Jistěže se v Německu, ve Švýcarsku a ve Francii uchovají za sto let mezi kombajny a jako rakovinné buňky bujícími městy ještě divoká zvířata. Ale jen jeleni, srnci, zajíci, bažanti, tj. vlastně domácí zvířata bez stáje, ,divoká‘ zvířata, která se svým životem přizpůsobila mlátičkám a kombajnům a přeletí rychle jako šipka naše dálnice.“ Návrat do Ngorongoro V roce 1974, po téměř třiceti letech ředitelování frankfurtské zoo, odešel Bernhard Grzimek do důchodu. Zahrada se pod jeho vedením stala nejnavštěvovanějším zooparkem v SRN a jednou z nejznámějších zoo na světě. Zemřel v březnu 1989 na infarkt, když společně s dětmi sledoval v oblíbeném cirkuse drezuru tygrů.
Urna s jeho popelem byla později převezena do Afriky, kde je uložena spolu s ostatky Michaela Grzimka v mohyle nad kráterem Ngorongoro.
V textu byly použity úryvky ze vzpomínek na Bernharda Grzimka od doktora Jiřího Klimeše a profesora Rudolfa Hrabáka, vychází v aktuálním čísle časopisu Živa
reklama
Německý přírodovědec Bernhard Grzimek se narodil 24. dubna 1909 ve Slezské Nise (na území dnešního Polska) v rodině právníka a notáře jako nejmladší ze šesti sourozenců. Po maturitě vystudoval veterinární medicínu a nastoupil na říšské ministerstvo výživy, kde měl na starosti zvyšování zemědělské produkce, hlavně vajec. Za druhé světové války se stal vojenským veterinářem v Berlíně. V té době se již zajímal o etologii, kterou později uplatnil při pozorování lidoopů a vlků v zajetí.
Na konci války odešel do Frankfurtu nad Mohanem. Zde se přihlásil do funkce ředitele zoologické zahrady. Ta prakticky po náletech na město přestala existovat, bombardování přežilo pouze dvacet větších zvířat.
Do ráje divokých zvířat
Aby mohl získávat nová zvířata a studovat jejich život v přírodě, začal od roku 1951 cestovat do rovníkové Afriky. Prakticky od dětství ho doprovázel syn Michael. V roce 1956 spolu natočili film Není místo pro divoká zvířata. Investovali do něj celý rodinný majetek a prý se tak obávali o jeho přijetí, že až skoro zmeškali setkání s novináři po projekci. Nakonec měli úspěch: film získal Zlatého medvěda na filmovém festivalu v tehdejším Západním Berlíně. Peníze, které vydělali, investovali do výzkumu Serengeti, jedné z posledních oblastí, kde se ještě vyskytovala velká stáda afrických kopytníků. Grzimkové zakoupili malé letadlo. Stroj s černobílým vzorem zebry pak použili k leteckému sčítání zvěře. Jako první na světě.
Odhalili tak, kudy vedou migrační cesty velkých stád a kolik zvířat se přesunů vlastně účastní. Výzkum však poznamenala tragédie. V roce 1959 se jejich letoun srazil se supem a Michael Grzimek při pádu „létající zebry“ zahynul. Bylo mu 24 let. Jeho otec společný boj za záchranu africké divočiny vylíčil v knize Serengeti nesmí zahynout, kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do 24 jazyků (v češtině vyšla roku 1966 pod názvem Ráj divokých zvířat).
Ještě větší úspěch zaznamenal stejnojmenný film, který získal v roce 1960 Oscara. Promítal se po celém světě včetně Československa a bývá pokládán za nejvlivnější a nejznámější snímek o divoké přírodě v dějinách kinematografie.
Zoo a ochrana přírody
Doma v Německu se věnoval budování frankfurtské zoo. Na první místo kladl roli zoologických zahrad při záchraně ohrožených druhů, a to především v jejich domovině. Vytvořil a řídil frankfurtskou zoologickou společnost, která shromažďovala peníze a realizovala záchranné programy především v Africe, ale například i na Galapágách.
V německé televizi měl Grzimek pravidelný pořad, v němž bral do studia nejrůznější chovance zoo. Nikdy v něm neopomenul vyzvat diváky k zaslání peněz na konto na ochranu ohrožených druhů. Seriál vydržel na obrazovkách téměř třicet let.
Publikoval mnoho populárně naučných knih. Od třináctisvazkové encyklopedie Grzimkův život zvířat po řadu knížek, v nichž popsal své cesty za zvířaty (česky vyšlo Letadlem do země šimpanzů nebo Čtvernozí Australané). Od roku 1960 vydával společně s ekologem Konrádem Lorencem ceněný časopis Das Tier (Zvíře).
Grzimek se zasazoval o zlepšení podmínek chovu drůbeže a kožešinových zvířat. Protestoval proti rybolovu harpunou. Vedl nákladné - a nepříliš úspěšné - soudní spory proti firmám, které se podílely na vybíjení tuleních mláďat v Antarktidě. Zajímal se i o evropskou přírodu. Napsal o ní mimo jiné knihu Wildes Tier, Weisser Man (Divoké zvíře, bílý muž), která vyšla i česky jako Ztracený ráj divokých zvířat. V ní píše o obrovské míře devastace přírody v západní Evropě, Sovětském svazu, ale i v USA.
Kritizuje zde jak nepřítomnost původních velkých savců, jakými jsou třeba zubři, medvědi, vlci nebo divocí koně, tak i nedostatek vhodné krajiny, kde by mohly poslední populace těchto zvířat přežívat. Na paškál si také bere pokrytectví vůči Afričanům, když jim lidé ze Západu vyčítají špatnou úroveň ochrany přírody: „My, Evropané, jsme za dobu své krátké koloniální vlády v Africe nesmyslně a zpupně zničili devět desetin její divoké zvířeny. Dokážeme však společně s dnešními vládami těchto zemí také zachovat pro své děti alespoň malá zákoutí černého světadílu, kde žijí v rovnováze divoká i krotká zvířata, rostliny i řeky. Na území, kde sami žijeme, to však zřejmě nedokážeme.
Jistěže se v Německu, ve Švýcarsku a ve Francii uchovají za sto let mezi kombajny a jako rakovinné buňky bujícími městy ještě divoká zvířata. Ale jen jeleni, srnci, zajíci, bažanti, tj. vlastně domácí zvířata bez stáje, ,divoká‘ zvířata, která se svým životem přizpůsobila mlátičkám a kombajnům a přeletí rychle jako šipka naše dálnice.“ Návrat do Ngorongoro V roce 1974, po téměř třiceti letech ředitelování frankfurtské zoo, odešel Bernhard Grzimek do důchodu. Zahrada se pod jeho vedením stala nejnavštěvovanějším zooparkem v SRN a jednou z nejznámějších zoo na světě. Zemřel v březnu 1989 na infarkt, když společně s dětmi sledoval v oblíbeném cirkuse drezuru tygrů.
Urna s jeho popelem byla později převezena do Afriky, kde je uložena spolu s ostatky Michaela Grzimka v mohyle nad kráterem Ngorongoro.
V textu byly použity úryvky ze vzpomínek na Bernharda Grzimka od doktora Jiřího Klimeše a profesora Rudolfa Hrabáka, vychází v aktuálním čísle časopisu Živa
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
