Ižurnál: Národní park Podyjí si připomíná 20 let od svého založení
1.7.2011 | BRNO | Ižurnál | Ľubomír Smatana |
Nejmenší národní park v České republice – Podyjí – slaví 20. narozeniny. Tvoří ho vlastně jen hluboký kaňon a přilehlé prudké svahy. A protože je Podyjí rozlohou malé, jezdí do něj v porovnání se Šumavou nebo Krkonošemi jen zlomek turistů. Neznají tam ani žádné spory o kůrovce, protože v Podyjí smrky nerostou. Zkrátka klidné místo takřka bez lidí, a tedy takřka bez problémů.
V zachovalé zřícenině Nového hrádku žije 20 let kastelán Petr Badošek. Sice jen přes léto, zato bez elektřiny, bez studny a vysoko nad řekou Dyjí, kam turisté mohou pouze pěšky nebo na kole. Ročně jich dorazí kolem 6 tisíc.
„Myslím, že je to tak akorát, aby hrad mohl fungovat. Pokud by se zvýšila návštěvnost, musel by se asi trochu změnit systém prohlídek. Pro nás je to výhoda – můžeme se lidem víc věnovat a je víc času na detailní prohlídku hradu a na velmi zajímavou přírodu.“
Opuštěnost nebo spíše osamělost je pro Podyjí typická. Uvnitř parku leží pouze vesnice Čížov, který ještě stále lemují dráty s hláskou jako památka na železnou oponu.
„Máme tady jednu paní průvodkyni, která sem cíleně vozí mikrobus se skupinkou Američanů, kteří přijdou k železné oponě, vyfotí se u ní, natočí a zase sednou do autobusu a odjedou,“ ukazuje starostka Petra Formanová.
Útočištěm v Čížově je jedna, někdy i dvě hospody, víc se ani v létě neuživí. Bydlí tam pár desítek lidí, mezi nimi náměstek Národního parku Podyjí Jan Kos. „Sem těch lidí nejezdí zdaleka tolik a na přírodě je to vidět,“ tvrdí.
Když už se turisté v Podyjí objeví, brázdí na bicyklech převážně východní část národního parku, kde bují slavná vinice Šobes a kde se dá utéct před sluncem do mnoha chladivých sklípků. „Turisté jdou do národního parku a vidí za tím to víno. Je to národním parkem specifické, je tady podloží, víno tomu dává efekt,“ říká Tomáš ze Šatova.
Turisté objevili Podyjí teprve před 100 lety a neprobádaný kraj označili jako spící Šípkovou Růženku, která na vroucí polibek čeká dodnes.
reklama
„Myslím, že je to tak akorát, aby hrad mohl fungovat. Pokud by se zvýšila návštěvnost, musel by se asi trochu změnit systém prohlídek. Pro nás je to výhoda – můžeme se lidem víc věnovat a je víc času na detailní prohlídku hradu a na velmi zajímavou přírodu.“
Opuštěnost nebo spíše osamělost je pro Podyjí typická. Uvnitř parku leží pouze vesnice Čížov, který ještě stále lemují dráty s hláskou jako památka na železnou oponu.
„Máme tady jednu paní průvodkyni, která sem cíleně vozí mikrobus se skupinkou Američanů, kteří přijdou k železné oponě, vyfotí se u ní, natočí a zase sednou do autobusu a odjedou,“ ukazuje starostka Petra Formanová.
Útočištěm v Čížově je jedna, někdy i dvě hospody, víc se ani v létě neuživí. Bydlí tam pár desítek lidí, mezi nimi náměstek Národního parku Podyjí Jan Kos. „Sem těch lidí nejezdí zdaleka tolik a na přírodě je to vidět,“ tvrdí.
Když už se turisté v Podyjí objeví, brázdí na bicyklech převážně východní část národního parku, kde bují slavná vinice Šobes a kde se dá utéct před sluncem do mnoha chladivých sklípků. „Turisté jdou do národního parku a vidí za tím to víno. Je to národním parkem specifické, je tady podloží, víno tomu dává efekt,“ říká Tomáš ze Šatova.
Turisté objevili Podyjí teprve před 100 lety a neprobádaný kraj označili jako spící Šípkovou Růženku, která na vroucí polibek čeká dodnes.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
