MF Dnes: Nevyznávám žádné oteplovací náboženství

Když jsem si přečetl článek Ladislav Jakla (Nebezpečí je v oteplování – hlav, MFD 23. 1.), nevycházel jsem z údivu. Nejprve jsem přemýšlel, jestli kancléřka Merkelová skutečně využila momentálního rozdílu v počasí mezi Německem a Spojenými státy k tomu, aby přišla s tématem globálního oteplování, a „zatlačila“ tak na prezidenta Bushe. Pak jsem však v jeho čtení pokračoval a postupně se seznamoval s názory pisatele. Pomalu mi začalo svítat – k pokusu o zpochybnění klimatické změny se dá použít čehokoliv, třeba i pomyslné podobnosti mezi podnebím a salámy (to abych tak trochu pisatele citoval...). Panu Jaklovi skutečně asi není známo, že Angela Merkelová již v roce 1995 předsedala ještě coby německá ministryně životního prostředí první konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v Berlíně. Již tehdy se o odbornou problematiku tématu upřímně zajímala, nakonec byla dost blízká jejímu univerzitnímu vzdělání, a oproštěna od jakýchkoliv ultrazelených názorů se snažila, aby složitý problém byl posuzován seriózně a dospěl k nějakým konkrétním výsledkům. Měla tehdy velkou podporu v kancléři Kohlovi, na jehož brilantní a odborně fundovaný úvodní projev na konferenci, který všichni delegáti včetně mne sledovali se „zatajeným dechem“, nikdy nezapomenu. Kancléř Kohl se s podporou paní Merkelové tehdy projevil jako „pan státník“ a výsledkem byl za dva roky přijatý Kjótský protokol. Po letech se sice ukazuje, že jako nástroj příliš nevyhovuje, ale jako první světový počin ve snižování vlivu člověka na světové klima svůj účel stále splňuje. K jeho duchu se v dalších letech přihlásila řada předních a velmi významných hlav států. Téměř každý, kdo v politickém světě skutečně něco znamená či znamenal, se k tématu klimatické změny otevřeně postavil a snažil se hledat řešení, byť v jednotlivostech mohla být trochu odlišná. Samu podstatu věci však nikdo nepopíral a nepopírá ji ani prezident Bush, kterému se „kjótský kolaps“ stále přisuzuje. A tak poslední krok současné německé kancléřky rozhodně není „teatrálním bitím na poplach“, jak se pan Jakl v článku domnívá...

Příští týden bude v Paříži projednávána první část další zprávy Mezivládního panelu ke klimatické změně, která shrne ty nejposlednější vědecké poznatky o stavu současného světového klimatu. Půjde o analýzu výsledků několika tisíc publikací, které spatřily světlo světa v posledních přibližně šesti letech.
Závěry v této reakci nebudu prezentovat, neboť se jim určitě dostane ve sdělovacích prostředcích prostoru v blízké budoucnosti. Že by však výsledky několikaleté práce renomovaných odborníků z ještě renomovanějších světových univerzit a dalších výzkumných pracovišť byly pouze „mediálním běsněním stoupenců nového náboženství“, jak je nazývá pan Jakl? Tomu snad kromě něho a několika jeho blízkých či spolupracovníků může skutečně věřit asi málokdo!

Vyvolává to samozřejmě otázku, kde pan Jakl bere pro tyto názory odbornou podporu. I taková „bible klimaskeptiků“, tedy kniha Bjorna Lomborga Skeptický ekolog, totiž vliv člověka přiznává a připouští.

Nedává mu sice vinu za vše, co se ve světovém klimatickém systému děje (a to nedělám ani já), ale k věcným a prokazatelným faktům se hlásí a se ctí je uvádí. Touto knihou se sice prolínají trochu jiné názory, než mají někteří vyhranění ochránci životního prostředí, ale fakta přesto nezastírá. Proto ji, na rozdíl od článku pana Jakla, považuji za knihu seriózní.
Osobně se nepovažuji za „vyznavače náboženství s mesianistickým aspektem“, nechci, aby mi lidé věřili, nechci ani nikoho zachraňovat, jak pan Jakl označuje ty, kteří na hlasy „klimaskeptiků“ reagují. Ale přece jenom – chtěl bych chránit všechny ty, kteří se v posledních letech podivují nad stále se zvětšujícími rozmary přírody a počasí. Nemohu je sice chránit před těmito rozmary, ale budu se vždy pokoušet je chránit před názory, které jsem si přečetl v článku pana Jakla. Všichni totiž víme, že náboženství je na světě řada a mnohá se od sebe dosti liší!

---

reklama

---