MF Dnes: Nomádi, končit! Nejste dost vědečtí
28.5.2009 | TIBET | MF Dnes | Ladislav Kryzánek |
Do nedozírných stepí vtrhl agresivní moderní svět. Čínské úřady se snaží o zlepšení životních podmínek nomádů, mnohdy ale páchají více škody než užitku. Všechno tradiční se rozpadá, ale mají pastevci jinou možnost než se přizpůsobit?
Z dálky vypadá jejich život jako sladká idylka.
Šťastná a nekonečně svobodná. Panečku, to je něco, říkáte si. Nikdo je nehoní, žijí si stranou shonu světa, uprostřed oceánu trávy a barevných koberců kvetoucích rostlin,milují se, kdy se jim zamane, a podřizují se jen svým zvířatům.
Už už začínáte drokpům, tibetským nomádům, kapánek závidět.
Ale má to háček, přímo hák. Takhle nějak můžete přemýšlet při povrchním pohledu z okna teréňáku, který si to šine kolem rozlehlých pastvin a početných stád. Realita se od idylky liší jako láska a nenávist.
Když pak vystoupíte a chvilku pobudete v černých nomádských stanech, kolikrát byste brečeli. Ani ne tak kvůli očividné bídě jejich obyvatel. Spíše kvůli tomu, co museli od toho cizího světa, který se k nim nekompromisně hrne a kterému nerozumějí, v posledních letech vytrpět.
Pro Číňany a jimi řízené tibetské úřady jsou kočovní drokpové, zdá se, jen jakési nepříjemné položky ve statistice, s nimiž lze jediným podpisem, jediným škrtem pera dle libosti manipulovat. Třeba nařízením změnit v usedlé „vesničany“. O dopady se nikdo nestará. Je to koneckonců pro jejich „dobro“, přesvědčují snad sami sebe úředníci. Drokpové jsou stejnou hříčkou čínského inženýrství jako vše ostatní v okupovaném Tibetu.
Hostina v jačím stanu Vrásčitý Losang s úzkým copánkem zapletených vlasů sedí před stanem z jačí srsti a s gustem vyvrhuje ovci. Bude hostina, před pár dny se mu totiž narodil vnuk. Jeho žena Mingun už netrpělivě postává vedle, voda na plechových kamínkách sycených argalem, sušeným jačím trusem – jediným palivem široko daleko – už vesele bublá.
„Kuchařské umění nomádů je dost jednoduché,“ říká náš řidič, jako by měl potřebu omlouvat to, co bude následovat. Zbytečně. Masitá polévka chutná skvěle, čaj s nezbytným jačím máslem je hustý a výživný a jačí jogurt jako závěrečný chod přímo nepřekonatelný. A že si nikdo nedělá moc starostí s hygienou? Tak už to mezi pastevci chodí.
Losang se chechtá, když mu přes tlumočníka naznačím, že mu závidím svobodný život. Pak zvážní, trochu si povzdechne a říká: „Už to není jako dřív. Loni jsem porazil tolik zvířat, kolik jsem jen mohl, abychom s rodinou přežili. Cítil jsem se pak kvůli nim provinile, jako bych vraždil vlastní děti.“
Po staletí přicházely do vysokohorské stepi změny jen s ročními obdobími. V zimě se zbarvila do rezavě žluté, na jaře vyrašila šťavnatě zelená. Jaci a ovce se svobodně proháněli po svěžích pastvinách skoro 5 000 metrů vysoko. A když se přiblížily zimní mrazy, nomádi hnali stáda do údolí přes horské průsmyky. Ovšem od 50. let minulého století byl Tibet vystaven drastickým metodám komunistických plánovačů. Nomádské rodiny násilně kolektivizovali, tradiční pastevectví nahradilo „novátorství“. Reformy nalinkované odkudsi z Pekingu ovšem zcela ignorovaly zkušenosti drokpů. Tibetský způsob, při němž se zvířata sama pásla, byl shledán „primitivním“ a „nevědeckým“. Výsledkem samozvaného inženýrství byl hlad a erodované pastviny.
Mějte stálé adresy Po zrušení Maových komun rozdělily úřady dobytek jednotlivým rodinám. Očekávaly ovšem, že se na přidělených pastvinách usídlí natrvalo. Tedy že se přestanou toulat a zbudují si „stálé adresy“.
Dalekosáhlé změny – často krajně pochybné, které mají podle úřadů zlepšit životní standard nomádů, přicházejí také do Sengta, pastevecké oblasti na řece Sengge Khamba poblíž posvátného Kailásu, kde žije Losang.
„Stálé domy, ploty a ostnatý drát, to pro nás není,“ vykládá starý kočovník a zuřivě srká horkou polévku. „Možná promladé, ty zajímajímotorky, auta. Ti utíkají do měst, tak jako můj syn – teď dělá v autodílně v Ali, už jsem ho rok neviděl,“ posteskne si. Číňané či k nim loajální „pokrokoví“ Tibeťané vysvětlují nutnost trvalého usídlení pastevců logicky: „Umožňuje to efektivnější budování dalších sociálních projektů, škol, zdravotnických středisek, zavádění elektřiny,“ vysvětloval mi místní úředník v městečku Saga. Úmysl jistě bohulibý. Pro nomády jde však často o změnu nestravitelnou. Nedokážou si v nových podmínkách poradit, zvláště staří, v genech mají zakódovaný zcela jiný způsob existence.
Losangova rodina vlastní jedenáct jaků, sedmnáct ovcí, dva koně a šest koz. Patří v oblasti k těm méně majetným. Živí se, jak se dá – prodávají zvířata, aby si mohli zakoupit ostatní nezbytné potřeby, jako je nepostradatelná ječná mouka. „Prodáváme i jačí máslo a sůl,“ vypráví Losang a vrásčitou rukou hladí svého obrovského mastifa.
„Každý drokpa sní o tom, aby jeho stádo bylo co nejpočetnější, je to nejlepší taktika pro přežití,“ dodává. V drsném prostředí Tibetu, kde se sněhové bouře střídají s obdobími krutých mrazů, často mnoho zvířat vymírá a pastevci se ocitají na mizině. Trvá jim pak celé roky, než dobytek znovu vypiplají. Cyklická pastva a různorodé složení stáda, to byly tradiční klíče k přežití v krutých podmínkách.
Není cesty zpět
Kritici vládních reforem tvrdí, že omezování pohyblivosti drokpů a ohrady přinesou víc škod než užitku.
Je obtížné rozhodnout, jak to opravdu je. Obě strany mají svoji pravdu. Tvrdit, že vše se má zakonzervovat ve středověku, aby neutrpěly jakési „hodnoty“, to je stejně scestné jako namyšleně soudit, že všechno spasí „novoty“. Problémem je, že v Tibetu není nikdo, kdo by citlivě vážil pro a proti, kdo by se zeptal samotných drokpů, co vlastně chtějí. Všechno se dělá hr hr, šéfové u plánovacích stolů jsou až příliš netrpěliví. Když se kácí les, holt létají třísky, chtělo by se dodat.
„Nevěřím, že tibetští nomádi by měli zůstat stejní jako před rokem 1959. Stejně tak jako farmáři v Ohiu žijí dnes jinak než v roce 1900,“ napsal Melvyn Goldstein, americký expert na Tibet.
Ne každý drokpa je stejný jako Losang, který se všeho nového straní v až panické hrůze. Nehledě na to, že mnozí Zápaďané jsou „šokováni“ tím, jak moderní svět vtrhl do „idylických“ tibetských plání, mnozí z nomádů jsou šťastni, když jde jejich životní úroveň nahoru.
Jeden bývalý kočovník, z něhož se stal prosperující podnikatel ve Lhase, říká: „Pro drokpy je obtížné rozhodnout se, zda zůstat v horách, nebo žít usedlejší život. Ovšem mnohé mladé tradiční životní styl nudí. Vždyť pozlátko nového světa je tak lákavé!“ „Zpočátku jsem se cítil nadřazen nad své přátele doma. Létal jsem letadlem, byl jsem i v Pekingu. Ale když jsem se pak vrátil domů, zjistil jsem, že přestože nemají nic, jsou šťastní, zatímco můj nový život vyplňuje jen samý shon a stres,“ vyprávěl muž, který poznal obě nesmiřitelné strany mince.
Ať je to, jak chce, s tradičními tibetskými nomády je to pěkně nahnuté. Zdánlivě sice mají na vybranou, ale zároveň už tuší, že není cesty zpátky. Proces destrukce klasické tibetské civilizace, akcelerovaný čínským humpoláckým přístupem, se zjevně nevyhýbá ani jim.
reklama
Šťastná a nekonečně svobodná. Panečku, to je něco, říkáte si. Nikdo je nehoní, žijí si stranou shonu světa, uprostřed oceánu trávy a barevných koberců kvetoucích rostlin,milují se, kdy se jim zamane, a podřizují se jen svým zvířatům.
Už už začínáte drokpům, tibetským nomádům, kapánek závidět.
Ale má to háček, přímo hák. Takhle nějak můžete přemýšlet při povrchním pohledu z okna teréňáku, který si to šine kolem rozlehlých pastvin a početných stád. Realita se od idylky liší jako láska a nenávist.
Když pak vystoupíte a chvilku pobudete v černých nomádských stanech, kolikrát byste brečeli. Ani ne tak kvůli očividné bídě jejich obyvatel. Spíše kvůli tomu, co museli od toho cizího světa, který se k nim nekompromisně hrne a kterému nerozumějí, v posledních letech vytrpět.
Pro Číňany a jimi řízené tibetské úřady jsou kočovní drokpové, zdá se, jen jakési nepříjemné položky ve statistice, s nimiž lze jediným podpisem, jediným škrtem pera dle libosti manipulovat. Třeba nařízením změnit v usedlé „vesničany“. O dopady se nikdo nestará. Je to koneckonců pro jejich „dobro“, přesvědčují snad sami sebe úředníci. Drokpové jsou stejnou hříčkou čínského inženýrství jako vše ostatní v okupovaném Tibetu.
Hostina v jačím stanu Vrásčitý Losang s úzkým copánkem zapletených vlasů sedí před stanem z jačí srsti a s gustem vyvrhuje ovci. Bude hostina, před pár dny se mu totiž narodil vnuk. Jeho žena Mingun už netrpělivě postává vedle, voda na plechových kamínkách sycených argalem, sušeným jačím trusem – jediným palivem široko daleko – už vesele bublá.
„Kuchařské umění nomádů je dost jednoduché,“ říká náš řidič, jako by měl potřebu omlouvat to, co bude následovat. Zbytečně. Masitá polévka chutná skvěle, čaj s nezbytným jačím máslem je hustý a výživný a jačí jogurt jako závěrečný chod přímo nepřekonatelný. A že si nikdo nedělá moc starostí s hygienou? Tak už to mezi pastevci chodí.
Losang se chechtá, když mu přes tlumočníka naznačím, že mu závidím svobodný život. Pak zvážní, trochu si povzdechne a říká: „Už to není jako dřív. Loni jsem porazil tolik zvířat, kolik jsem jen mohl, abychom s rodinou přežili. Cítil jsem se pak kvůli nim provinile, jako bych vraždil vlastní děti.“
Po staletí přicházely do vysokohorské stepi změny jen s ročními obdobími. V zimě se zbarvila do rezavě žluté, na jaře vyrašila šťavnatě zelená. Jaci a ovce se svobodně proháněli po svěžích pastvinách skoro 5 000 metrů vysoko. A když se přiblížily zimní mrazy, nomádi hnali stáda do údolí přes horské průsmyky. Ovšem od 50. let minulého století byl Tibet vystaven drastickým metodám komunistických plánovačů. Nomádské rodiny násilně kolektivizovali, tradiční pastevectví nahradilo „novátorství“. Reformy nalinkované odkudsi z Pekingu ovšem zcela ignorovaly zkušenosti drokpů. Tibetský způsob, při němž se zvířata sama pásla, byl shledán „primitivním“ a „nevědeckým“. Výsledkem samozvaného inženýrství byl hlad a erodované pastviny.
Mějte stálé adresy Po zrušení Maových komun rozdělily úřady dobytek jednotlivým rodinám. Očekávaly ovšem, že se na přidělených pastvinách usídlí natrvalo. Tedy že se přestanou toulat a zbudují si „stálé adresy“.
Dalekosáhlé změny – často krajně pochybné, které mají podle úřadů zlepšit životní standard nomádů, přicházejí také do Sengta, pastevecké oblasti na řece Sengge Khamba poblíž posvátného Kailásu, kde žije Losang.
„Stálé domy, ploty a ostnatý drát, to pro nás není,“ vykládá starý kočovník a zuřivě srká horkou polévku. „Možná promladé, ty zajímajímotorky, auta. Ti utíkají do měst, tak jako můj syn – teď dělá v autodílně v Ali, už jsem ho rok neviděl,“ posteskne si. Číňané či k nim loajální „pokrokoví“ Tibeťané vysvětlují nutnost trvalého usídlení pastevců logicky: „Umožňuje to efektivnější budování dalších sociálních projektů, škol, zdravotnických středisek, zavádění elektřiny,“ vysvětloval mi místní úředník v městečku Saga. Úmysl jistě bohulibý. Pro nomády jde však často o změnu nestravitelnou. Nedokážou si v nových podmínkách poradit, zvláště staří, v genech mají zakódovaný zcela jiný způsob existence.
Losangova rodina vlastní jedenáct jaků, sedmnáct ovcí, dva koně a šest koz. Patří v oblasti k těm méně majetným. Živí se, jak se dá – prodávají zvířata, aby si mohli zakoupit ostatní nezbytné potřeby, jako je nepostradatelná ječná mouka. „Prodáváme i jačí máslo a sůl,“ vypráví Losang a vrásčitou rukou hladí svého obrovského mastifa.
„Každý drokpa sní o tom, aby jeho stádo bylo co nejpočetnější, je to nejlepší taktika pro přežití,“ dodává. V drsném prostředí Tibetu, kde se sněhové bouře střídají s obdobími krutých mrazů, často mnoho zvířat vymírá a pastevci se ocitají na mizině. Trvá jim pak celé roky, než dobytek znovu vypiplají. Cyklická pastva a různorodé složení stáda, to byly tradiční klíče k přežití v krutých podmínkách.
Není cesty zpět
Kritici vládních reforem tvrdí, že omezování pohyblivosti drokpů a ohrady přinesou víc škod než užitku.
Je obtížné rozhodnout, jak to opravdu je. Obě strany mají svoji pravdu. Tvrdit, že vše se má zakonzervovat ve středověku, aby neutrpěly jakési „hodnoty“, to je stejně scestné jako namyšleně soudit, že všechno spasí „novoty“. Problémem je, že v Tibetu není nikdo, kdo by citlivě vážil pro a proti, kdo by se zeptal samotných drokpů, co vlastně chtějí. Všechno se dělá hr hr, šéfové u plánovacích stolů jsou až příliš netrpěliví. Když se kácí les, holt létají třísky, chtělo by se dodat.
„Nevěřím, že tibetští nomádi by měli zůstat stejní jako před rokem 1959. Stejně tak jako farmáři v Ohiu žijí dnes jinak než v roce 1900,“ napsal Melvyn Goldstein, americký expert na Tibet.
Ne každý drokpa je stejný jako Losang, který se všeho nového straní v až panické hrůze. Nehledě na to, že mnozí Zápaďané jsou „šokováni“ tím, jak moderní svět vtrhl do „idylických“ tibetských plání, mnozí z nomádů jsou šťastni, když jde jejich životní úroveň nahoru.
Jeden bývalý kočovník, z něhož se stal prosperující podnikatel ve Lhase, říká: „Pro drokpy je obtížné rozhodnout se, zda zůstat v horách, nebo žít usedlejší život. Ovšem mnohé mladé tradiční životní styl nudí. Vždyť pozlátko nového světa je tak lákavé!“ „Zpočátku jsem se cítil nadřazen nad své přátele doma. Létal jsem letadlem, byl jsem i v Pekingu. Ale když jsem se pak vrátil domů, zjistil jsem, že přestože nemají nic, jsou šťastní, zatímco můj nový život vyplňuje jen samý shon a stres,“ vyprávěl muž, který poznal obě nesmiřitelné strany mince.
Ať je to, jak chce, s tradičními tibetskými nomády je to pěkně nahnuté. Zdánlivě sice mají na vybranou, ale zároveň už tuší, že není cesty zpátky. Proces destrukce klasické tibetské civilizace, akcelerovaný čínským humpoláckým přístupem, se zjevně nevyhýbá ani jim.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
