MF Dnes: Nová divočina roste za okny
21.8.2004 | PRAHA | MF Dnes | Jiří Sádlo, Petr Pokorný |
Kdo by řekl, že kdysi i chrpa, vlčí mák, koukol či čekanka byly v naší krajině vetřelci
Svět se mění a za okny našich činžáků pomalu vyrůstá nová divočina. Není divu, že se s vegetací něco děje: je jiná doba. Není divu, začíná-li se cosi dít i s námi.
Historický pohled na šíření rostlinných druhů dává tušit trhliny v katastrofickém pojetí současných krajinných změn. Nejméně osm posledních tisíciletí zakoušeli lidé ve střední Evropě svět, který nebyl ani zdaleka stabilní. Vyjádřením těchto změn se stala řada expanzních rostlinných druhů domácího původu nebo - v případě nově se šířících cizinců - druhů invazních. Dnes zažíváme něco podobného, jen v měřítku o něco větším.
Svědectví pylových zrn
O vývoji vegetace v holocénu nás poučuje pylová analýza zrn přítomných v sedimentech. Nebýt vlivu člověka, pozorovali bychom v pylových diagramech patrně totéž co v minulých dobách meziledových pouhý postupný nárůst počtu druhů v první polovině holocénu, následovaný téměř úplnou stagnací. Příchod a vývoj zemědělství však přinesly ve vývoji kulturní krajiny skoky. Zvlášť výrazná je například změna spojená s nástupem vrcholného středověku.
A jak se v pylových diagramech odrážejí naše současné změny? Kupodivu nijak zvlášť. Objevuje se pyl několika nových druhů, například kukuřice, ale jinak jsou změny jen kvantitativní a projevují se jako pokles druhového bohatství spojený s postupným zvyšováním podílu pylových zrn lesních dřevin. Tedy přece něco zásadně nového: les je znovu na postupu. Progresivní vývoj krajinné rozmanitosti, vybičovaný trvalým přísunem dodatkové energie v podobě lidské práce, se náhle obrací. Jak se zdá, nastává doba regrese, doba bezprizorné krajiny člověkem zapomenuté, doba počínajícího návratu k divokému stavu.
Je to regrese kulturní krajiny, degradace čistých, po dlouhá tisíciletí krystalizujících krajinných struktur, zároveň však i návrat k přirozenosti. Les, jak se zdá, přestává být líbivě pohodlným parkem nebo strohou fabrikou na suroviny a stává se tím, čím byl pro nás po většinu holocénu - archetypální divočinou; tajemnou, lákavou i hrozivou.
Zelení cizinci
Rozlišení druhů na domácí druhy expanzní a cizí, zavlečené druhy invazní není bez problémů. Příklady nejméně spornými jsou v době pravěkého rozmachu zemědělství tyto: Expanzními druhy jsou kostřava, lipnice luční, mochna husí, bezkolenec, pelyněk, kohoutek luční, pryskyřník prudký, jitrocel kopinatý, pampeliška podzimní, tořice japonská, černohlávek obecný, jetel plazivý, buk lesní, jedle bělokorá, invazivními druhy jsou lopuchy, pcháč obecný, hadinec obecný, kokoška pastuší tobolka, ježatka kuří noha, blín černý, mák vlčí, kamejka rolní, rýt barvířský, bér zelený, lilek černý, kolenec rolní, penízek rolní.
Pro velkou středověkou změnu je typická expanze psárky luční, řebříčku obecného, bolševníku obecného, jetelu lučního, rozrazilu rezekvítku, mochny plazivé, habru obecného. Invazní druhy představuje rýt žlutý, chrpa modrá, koukol polní, komonice lékařská, pryšec okrouhlý, čekanka obecná, šrucha zelná, později ovsík vyvýšený.
Současnost vystihují druhy, jejichž šíření teprve začalo nebo poslední dobou značně zintenzivnělo. Expanzní jsou zejména třtina křovištní, bez černý, svízel přítula, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá, jasan ztepilý, pelyněk černobýl, invazní zlatobýly, hvězdnice, netýkavky, křídlatky, bolševník velkolepý, borovice vejmutovka, pajasan žláznatý, trnovník akát, kustovnice cizí, loubinec pětilistý, vlčí bob mnoholistý, slunečnice topinambur, třapatka dřípatá, javor jasanolistý. V obou skupinách jde převážně o rostliny náročné na živiny a snadno se šířící. Invazní druhy pocházejí ze Severní Ameriky a z odlehlých částí Asie. Jsou to často dřeviny nebo trvalky; do Evropy se většinou dostaly jako druhy kulturní a zplaněly.
Umělý svět
To nové, čím se liší krajina postmoderní doby od krajiny starších historických období, je dvojího druhu. Na jedné straně vidíme stále větší odpřírodnění: civilizace v nejužším smyslu znamená skoro kompletně umělý svět, kde i denní světlo je syntetické a přírodě je přidělena role pouhé manipulovatelné ozdoby. Umělé květiny a květiny uměle vyšlechtěné jsou si stále podobnější, ale přitom stále vzdálenější svému přírodnímu předobrazu. A na druhé straně jsme svědky nové spontánnosti, kdy i tato zdánlivě pokrotlá příroda stejně nakonec udělá, co chce.
Jaký je tedy vlastně vztah mezi evidentním civilizačním tlakem a stále patrnějším neúspěchem snahy tento tlak dovršit a absolutizovat? Od půle minulého století to vypadalo, že se vztah kultury a natury, člověka a přírody, tak či onak uzavírá. Zrození postagrární krajiny a především její spontánní složky - "nové divočiny" - je však vyústěním, které se nejspíš vůbec nečekalo. Myslelo se a myslívá dosud, že nám příroda (prostředí, krajina, fysis, spontánnost, původnost) užuž v koutě brečí u kolen, zoufalou levačkou si přidržujíc poslední kousky prádélka. Budilo to soucit, obavy i další agresi.
Ekologie sedmdesátých let (např. K. Lorenz či E. P. Odum) v představě založené na mechanistických modelech varovala, že se jednou příroda natahovaná na skřipec utrhne jako natažená pružina a zle se nám pomstí, čímž se znovu realizuje ztracená ekologická stabilita. Ač se jednotlivým předpokládaným možnostem dávala různá hodnotící znaménka a ač se právě na rozdílech v tomto hodnocení diferencoval tábor "ekologický" a "technický", na celkovém rozvrhu situace se v zásadě shodovali všichni a na všech úrovních.
Nedošlo však ani ke konečnému vítězství člověka nad přírodou, ani ke globální ekologické katastrofě, ale ani k uklidnění situace naplněním koncepce trvale udržitelného rozvoje. Potuchly i snahy o jednoduchou a jednoznačnou predikci dalšího vývoje. Co zažíváme dnes, je spíše stav po konci světa, který se skoro nekonal, po triumfu civilizace, k němuž skoro nedošlo, po uvážlivých rozhodnutích, která jsme skoro neudělali. Všechno jen tak napůl. Právě vyhazována z okna, vrací se spontánnost dveřmi.
Expanze byly, jsou a budou
Řečeno co nejlapidárněji: Expanze organismů v holocénu byly, jsou a budou, byť pokaždé jde o jiné druhy. Spolu s invazemi nejsou chorobou moderní krajiny, ale motorem krajinně vegetačního vývoje. Protože se krajina vyvíjí, žádný její stav nelze klást za "normální", a tedy současné krajinné či vegetační změny nejsou vyšinutím z normálu, ale vývojem. Zda pozitivním, či negativním, je jen věcí pohledu. V měnícím se prostředí nejsou expanze alternativou ke stavu bez expanzí, ale k invazím. Nezbývá nám tedy než být rádi, že aspoň něco z původní flóry expanduje, protože historická kontinuita skladby vegetace tak nebude přetržena náporem invazí. Je zřejmé, že dnešek je ve znamení ruderalizace (zesmetištnění) kulturní krajiny, ale na druhé straně také ve znamení počínajícího návratu lesa. Jsme však v přelomové době, což ztěžuje její hodnocení. Už dnes je nový typ krajiny bohatý specifickými jevy a tuto odlišnost lze dobře vykázat. Lze také již diskutovat o tom, co jsou celkově zač dnešní krajinně vegetační procesy, ale kam povedou, to lze zatím spíš jen hádat.
reklama
Svědectví pylových zrn
O vývoji vegetace v holocénu nás poučuje pylová analýza zrn přítomných v sedimentech. Nebýt vlivu člověka, pozorovali bychom v pylových diagramech patrně totéž co v minulých dobách meziledových pouhý postupný nárůst počtu druhů v první polovině holocénu, následovaný téměř úplnou stagnací. Příchod a vývoj zemědělství však přinesly ve vývoji kulturní krajiny skoky. Zvlášť výrazná je například změna spojená s nástupem vrcholného středověku.
A jak se v pylových diagramech odrážejí naše současné změny? Kupodivu nijak zvlášť. Objevuje se pyl několika nových druhů, například kukuřice, ale jinak jsou změny jen kvantitativní a projevují se jako pokles druhového bohatství spojený s postupným zvyšováním podílu pylových zrn lesních dřevin. Tedy přece něco zásadně nového: les je znovu na postupu. Progresivní vývoj krajinné rozmanitosti, vybičovaný trvalým přísunem dodatkové energie v podobě lidské práce, se náhle obrací. Jak se zdá, nastává doba regrese, doba bezprizorné krajiny člověkem zapomenuté, doba počínajícího návratu k divokému stavu.
Je to regrese kulturní krajiny, degradace čistých, po dlouhá tisíciletí krystalizujících krajinných struktur, zároveň však i návrat k přirozenosti. Les, jak se zdá, přestává být líbivě pohodlným parkem nebo strohou fabrikou na suroviny a stává se tím, čím byl pro nás po většinu holocénu - archetypální divočinou; tajemnou, lákavou i hrozivou.
Zelení cizinci
Rozlišení druhů na domácí druhy expanzní a cizí, zavlečené druhy invazní není bez problémů. Příklady nejméně spornými jsou v době pravěkého rozmachu zemědělství tyto: Expanzními druhy jsou kostřava, lipnice luční, mochna husí, bezkolenec, pelyněk, kohoutek luční, pryskyřník prudký, jitrocel kopinatý, pampeliška podzimní, tořice japonská, černohlávek obecný, jetel plazivý, buk lesní, jedle bělokorá, invazivními druhy jsou lopuchy, pcháč obecný, hadinec obecný, kokoška pastuší tobolka, ježatka kuří noha, blín černý, mák vlčí, kamejka rolní, rýt barvířský, bér zelený, lilek černý, kolenec rolní, penízek rolní.
Pro velkou středověkou změnu je typická expanze psárky luční, řebříčku obecného, bolševníku obecného, jetelu lučního, rozrazilu rezekvítku, mochny plazivé, habru obecného. Invazní druhy představuje rýt žlutý, chrpa modrá, koukol polní, komonice lékařská, pryšec okrouhlý, čekanka obecná, šrucha zelná, později ovsík vyvýšený.
Současnost vystihují druhy, jejichž šíření teprve začalo nebo poslední dobou značně zintenzivnělo. Expanzní jsou zejména třtina křovištní, bez černý, svízel přítula, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá, jasan ztepilý, pelyněk černobýl, invazní zlatobýly, hvězdnice, netýkavky, křídlatky, bolševník velkolepý, borovice vejmutovka, pajasan žláznatý, trnovník akát, kustovnice cizí, loubinec pětilistý, vlčí bob mnoholistý, slunečnice topinambur, třapatka dřípatá, javor jasanolistý. V obou skupinách jde převážně o rostliny náročné na živiny a snadno se šířící. Invazní druhy pocházejí ze Severní Ameriky a z odlehlých částí Asie. Jsou to často dřeviny nebo trvalky; do Evropy se většinou dostaly jako druhy kulturní a zplaněly.
Umělý svět
To nové, čím se liší krajina postmoderní doby od krajiny starších historických období, je dvojího druhu. Na jedné straně vidíme stále větší odpřírodnění: civilizace v nejužším smyslu znamená skoro kompletně umělý svět, kde i denní světlo je syntetické a přírodě je přidělena role pouhé manipulovatelné ozdoby. Umělé květiny a květiny uměle vyšlechtěné jsou si stále podobnější, ale přitom stále vzdálenější svému přírodnímu předobrazu. A na druhé straně jsme svědky nové spontánnosti, kdy i tato zdánlivě pokrotlá příroda stejně nakonec udělá, co chce.
Jaký je tedy vlastně vztah mezi evidentním civilizačním tlakem a stále patrnějším neúspěchem snahy tento tlak dovršit a absolutizovat? Od půle minulého století to vypadalo, že se vztah kultury a natury, člověka a přírody, tak či onak uzavírá. Zrození postagrární krajiny a především její spontánní složky - "nové divočiny" - je však vyústěním, které se nejspíš vůbec nečekalo. Myslelo se a myslívá dosud, že nám příroda (prostředí, krajina, fysis, spontánnost, původnost) užuž v koutě brečí u kolen, zoufalou levačkou si přidržujíc poslední kousky prádélka. Budilo to soucit, obavy i další agresi.
Ekologie sedmdesátých let (např. K. Lorenz či E. P. Odum) v představě založené na mechanistických modelech varovala, že se jednou příroda natahovaná na skřipec utrhne jako natažená pružina a zle se nám pomstí, čímž se znovu realizuje ztracená ekologická stabilita. Ač se jednotlivým předpokládaným možnostem dávala různá hodnotící znaménka a ač se právě na rozdílech v tomto hodnocení diferencoval tábor "ekologický" a "technický", na celkovém rozvrhu situace se v zásadě shodovali všichni a na všech úrovních.
Nedošlo však ani ke konečnému vítězství člověka nad přírodou, ani ke globální ekologické katastrofě, ale ani k uklidnění situace naplněním koncepce trvale udržitelného rozvoje. Potuchly i snahy o jednoduchou a jednoznačnou predikci dalšího vývoje. Co zažíváme dnes, je spíše stav po konci světa, který se skoro nekonal, po triumfu civilizace, k němuž skoro nedošlo, po uvážlivých rozhodnutích, která jsme skoro neudělali. Všechno jen tak napůl. Právě vyhazována z okna, vrací se spontánnost dveřmi.
Expanze byly, jsou a budou
Řečeno co nejlapidárněji: Expanze organismů v holocénu byly, jsou a budou, byť pokaždé jde o jiné druhy. Spolu s invazemi nejsou chorobou moderní krajiny, ale motorem krajinně vegetačního vývoje. Protože se krajina vyvíjí, žádný její stav nelze klást za "normální", a tedy současné krajinné či vegetační změny nejsou vyšinutím z normálu, ale vývojem. Zda pozitivním, či negativním, je jen věcí pohledu. V měnícím se prostředí nejsou expanze alternativou ke stavu bez expanzí, ale k invazím. Nezbývá nám tedy než být rádi, že aspoň něco z původní flóry expanduje, protože historická kontinuita skladby vegetace tak nebude přetržena náporem invazí. Je zřejmé, že dnešek je ve znamení ruderalizace (zesmetištnění) kulturní krajiny, ale na druhé straně také ve znamení počínajícího návratu lesa. Jsme však v přelomové době, což ztěžuje její hodnocení. Už dnes je nový typ krajiny bohatý specifickými jevy a tuto odlišnost lze dobře vykázat. Lze také již diskutovat o tom, co jsou celkově zač dnešní krajinně vegetační procesy, ale kam povedou, to lze zatím spíš jen hádat.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
