Právo: Porúří sází na výjimečnost průmyslové krajiny

Kdysi čmoudící a špinavé centrum německého hutního průmyslu, dnes louky, dětská hřiště, muzea a divadla pod širým nebem. I tak může vypadat přerod dělnického Porúří v atraktivní celek, pro nějž se vžil termín průmyslová krajina. „Region zažívá třetí velkou etapu ve svých dějinách. První je spojena s velkou industrializací, pak přišlo propouštění a zavírání dolů, dnes se Porúří stává atraktivní dokonce i pro turisty, kteří chtějí vidět kvalitní moderní architekturu,“ pochvaluje si nadšený místní historik a pracovník stavebního odboru města Gelsenkirchen Wolfram Schneider. V pracovně s výhledem na zatravněnou haldu, jednu z dominant kraje, to dokládá i na historických mapách. Ve 30. letech 19. století, kdy začala těžba uhlí, tu žilo necelých 30 tisíc obyvatel v zapadlých osadách. O pouhých 130 let později se území odpovídající rozloze Pardubického kraje proměnilo v souvislou megapoli o téměř šesti miliónech obyvatel. „Je to vlastně evropský unikát - zcela uměle vytvořená města bez historických center, bez vědomí přirozeného centra a periferie,“ říká Schneider. „Něco podobného lze nalézt snad jen v Británii,“ dodává. Zakázaná města Propojení průmyslu a života mělo kromě znečistěného životního prostředí i další negativní dopad, s nímž architekti dodnes bojují - tvorbu zakázaných měst. „Celý stohektarový areál byl pečlivě střežen a přitom stojí kousek od pomyslného centra Essenu,“ vypráví historik architektury Kurt Reinhardt o dole Celní spolek. Jen pro představu -zakázané město uvnitř Essenu mělo rozlohu dvaapůlkrát větší než pražské Václavské náměstí. „Když pak byla v roce 1993 zastavena těžba i provoz mamutí koksovny, nikdo nevěděl, co si s areálem počít,“ říká Reinhardt. Essenský důl měl ale štěstí: koncem dvacátých let ho postavili architekt Fritz Schupp a Martin Kremmer ve stylu nové věcnosti, a díky tomu se před pěti lety dostal na seznam UNESCO. I když odstávku provozu a rekvalifikaci dělníků zaplatila především Evropská unie ze strukturálních fondů, nemyslí si Reinhardt, že by bylo dobré příliš se na Brusel spoléhat. Pouhé peníze z Bruselu nestačí „Když budete hledat jen peníze, nikdy podobná zaniklá průmyslová centra neoživíte,“ říká a vyjmenovává nadšence i firmy, kteří se v areálu usídlili a lákají experty a turisty. Dnes již důl Celní spolek žije svým vlastním, postindustriálním životem. Je tu luxusní restaurace, kino, vyhlášené designérské centrum, architektonické kanceláře, ale třeba také letní plovárna nebo dvě stě metrů dlouhé kluziště v kulisách obřích tavicích kotlů koksovny. Zatímco Essen vsadil na oživování jedinečné kulturní památky, sousední Gelsenkirchen propaguje principy ekologického bydlení. V mezinárodní soutěži tu před dvěma lety několik architektů ve spolupráci s žáky postavilo originální školu připomínající městečko ze stavebnice Lego obklopené vodní plochou a zelení. Zdejší aktivisté přitom nedají dopustit na vládní programy rekultivace. „Soukromé iniciativy jsou fajn, ale může se stát, že rozvoj města pak zablokuje egosimus jednotlivých firem. Někdo nad tím musí převzít záštitu,“ domnívá se Reinhardt. Japonci vábí turisty Jednou z nejúspěšnějších akcí vlády Severního PorýníVestfálska bylo například uspořádání mezinárodní výstavy stavebnictví, v rámci níž se podařilo vybudovat z dýmajících hald lesy, louky a vodní plochy a provést asanaci řady chátrajících staveb. Dlouhodobě pak zemská výstava přitáhla i architekty zvučných jmen, kteří v zanedbaných porúrských městech vytvořili nová obchodní a kulturní centra. Podstatnou roli tu hrály i zdejší univerzity založené vesměs v 60. letech. Řada z nich má i v celoněmeckém hodnocení výborné renomé nejen v architektonických a designérských oborech, ale například i v sociologii či historii. „Porúří bylo kdysi oblastí, z níž vzešla pozdější Evropská unie. Rádi bychom se stali i impulsem, z něhož se vyvine dynamická Unie 21. století,“ hodnotí region Karl Jasper z düsseldorfského ministerstva dopravy. Péče o dědictví průmyslové kultury spojená s inovacemi a investicemi se Porúří vyplácí už nyní. „Když vidím stovky japonských turistů, kteří si těžební věže fotí stejně jako třeba Braniborskou bránu, vím, že jsme na dobré cestě. Japonský průvodce by totiž nikdy nedoporučil pouhý průměr,“ dodává s úsměvem.

---

reklama

---