Právo: Příliv turistů jezeru Bajkal pomáhá, ale i ubližuje
18.5.2004 | LISTVJANKA | Právo | Eva Vlčková, Břetislav Tureček |
Dva dobře oblečení Rusové si na kapotě luxusní toyoty rozložili uzené ryby a pivo koupené u místních trhovců. Dobrou náladu jim obstarává ještě pohled na temně modrý Bajkal - sibiřské jezero větší než Belgie, jež v sobě skrývá pětinu světových zásob sladké vody, nadto vysoce kvalitní. Po pikniku oba muži smetají odpad včetně igelitu a hliníkových plechovek na kamenitou pláž a spokojeně odjíždějí.
Nic nevystihuje dvě strany mince turistiky na Bajkalu lépe než tato scénka, jakých se jen ve vesničce Listvjanka na jižním cípu jezera odehrávají - zejména o víkendech - stovky. Turisté podporují ekonomické přežití vesničanů, kteří v jiných částech Sibiře sotva přežívají, zároveň ale ničí unikátní přírodu, kvůli níž sem přijeli.
"Přes všechna negativa je dobré, že sem turisté jezdí," řekl Právu Vladimír Dmitrijevič Usoljev z vedení Pribajkalského národního parku. "Největší problém, který je s cestovním ruchem spojen, je ale množství odpadků, které zůstávají na březích jezera."
Hlavní bolest: odpadky
Plastové tácky, kelímky, plechovky a střepy pivních lahví jsou všudypřítomné. Není proto divu, že jen v létě 2002 jich brigádníci v okolí Listvjanky během čtyř měsíců vysbírali na 15 tun. Další hory odpadu pochopitelně lemují i další místa na březích 636 kilometrů dlouhého a 80 kilometrů širokého Bajkalu, nemluvě o odpadu, který voda do 1637 metrů hlubokého jezera už spláchla.
"Cizinci sem většinou přijíždějí obdivovat přírodu a odpadky si také odnášejí. Mnohem horší zkušenost ale máme s Rusy," upřesňuje Usoljev. S domovním odpadem si ostatně nelámou hlavu ani obyvatelé Listvjanky - divoká smetiště, na nichž se často pasou i krávy, jsou na každém kroku.
Bajkalské jezero je coby přírodní fenomén od roku 1996 zapsáno na seznamu UNESCO. Je s ním spojeno 1085 rostlinných a 2595 živočišných druhů. Z 61 druhů bajkalských ryb jich je 30 endemických (nevyskytují se nikde jinde na světě) a v jezeře také žije jediný světový druh sladkovodního tuleně. "Ti se ale zdržují víc v severní části Bajkalu," řekl Právu lodník Pavel, který vyváží rybáře na jezero. "V tuto roční dobu se tuleni často sluní na posledních ledových krách." Obyvatelé bajkalského okolí ale musejí přesto žít. Nejlépe samozřejmě v souladu s pravidly ochrany jedinečné přírody. V Listvjance tak každé ráno ožívají desítky stánků se šperky ze sibiřských polodrahokamů a především s pečenými a sušenými omuly - asi 30centimetrovými endemickými rybami, jejichž zásoby v Bajkalu jsou odhadovány na 250 tisíc tun. Tato ryba má jedinečné jemné maso a je v Rusku synonymem vybrané lahůdky - asi tak jako třeba kaviár..
"Prodávám tu o víkendech, abych si něco přivydělal," vysvětluje Právu penzionovaný zeměměřič Viktor Vladimirovič Ševčenko, zatímco přikládá polínka pod bedýnku s pečenými rybami přichystanými k prodeji. "Cizinci moc nekupují. Naštěstí si občas omuly dají noví Rusové," hovoří s despektem o vrstvě okázale bohatých obyvatel země, kteří se v posledních letech stali synonymem luxusního života a šedé ekonomiky. Příklad z Listvjanky ale ukazuje, že mohou pomoci k přežití i svým méně protřelým spoluobčanům.
reklama
"Přes všechna negativa je dobré, že sem turisté jezdí," řekl Právu Vladimír Dmitrijevič Usoljev z vedení Pribajkalského národního parku. "Největší problém, který je s cestovním ruchem spojen, je ale množství odpadků, které zůstávají na březích jezera."
Hlavní bolest: odpadky
Plastové tácky, kelímky, plechovky a střepy pivních lahví jsou všudypřítomné. Není proto divu, že jen v létě 2002 jich brigádníci v okolí Listvjanky během čtyř měsíců vysbírali na 15 tun. Další hory odpadu pochopitelně lemují i další místa na březích 636 kilometrů dlouhého a 80 kilometrů širokého Bajkalu, nemluvě o odpadu, který voda do 1637 metrů hlubokého jezera už spláchla.
"Cizinci sem většinou přijíždějí obdivovat přírodu a odpadky si také odnášejí. Mnohem horší zkušenost ale máme s Rusy," upřesňuje Usoljev. S domovním odpadem si ostatně nelámou hlavu ani obyvatelé Listvjanky - divoká smetiště, na nichž se často pasou i krávy, jsou na každém kroku.
Bajkalské jezero je coby přírodní fenomén od roku 1996 zapsáno na seznamu UNESCO. Je s ním spojeno 1085 rostlinných a 2595 živočišných druhů. Z 61 druhů bajkalských ryb jich je 30 endemických (nevyskytují se nikde jinde na světě) a v jezeře také žije jediný světový druh sladkovodního tuleně. "Ti se ale zdržují víc v severní části Bajkalu," řekl Právu lodník Pavel, který vyváží rybáře na jezero. "V tuto roční dobu se tuleni často sluní na posledních ledových krách." Obyvatelé bajkalského okolí ale musejí přesto žít. Nejlépe samozřejmě v souladu s pravidly ochrany jedinečné přírody. V Listvjance tak každé ráno ožívají desítky stánků se šperky ze sibiřských polodrahokamů a především s pečenými a sušenými omuly - asi 30centimetrovými endemickými rybami, jejichž zásoby v Bajkalu jsou odhadovány na 250 tisíc tun. Tato ryba má jedinečné jemné maso a je v Rusku synonymem vybrané lahůdky - asi tak jako třeba kaviár..
"Prodávám tu o víkendech, abych si něco přivydělal," vysvětluje Právu penzionovaný zeměměřič Viktor Vladimirovič Ševčenko, zatímco přikládá polínka pod bedýnku s pečenými rybami přichystanými k prodeji. "Cizinci moc nekupují. Naštěstí si občas omuly dají noví Rusové," hovoří s despektem o vrstvě okázale bohatých obyvatel země, kteří se v posledních letech stali synonymem luxusního života a šedé ekonomiky. Příklad z Listvjanky ale ukazuje, že mohou pomoci k přežití i svým méně protřelým spoluobčanům.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
