MF Dnes: Zavlečené rostliny: sklízíme, co jsme zaseli?
12.1.2004 | PRAHA | MF Dnes | Petr Pyšek, Jiří Sádlo |
Invaze nemusí být jen vylodění vojáků v týlu nepřítele. V biologii se jako invazní označují organismy, které se zaviněním člověka dostaly mimo oblast svého přirozeného výskytu a začaly se v novém území šířit. Některé invaze měly zničující důsledky, které jsou dobře známé, například zavlečení králíků do Austrálie, jiné probíhají skrytě a jejich dopady znají jen odborníci. K zavlečeným rostlinám však patří i mnohé hospodářské plodiny.
Rostlinné invaze nejsou žádným „výdobytkem“ moderní vědy.V roce 1833 zakotvila loď Beagle v Bahia Blanca na pobřeží Argentiny a Charles Darwin se rozhodl, že oblast ležící odtud na sever, směrem k Buenos Aires, prozkoumá koňmo. Rozhodně nečekal, že tam jako zhoubné plevele najde dvě původně kulturní rostliny ze Středozemí: statné pichlavé druhy z čeledi hvězdnicovitých, artyčok kardový (Cynara cardunculus) a ostropestřec mariánský (Silybum marianum). Obě rostliny se vyskytovaly jako nejhojnější druhy tamní květeny, pokrývající celé čtvereční kilometry a téměř vytlačující druhy ostatní. Ostnité rostliny mají výhodu v tom, že je dobytek nežere a jejich porosty jsou pro člověka i zvířata téměř neprostupné. Invaze tu přitom musela proběhnout za pouhých několik desítek let, protože v roce 1769 artyčok v Argentině ještě prokazatelně nerostl. Přestože se to příliš často neuvádí, tato invaze ostnitých hvězdnicovitých v Argentině patří svými rozměry mezi vůbec největší v historii.
Odkud kam se stěhují?
Dnes si ekologie v invazních druzích našla nové nosné téma. Co je na invazních rostlinách tak zajímavého? Nebýt člověka, nerostly by dnes tam, kde rostou, a nepůsobily by potíže, z nichž jde vědcům, ochranářům a krajinářům hlava kolem. Mění totiž vlastnosti celých ekosystémů, ohrožují biodiverzitu a podceňovat nelze ani jejich ekonomický dopad.
Historickou kolébkou biologických invazí je Středozemí, hnací silou kulturně historické procesy. Počátky procesu totiž sahají do neolitu, kdy člověk začal přetvářet přírodu kvalitativně jiným způsobem než ostatní velcí savci. Druhy Starého světa mají vyšší invazní potenciál než druhy z jiných kontinentů. Získaly jej v nedávné geologické historii díky dlouhému spojení s člověkem, který je vystavil častým a rozmanitým jevům narušujícím jejich stanoviště, a díky pozitivní zpětné vazbě, již si na tyto jevy vytvořily. Po několika tisíciletích, kdy se ve Středozemí vytvářely vztahy mezi člověkem a dnešními invazními druhy, přišel průlom v podobě objevení Ameriky. Tím se zejména evropským druhům otevřela cesta do ostatních částí světa. Dodnes jsme například schopni na základě složení flóry a fauny čtyř neevropských oblastí s mediteránním klimatem (Jižní Afriky, Kalifornie, Chile a Austrálie) rozpoznat, kterou z nich kolonizovali Angličané a kde jako první přistáli Španělé. Světová mapa rostlinných invazí přesně odráží dědictví především britské koloniální expanze.
Evropané si na nově dobytá území přiváželi rostliny a zvířata, ale také po svém přetvářeli osídlenou krajinu. Vytvářeli takové podmínky, na které byly dovezené organismy zvyklé. V důsledku toho dnes evropské rostliny „škodí“ po celém světě. Přesto i starý kontinent má své pappenheimské. Bohužel se nedá říci, že by je dokonale znal, a tak ho nepřestávají překvapovat…
K nejzasaženějším typům krajin ve světovém měřítku patří již zmíněné oblasti s klimatem středomořského rázu. Problém je o to palčivější, že většina z nich náleží k místům s nejbohatší flórou na světě. Původní květena Jižní Afriky zahrnuje přes 20 000 druhů, z nichž přes 80 procent se nevyskytuje jinde. Přitom v Kapsku se plocha, kterou v nejcennějších rostlinných společenstvech ovládly invazní druhy, v posledním desetiletí 20. století zdvojnásobila. Vysoký stupeň endemismu je příznačný i pro další území zasažená silnými invazemi - Kalifornii a Chile. Invaze travinných společenstev s převahou jednoletých druhů v Severní a Jižní Americe a Austrálii svou dramatičností hravě strčí do kapsy kterýkoli filmový příběh. Odhaduje se, že za posledních 300 let (většinou však posledních 100 let) byla plocha 2 milionů km2 (což odpovídá souhrnné ploše Španělska, Portugalska, Francie, Belgie a Německa) nevratně přetvořena lidským osídlením a zavlečenými exotickými rostlinami. Původní flóra doplatila na to, že se v těchto oblastech před příchodem člověka nevyskytovali velcí stádoví býložravci, kteří vegetaci spásají velmi intenzivně (jihoamerické lamy nebo australští klokani mají pastevní strategii odlišnou). Domácí jednoleté druhy nebyly tudíž na jejich působení adaptovány. Proto třeba euroasijské stepi, kde velcí kopytníci patří k původní fauně, invazemi příliš neutrpěly. V jiných oblastech však byla náhrada původních trávníků za porosty invazních druhů rychlá a dramatická. Velmi náchylné k invazím jsou ostrovy.
Kolik nás stojí?
Zavlékání organismů znamenalo na jedné straně pro člověka zásadní přínos v podobě šíření kulturních druhů; světová potravinářská produkce do značné míry závisí na introdukovaných rostlinách a živočiších. Těžko to chtít nějak měnit a napravovat po mnohatisícileté tradici chovu a pěstování domestikovaných organismů cizího původu - ale kdo si v každodenním životě uvědomuje, že jihoamerická káva je doma v Africe a africké kakao v Jižní Americe? Nebo že steaky z argentinských býků mají původ někde jinde, protože tur domácí je v Argentině jenom hostem?
Na druhé straně jsou tu invazní organismy, tak jak je chápeme dnes, a tady už je to s přínosem horší. Roční ztráty na úrovni států mohou dosahovat desítek až stovek miliard dolarů (nesmíme zapomínat, že mezi invazní organismy patří i virus HIV, který vznikl ve střední Africe, nové kmeny chřipky a řada dalších nemocí). Jedna z nejnovějších studií odhaduje, že biologické invaze stojí lidstvo 5 procent světového HDP - a problém se stupňuje.
Naše tradiční plodiny nejsou původní
* Kulturní organismy jsou většinou nepůvodní, ačkoli jsme si na ně dávno zvykli. Platí to i pro naše země. Většina našich zdánlivě tradičních druhů obilí je původem z východního Středomoří. Téhož původu je však i většina plevelů, přivlečených s obilím už během pravěku (třeba vlčí mák, Papaver rhoeas). Naše širé rodné lány jsou tedy jakousi volnou obdobou původních (a dnes už vlastně zaniklých) obilných stepí východního Středomoří.
* A co chudá a o to vynalézavější lidová kuchyně Podkrkonoší - od sejkor přes apamafelsk po lamprdonu, verncouchák a devítipodlahovou bábu? Příznačné pro ni jsou opět samé zavlečené druhy - bandory (Solanum tuberosum) jsou jihoamerické, koziště (Capra hircus) je východomediteránní, vopich čili libeček (Levisticum officinale) pochází z íránských hor, i ta jablka (Malus domestica) mají prapůvod kdesi v Orientě.
reklama
Odkud kam se stěhují?
Dnes si ekologie v invazních druzích našla nové nosné téma. Co je na invazních rostlinách tak zajímavého? Nebýt člověka, nerostly by dnes tam, kde rostou, a nepůsobily by potíže, z nichž jde vědcům, ochranářům a krajinářům hlava kolem. Mění totiž vlastnosti celých ekosystémů, ohrožují biodiverzitu a podceňovat nelze ani jejich ekonomický dopad.
Historickou kolébkou biologických invazí je Středozemí, hnací silou kulturně historické procesy. Počátky procesu totiž sahají do neolitu, kdy člověk začal přetvářet přírodu kvalitativně jiným způsobem než ostatní velcí savci. Druhy Starého světa mají vyšší invazní potenciál než druhy z jiných kontinentů. Získaly jej v nedávné geologické historii díky dlouhému spojení s člověkem, který je vystavil častým a rozmanitým jevům narušujícím jejich stanoviště, a díky pozitivní zpětné vazbě, již si na tyto jevy vytvořily. Po několika tisíciletích, kdy se ve Středozemí vytvářely vztahy mezi člověkem a dnešními invazními druhy, přišel průlom v podobě objevení Ameriky. Tím se zejména evropským druhům otevřela cesta do ostatních částí světa. Dodnes jsme například schopni na základě složení flóry a fauny čtyř neevropských oblastí s mediteránním klimatem (Jižní Afriky, Kalifornie, Chile a Austrálie) rozpoznat, kterou z nich kolonizovali Angličané a kde jako první přistáli Španělé. Světová mapa rostlinných invazí přesně odráží dědictví především britské koloniální expanze.
Evropané si na nově dobytá území přiváželi rostliny a zvířata, ale také po svém přetvářeli osídlenou krajinu. Vytvářeli takové podmínky, na které byly dovezené organismy zvyklé. V důsledku toho dnes evropské rostliny „škodí“ po celém světě. Přesto i starý kontinent má své pappenheimské. Bohužel se nedá říci, že by je dokonale znal, a tak ho nepřestávají překvapovat…
K nejzasaženějším typům krajin ve světovém měřítku patří již zmíněné oblasti s klimatem středomořského rázu. Problém je o to palčivější, že většina z nich náleží k místům s nejbohatší flórou na světě. Původní květena Jižní Afriky zahrnuje přes 20 000 druhů, z nichž přes 80 procent se nevyskytuje jinde. Přitom v Kapsku se plocha, kterou v nejcennějších rostlinných společenstvech ovládly invazní druhy, v posledním desetiletí 20. století zdvojnásobila. Vysoký stupeň endemismu je příznačný i pro další území zasažená silnými invazemi - Kalifornii a Chile. Invaze travinných společenstev s převahou jednoletých druhů v Severní a Jižní Americe a Austrálii svou dramatičností hravě strčí do kapsy kterýkoli filmový příběh. Odhaduje se, že za posledních 300 let (většinou však posledních 100 let) byla plocha 2 milionů km2 (což odpovídá souhrnné ploše Španělska, Portugalska, Francie, Belgie a Německa) nevratně přetvořena lidským osídlením a zavlečenými exotickými rostlinami. Původní flóra doplatila na to, že se v těchto oblastech před příchodem člověka nevyskytovali velcí stádoví býložravci, kteří vegetaci spásají velmi intenzivně (jihoamerické lamy nebo australští klokani mají pastevní strategii odlišnou). Domácí jednoleté druhy nebyly tudíž na jejich působení adaptovány. Proto třeba euroasijské stepi, kde velcí kopytníci patří k původní fauně, invazemi příliš neutrpěly. V jiných oblastech však byla náhrada původních trávníků za porosty invazních druhů rychlá a dramatická. Velmi náchylné k invazím jsou ostrovy.
Kolik nás stojí?
Zavlékání organismů znamenalo na jedné straně pro člověka zásadní přínos v podobě šíření kulturních druhů; světová potravinářská produkce do značné míry závisí na introdukovaných rostlinách a živočiších. Těžko to chtít nějak měnit a napravovat po mnohatisícileté tradici chovu a pěstování domestikovaných organismů cizího původu - ale kdo si v každodenním životě uvědomuje, že jihoamerická káva je doma v Africe a africké kakao v Jižní Americe? Nebo že steaky z argentinských býků mají původ někde jinde, protože tur domácí je v Argentině jenom hostem?
Na druhé straně jsou tu invazní organismy, tak jak je chápeme dnes, a tady už je to s přínosem horší. Roční ztráty na úrovni států mohou dosahovat desítek až stovek miliard dolarů (nesmíme zapomínat, že mezi invazní organismy patří i virus HIV, který vznikl ve střední Africe, nové kmeny chřipky a řada dalších nemocí). Jedna z nejnovějších studií odhaduje, že biologické invaze stojí lidstvo 5 procent světového HDP - a problém se stupňuje.
Naše tradiční plodiny nejsou původní
* Kulturní organismy jsou většinou nepůvodní, ačkoli jsme si na ně dávno zvykli. Platí to i pro naše země. Většina našich zdánlivě tradičních druhů obilí je původem z východního Středomoří. Téhož původu je však i většina plevelů, přivlečených s obilím už během pravěku (třeba vlčí mák, Papaver rhoeas). Naše širé rodné lány jsou tedy jakousi volnou obdobou původních (a dnes už vlastně zaniklých) obilných stepí východního Středomoří.
* A co chudá a o to vynalézavější lidová kuchyně Podkrkonoší - od sejkor přes apamafelsk po lamprdonu, verncouchák a devítipodlahovou bábu? Příznačné pro ni jsou opět samé zavlečené druhy - bandory (Solanum tuberosum) jsou jihoamerické, koziště (Capra hircus) je východomediteránní, vopich čili libeček (Levisticum officinale) pochází z íránských hor, i ta jablka (Malus domestica) mají prapůvod kdesi v Orientě.
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
