Právo: Zelená hrozba, nebo naděje?

Jiskření v očích jedněch a mrazivý pot na kůži druhých. Tak jde popsat reakce na výsledky nedávného sjezdu Strany zelených. Nejúspěšnější mimoparlamentní subjekt se rozhodl odpoutat od planého politikaření, intrikaření a jiných přírodě se příčících kratochvílí. Důrazně našlápl k hlásání projektu ekologické demokracie, promítající se do řady dalších oblastí - školstvím počínaje a zahraničními vztahy konče. Znuděné, ba apatické vody české politiky, jen občas čeřené nadšenými pokusy upřímných aktivistů snažících se nabídnout voličům alternativu k "profláknutým" stranám, neslibují Zeleným strmý růst popularity, který jsme mohli v sedmdesátých letech zaznamenat v sousedním Německu. Přesto lze najít několik důvodů, proč nelze vyloučit vstup Strany zelených do Poslanecké sněmovny. Za prvé, do čela SZ se postavili konečně lidé přesvědčiví, s dobře vysledovatelnou praxí v nestátním sektoru (Jan Beránek) i exekutivě (Dalibor Stráský). Možná naivní, umanutí, určitě však pracovití. Za druhé, nízký věkový průměr čerstvých lídrů a otevřený přístup k životu může oslovit mladou populaci, nemající zatím příležitost ve volbách efektivně uplatnit protestní hlasy. Loni přišlo volit jen 58 procent lidí... Za třetí, politický půdorys Zelených dostává čitelné kontury jak pro voliče, tak pro partnery. Kdepak snílci přivazující se k Temelínu či přenášející žabičky přes rušné silnice! Do činění máme co s novou generací, kombinující ideové vize s administrativním nadáním a zřetelnou vůlí se prosadit. Poslední dobou se v tuzemské politice s účelovostí roztrhl pytel. Stačí vzpomenout, jak občanští demokraté zahořeli pro přímou volbu prezidenta či komunisté pro Václava Klause. Za takové situace je každý politik s programem vítaný. A poněvadž Zelení již dali najevo, že jako spojence si umějí představit sociální demokraty, unionisty a lidovce (vládnutí s ODS a KSČM si zatrhli ve volebním programu), otevírá se prostor pro - na Západě běžné - vzájemné obohacování mezi proevropskými proudy sociálnědemokratickými, křesťanskodemokratickými, liberálními a enviromentálními. Pozornost by měla zbystřit zejména ČSSD. Přehlížet či bagatelizovat Zelené by se jí nemuselo vyplatit. Jistě, sociální demokracii se možná rodí konkurent, nadto lovící v příbuzných voličských tůních. Uvědomíme-li si však křehkou parlamentní aritmetiku, čas od času zpěněnou voláním reprezentantů menších koaličních stran (naposledy ambiciózní lidovec Ambrozek) po složení pravicového kabinetu, nemůžeme předem odepisovat případný alternativní vládní model, s jeho klady i zápory. Spolupráce se zabetonovanou KSČM by sociální demokraty zdiskreditovala, bratření s ODS by pak učinilo z partajního programu cár papíru vhodného leda k vytapetování Lidového domu. Spoléhat se toliko na koalici s KDU-ČSL a US-DEU by pro ČSSD bylo krajně nevýhodné. Jedním z háčků na celé věci je míra ekologičnosti soc. dem. praktické politiky. Nestačí, že ČSSD má zeleného Špidlu a rodící se "zelenou" platformu Platan. Zapotřebí je aktivovat kontrolky v mozcích ministrů a zákonodárců, spouštějící alarm, kdykoliv je ohrožen Vavrouškův princip trvale udržitelného života. Ne vždy totiž v minulosti zájmy přírody a budoucích lidských generací při rozhodování a hlasování soc. dem. vítězily.

---

reklama

---