Česká plynárenská unie: 51 procent nově postavené kapacity v EU patří plynu

Podle statistiky EWEA v roce 2010 bylo v EU pro výrobu elektřiny z celkově nově postavené kapacity 55,3 GWe plných 51 procent na bázi zemního plynu. Následují OZE s celkově 41 procentním podílem a o zbylých pouhých 8 procent se dělí veškeré nové uhelné, jaderné a olejové elektrárny. Vyrábět elektřinu s účinností 80 – 90 procent žádné jiné zdroje než plynové nedokáží, přiblížit se tomu lze jedině pak v kogeneraci. Pro období příštích nejméně 10 let je nutno najít v ČR palivo cenově přijatelné a ekologické z hlediska dopadů na životní prostředí, a tím je podle studie společnosti ENA nesporně zemní plyn.

„To, že většina nově instalovaných zdrojů v roce 2010 je na bázi zemního plynu není ojedinělé, ale pokračování dlouhodobého trendu,“ říká Oldřich Petržilka, prezident České plynárenské unie a dodává: „už v roce 2009 uhlí patřilo jen 8,7 procenta a 1,6 procenta nukleární energii.“ V letech 2000 – 2010 se zemní plyn spolu s OZE podělil o veškerý čistý přírůstek instalované kapacity v EU. V případě jaderných, uhelných a olejových elektráren došlo navíc k poklesu kapacity – odstavování starých bloků převýšilo výstavbu nových.

Posouzení výhodnosti a rizik využívání uhlí a perspektivu plynu pro teplárenství v ČR řeší i nejnovější studie společnosti ENA. Studie posuzovala, jakou perspektivu budou mít centralizované zdroje ve srovnání s lokálními decentralizovanými zdroji, a také zda by byla přínosem rychlejší náhrada uhlí zemním plynem a/nebo OZE. Zásadním závěrem studie je konstatování, že na teplárenství při posuzování jeho výhodnosti nelze pohlížet jako na celek. Existuje řada ekonomicky a ekologicky životaschopných tepláren, které se mohou vyrovnat s přísnějšími ekologickými limity, ale také existuje i řada tepláren (výtopen), které patří mezi největší znečišťovatele životního prostředí v ČR. Zásadní pro perspektivu teplárenství, ale i pro stát pokud se chce vyhnout velkým problémům, je nastavení dlouhodobě platného legislativního rámce včetně daňové a dotační politiky a emisních limitů. Teplárenství se bez velkých investic neobejde a pro rozhodování o investicích je nutno odhadnout míru rizika. To lze jen v předem jasných podmínkách. Stát by měl také urychleně změnit regulaci cen tak, aby stimulovala investice do rekonstrukcí sítí.

Zdá se, že vlastníci, ať již města nebo soukromí vlastníci či nadnárodní společnosti, omezují výrazně zásadní investice a spoléhají na stát, že problémy teplárenství bude řešit (zejména pokud jde o paliva, hnědé uhlí, ale částečně i biomasu). Pokud se tedy stát nechce dostat do pozice, kdy bude vlastníky tepláren napadán, že v důsledku jeho nerozhodnosti vznikají obrovská rizika spojená s financováním a návratností investic, pak by měl jasně stanovit principy státní politiky. V současné době je trendem navíc odklon od velké energetiky a stále mnohem větší hraje energetika decentralizovaná.

Na tuto skutečnost poukazuje rovněž společná studie společností CityPlan a VIP. Konstatuje, že predikovaný podíl zemního plynu v primárních zdrojích se zdá v současné době podhodnocený, především z hlediska tzv. ostrovních provozů v krizových stavech. Vysokou příležitost pro použití plynu identifikuje studie rovněž v oblasti vyrovnávání připojených výkonů fotovoltaických elektráren. Část dodávek plynu bezesporu bude využita i pro teplárny.

Některé teplárenské společnosti se na novou ekologickou legislativu EU a záměnu paliva již připravují, řada jiných společností se ale přestavbou bohužel nezabývá. Je zřejmé, že teplárenství nepotřebuje dotace a připravené společnosti přežijí.
Hlavní důvody nepříliš dobrého stavu teplárenství v současnosti spatřují někteří odborníci v:
- dlouhodobě monopolním postavení ve vztahu k odběratelům, což vede k neúměrnému a často i neodůvodněnému zvyšování ceny tepla
- ve ztrátách, které v tepelných sítích přesahují i 20 procent (v plynárenských sítích pod 1 procento), což při výrazném nárůstu cen vstupních paliv vytváří velký tlak na zvyšování ceny tepla a vzniku extrémně vysokých emisí, zejména polétavého prachu
- systému regulace cen tepla, kdy ERÚ spíše statisticky zohledňuje výši ztrát bez toho, aby stimuloval jejich snižování. Řada teplárenských společností proto dlouhodobě neinvestovala do modernizace zařízení a snižování emisí
- zvyšování cen uhlí mezi roky 2010 a 2011, které výrazně snížilo výhodnost výroby tepla z uhlí proti např. zemnímu plynu, přitom zvyšování cen uhlí na obvyklou tržní úroveň bude pokračovat.

„Ztráty při dopravě tepla jsou až více než 100 krát vyšší než při dopravě plynu u decentralizovaných zdrojů, výše emisí CO2 vzniklých při dopravě plynu jsou tak nižší o asi 12 milionů tun za rok, než emise vzniklé při dopravě tepla. Plynové zdroje navíc plní už v současné době emisní limity, které budou v EU platné až po roce 2016, respektive jejich emise jsou podstatně nižší,“ říká Vladimír Štěpán, partner společnosti ENA.

Kombinace jaderné energie, tlaku na úspory energie a zvýšení podílu zemního plynu ze současných cca 18 procent na cca 25 procent (průměr EU) jako základu Státní energetické koncepce (SEK) by nesporně umožnily splnit nejen emisní limity stanovené EU, ale také vyrovnat se se snižováním těžby hnědého uhlí, udržet liberalizovaný trh s energiemi s vysokou konkurencí nejen mezi energiemi, ale i mezi dodavateli každého druhu energie, a tím udržet i rozumné ceny energie v ČR a splnit bezpečnostní standardy.