Tiskové zprávy
Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim: Blanický rytíř vyhlášen
10. dubna 2012 | Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim
Dne 6. dubna 2012 bylo již počtrnácté uděleno ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost.
V letošním roce porota vybírala z osmadvaceti nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným:
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za významný počin Věra Dudíková z Benešova, za založení a mnohaletou organizaci festivalu Podblanický hudební podzim. Paní magistra Věra Dudíková se narodila 9. července 1943 v Husinci. Po vystudování vysoké školy nejprve působila jako učitelka na základní škole, od roku 1985 byla zaměstnankyní okresního úřadu a po roce 2002 pracovala na odboru kultury Středočeského kraje. V roce 1984 stála u zrodu festivalu Podblanický hudební podzim, který se postupně stal nejrozsáhlejší přehlídkou klasické hudby v České republice.
Impulsem kulturního počinu věnovaného památce jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného baroka, českého skladatele konce 17. a první poloviny 18. století, Jana Dismase Zelenky, se přitom stal koncert v daleké italské Florencii v roce 1980, který paní Věra Dudíková tehdy navštívila. V programu hojně navštívené akce se objevily i skladby tohoto českého skladatele, kterému, stejně jako dalším tehdy uvedeným autorům, vzdalo obecenstvo hold vestoje. Věra Dudíková se proto po svém návratu do České republiky snažila o Janu Dismasi Zelenkovi zjistit co nejvíc. Ukázalo se však, že moc informací nemají ani ve skladatelově rodišti - Louňovicích pod Blaníkem. Věra Dudíková se ale nenechala odradit. Spřízněnou duši našla v louňovickém děkanovi, páteru Václavu Oktábcovi, který skladatele také obdivoval. Věra Dudíková s Václavem Oktábcem pak hledali způsob, jak Zelenkovu tvorbu přiblížit veřejnosti, jak přesvědčit muzikanty, aby hráli jeho velice krásné, ale náročné skladby. K hudebnímu festivalu to pak byl už jen pomyslný krůček.
První ročník Podblanického hudebního podzimu se uskutečnil v roce 1984, který byl vyhlášen Rokem české hudby a v Louňovicích byl odhalen Zelenkův pomník. Pořadatelé ale nakonec upustili od záměru spojit název přehlídky jen se jménem Jana Dismase Zelenky a přiklonili se k názvu připomínajícímu jižní část středních Čech, region s bohatou uměleckou historií, k němuž se hrdě hlásila řada hudebních i literárních velikánů. A mnozí z nich se ve svých dílech nechali inspirovat bájnou horou Blaník, která je jednou z dominant tohoto kraje.
Počátky festivalu nebyly vůbec jednoduché a získat publikum byla náročné. Tady Věře Dudíkové opět pomohl páter Václav Oktábec. Neúnavně akci propagoval v Louňovicích a ve Vlašimi, kde se také uskutečnily první koncerty. Postupně k nim přibývala další města a obce. Zprvu festival nabídl tři nebo čtyři koncerty, jejich obliba ale rostla, a to jak u veřejnosti, tak interpretů. Na přehlídku přijížděly profesionální i amatérské soubory z celé republiky.
Zlomovým se stal rok 2000, kdy festival přišel o státní podporu. Pod svá křídla si ho vzalo občanské Sdružení profesionálních a dobrovolných kulturních pracovníků, jehož hybnou silou se stala opět Věra Dudíková. V současnosti sdružení pomáhá s organizací festivalu také 19 měst a obcí Středočeského kraje, v nichž se koncerty konají. Přehlídka se tak stala svátkem klasické hudby, místem příjemných setkání a nezapomenutelných zážitků.
A velký podíl na tom má právě Věra Dudíková. Díky ní festival, který vznikl z úcty a lásky k hudbě a hudebním tradicím, nejen splatil morální a duchovní dluh jednomu z největších géniů barokní hudby, Janu Dismasi Zelenkovi, ale zároveň šíří poselství dalších českých hudebních velikánů. Proto si paní Dudíková tímto počinem bezesporu zasluhuje titul Blanického rytíře.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Karel Kočí z Divišova, zejména za mnohaleté působení v oblasti regionálního knihovnictví, dokumentaci a rozvoj kulturního dědictví Divišovska. Pan Karel Kočí se narodil 3. října 1934 v Měchnově v rolnické rodině. Jako dítě školou povinné chodil do obecné i měšťanské školy v Divišově, poté navštěvoval dvouletou tzv. zimní rolnickou školu v Benešově. Po roce 1958, kdy dolehla i na Měchnov socializace vesnice, pracoval s koňmi v rostlinné výrobě. Na jaře roku 1962 Karel Kočí po přechozené chřipce vážně onemocněl plicní chorobou. Po návratu do práce byl zaměstnán jako skladník náhradních dílů pro opravu zemědělských strojů v Divišově a Pavlovicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1994.
Karel Kočí je nositelem tradic knihovnictví na Benešovsku. S knížkou se kamarádí od dětských let, kdy v neděli odpoledne chodil půjčovat knížky místo svého otce, knihovníka v Měchnově. Knihovna v Měchnově vznikla po rozdělení obce Všechlapy v letech 1923 - 1924. Obecní knihovna neměla svou místnost, ale pouze skříňku v bytě knihovníka. Knihy byly zapisovány a baleny u Kočích doma, teprve v roce 1947 byla obecní knihovna zřízena v budově obecní pastoušky. Po smrti otce v roce 1955 byl roku 1957 knihovníkem jmenován Karel Kočí. Během jeho působení byly hojně nakupovány cestopisy, knihy o zahradě, bydlení, přírodě, historii, včetně regionální (např. souvislá řada Sborníků vlastivědných prací z Podblanicka) a místní knihovna vzkvétala. V roce 1965 se stala okresní "vzornou lidovou knihovnou", v roce 1972 obdržela Uznání Krajského národního výboru a v roce 1975 Čestné uznání ministerstva kultury ČSR. V tomto roce např. knižní fond zahrnoval již 2129 knih a 718 titulů časopisů. V roce 1980, kdy se opět stala "vzornou lidovou knihovnou", vypůjčila měchnovská knihovna již 1388 knih a 1047 časopisů, což je na velikost obce úctyhodné. Knihovnictví v Měchnově se Karel Kočí věnuje bezmála již šedesát let.
Na přelomu 50. a 60. let minulého století se Karel Kočí podílel na obnově divadelní tradice ochotnického divadla v Měchnově v rámci vzniku místní osvětová besedy.
Od r. 1974 působí jako správce kostela sv. Martina v Měchnově. Kostelnictví zdědil po svých předcích - kostelníka v Měchnově zastával již jeho děd, babička a otec.
Karel Kočí se dlouhodobě a důkladně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko a Měchnov. Shromáždil a utřídil nepřeberné množství informaci, svědectví, dokumentů, fotografií a publikací. Tento svůj zájem přetavil v publikaci Kronika Měchnova a Šternova, kterou v roce 2010 vydal Městys Divišov. Přípravě podkladů a sepsání Kroniky autor věnoval za uplynulých deset let veškerý volný čas v okresním a státním archivu, při rozhovorech s pamětníky a znalci místní historie, bádáním v matrikách, kronikách i rukopisech atd. Kronika Měchnova a Šternova na 292 stranách textu a 100 stranách obrazových příloh sleduje vývoj Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu českých dějin. Publikace dále popisuje dějiny místního hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy, zachycuje pomístní jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv. Martina v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě sepsal existující i zaniklé chalupy a usedlosti Měchnova a Šternova podle čísel popisných, zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem kraji po roce 1841. Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém zachytil popis života lidí na Divišovsku s důrazem na zemědělské práce, církevní a civilní rok na vesnici. Stostránková příloha knihy podchycuje nejstarší mapy, dobové dokumenty, fotografie rodin a života v obou obcích i jednotlivých stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevil svůj pozitivní vztah k místu, kde celý život žije, a k lidem, se kterými se za svůj bohatý život setkal. Oceněním Blanický rytíř chceme Karlovi Kočímu vyjádřit poděkování a úctu.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Vlasta Kořínková z Miličína, zejména za přínos k udržení amatérské divadelní scény na Podblanicku. Paní Vlasta Kořínková, učitelka a neúnavná propagátorka amatérského divadla na Podblanicku, se narodila dne 13. února 1940 v osadě Záhoříčko u Neustupova. Po ukončení základního vzdělání ve škole v Neustupově se rozhodla pro studium Střední pedagogické školy v Kutné Hoře. Její přání se splnilo a po zdárném absolvování této školy v roce 1958 započala v profesi učitelky základní školy vyučovat děti ve škole v Mladé Vožici.
V roce 1960, po dvouletém působení v tomto podblanickém městě, přešla na základní školu do nedalekého Miličína. Zde, nedaleko svého rodiště, zapustila natrvalo své životní, rodinné i učitelské kořeny. V roce 1997 ukončila sice své působení učitelky na zdejší základní škole odchodem do důchodu, ale účasti na výchově další generace místních ochotníků a rozvíjení slavné tradice amatérského divadla v Miličíně přes zdravotní problémy se nevzdala.
Divadlo v Miličíně má dlouholetou tradici a vznik divadelního spolku sahá až do sedmdesátých let 19. století. V roce 1965 se ale soubor rozpadl. Zašlou slávu miličínského divadla v roce 1975 začal jen připomínat dramatický kroužek místní základní školy, u jehož zrodu stála právě Vlasta Kořínková. Zde spojila lásku k práci s dětmi se svými divadelními zkušenostmi, kdy hrávala divadlo jako mladá učitelka v Mladé Vožici a v Miličíně. Zprvu s dětmi nacvičovala recitaci básniček, pak následovaly písničky a jednoduché divadelní scénky, se kterými vystupovaly děti před veřejností při různých místních příležitostech. Protože děti projevovaly o divadlo skutečný zájem, rozšířila okruh činnosti kroužku o hrané pohádky, se kterými od roku 1976 a v letech pozdějších vystupovaly v místní sokolovně i blízkém okolí Miličína, za značné pozornosti a uznání divácké veřejnosti. Od roku 1975 až do poloviny devadesátých let se plně věnovala dětským divadelníkům a vychovala celou generaci dětí lásce k divadelnictví i kultuře jako takové. Vytvořila tak základ pro pozdější znovuobnovení tradice ochotnického divadla v Miličíně.
V roce 1996 oslovila Vlastu Kořínkovou skupinka zájemců o divadlo z řady jejích bývalých žaček, zda by nemohly hrát v Miličíně divadlo. Tato skupinka stála u obnovy tradice masopustní maškary, kdy vystoupení tvořilo několik scének hraných dětmi i dospělými. Stejná skupinka lidí pak byla i u znovuobnovení ochotnického spolku, jehož vedoucí a režisérkou v jedné osobě se stala právě paní Vlasta Kořínková. Již v květnu téhož roku divadelní spolek začal nacvičovat svou první hru, kde si tak poprvé mohla vyzkoušet vedení dospělých herců. Divadelní spolek se stal součástí Tělovýchovné jednoty Sokol Miličín.
Soubor herců dnes tvoří asi třicet členů, mezi kterými si Vlasta Kořínková vychovává i své nástupce. Ročně amatérští divadelníci sehrají od každého nastudovaného titulu 4 až 5 představení, a to zejména na domácí scéně v miličínské sokolovně, dále v Sedlci, Mladé Vožici, Voticích, ale i na dalších místech Podblanicka. O úrovni představení za vše hovoří ohlas diváků, ale zejména kritika, podle které zdejší představení jednoznačné přesahují obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla. Jednotlivé scény jsou režírovány s citem pro celek, takže hrají nejen ti, kteří vedou dialog, ale i ti, kteří jsou na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka. Paní Vlasta Kořínková si zaslouží čestné ocenění "Blanický rytíř" jako poděkováním za celoživotní nezištnou práci ve prospěch amatérské divadelní scény, oživení tradic i kulturního rozvoje Podblanicka.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům promluvil poslanec PČR Ing. Václav Zemek a starosta města Benešov Ing. Jaroslav Hlavnička. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální velmi hodnotnou pískovcovou sochu Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2012, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 26. března 2013. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací je na začátku března 2013.
Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):
Ing. Karel Bárta z Křížova
Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou
Radko Bílek z Vlašimi
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. z Českých Budějovic
Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem
MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic
Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad Sázavou
Eva Dočkalová z Českého Krumlova
Jaroslava Hocková z Benešova
Antonín Holubovský z Votic
MVDr. Jiří Hostek
Ing. Mojmír Chromý z Benešova
Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic
Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova
Mgr. Václav Kovařík z Benešova
František Mika ze Sedlce-Prčice
František Müller z Vlašimi
Prof. Jaroslav Pánek z Prahy
Pavel Pavlovský z Votic
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic
Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice
Jaroslav Pouzar z Vlašimi
PhDr. Eva Procházková z Benešova
PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy
Alexej Salzman z Mladé Vožice
Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou
František Svatoň z Čestína
Jan Svoboda z Vlašimi
Hana Šedivá z Benešova
Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže
Milan Štědra ze Sázavy
Josef Tomaides z Trhového Štěpánova
Antonín Toula z Křivsoudova
PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova
Rudolf Vaňkát z Vlašimi
Jarmila Zábranská z Vlašimi
Jan Zajíc z Vlašimi
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí
MVDr. Josef Zemánek z Benešova
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost.
V letošním roce porota vybírala z osmadvaceti nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným:
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za významný počin Věra Dudíková z Benešova, za založení a mnohaletou organizaci festivalu Podblanický hudební podzim. Paní magistra Věra Dudíková se narodila 9. července 1943 v Husinci. Po vystudování vysoké školy nejprve působila jako učitelka na základní škole, od roku 1985 byla zaměstnankyní okresního úřadu a po roce 2002 pracovala na odboru kultury Středočeského kraje. V roce 1984 stála u zrodu festivalu Podblanický hudební podzim, který se postupně stal nejrozsáhlejší přehlídkou klasické hudby v České republice.
Impulsem kulturního počinu věnovaného památce jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného baroka, českého skladatele konce 17. a první poloviny 18. století, Jana Dismase Zelenky, se přitom stal koncert v daleké italské Florencii v roce 1980, který paní Věra Dudíková tehdy navštívila. V programu hojně navštívené akce se objevily i skladby tohoto českého skladatele, kterému, stejně jako dalším tehdy uvedeným autorům, vzdalo obecenstvo hold vestoje. Věra Dudíková se proto po svém návratu do České republiky snažila o Janu Dismasi Zelenkovi zjistit co nejvíc. Ukázalo se však, že moc informací nemají ani ve skladatelově rodišti - Louňovicích pod Blaníkem. Věra Dudíková se ale nenechala odradit. Spřízněnou duši našla v louňovickém děkanovi, páteru Václavu Oktábcovi, který skladatele také obdivoval. Věra Dudíková s Václavem Oktábcem pak hledali způsob, jak Zelenkovu tvorbu přiblížit veřejnosti, jak přesvědčit muzikanty, aby hráli jeho velice krásné, ale náročné skladby. K hudebnímu festivalu to pak byl už jen pomyslný krůček.
První ročník Podblanického hudebního podzimu se uskutečnil v roce 1984, který byl vyhlášen Rokem české hudby a v Louňovicích byl odhalen Zelenkův pomník. Pořadatelé ale nakonec upustili od záměru spojit název přehlídky jen se jménem Jana Dismase Zelenky a přiklonili se k názvu připomínajícímu jižní část středních Čech, region s bohatou uměleckou historií, k němuž se hrdě hlásila řada hudebních i literárních velikánů. A mnozí z nich se ve svých dílech nechali inspirovat bájnou horou Blaník, která je jednou z dominant tohoto kraje.
Počátky festivalu nebyly vůbec jednoduché a získat publikum byla náročné. Tady Věře Dudíkové opět pomohl páter Václav Oktábec. Neúnavně akci propagoval v Louňovicích a ve Vlašimi, kde se také uskutečnily první koncerty. Postupně k nim přibývala další města a obce. Zprvu festival nabídl tři nebo čtyři koncerty, jejich obliba ale rostla, a to jak u veřejnosti, tak interpretů. Na přehlídku přijížděly profesionální i amatérské soubory z celé republiky.
Zlomovým se stal rok 2000, kdy festival přišel o státní podporu. Pod svá křídla si ho vzalo občanské Sdružení profesionálních a dobrovolných kulturních pracovníků, jehož hybnou silou se stala opět Věra Dudíková. V současnosti sdružení pomáhá s organizací festivalu také 19 měst a obcí Středočeského kraje, v nichž se koncerty konají. Přehlídka se tak stala svátkem klasické hudby, místem příjemných setkání a nezapomenutelných zážitků.
A velký podíl na tom má právě Věra Dudíková. Díky ní festival, který vznikl z úcty a lásky k hudbě a hudebním tradicím, nejen splatil morální a duchovní dluh jednomu z největších géniů barokní hudby, Janu Dismasi Zelenkovi, ale zároveň šíří poselství dalších českých hudebních velikánů. Proto si paní Dudíková tímto počinem bezesporu zasluhuje titul Blanického rytíře.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Karel Kočí z Divišova, zejména za mnohaleté působení v oblasti regionálního knihovnictví, dokumentaci a rozvoj kulturního dědictví Divišovska. Pan Karel Kočí se narodil 3. října 1934 v Měchnově v rolnické rodině. Jako dítě školou povinné chodil do obecné i měšťanské školy v Divišově, poté navštěvoval dvouletou tzv. zimní rolnickou školu v Benešově. Po roce 1958, kdy dolehla i na Měchnov socializace vesnice, pracoval s koňmi v rostlinné výrobě. Na jaře roku 1962 Karel Kočí po přechozené chřipce vážně onemocněl plicní chorobou. Po návratu do práce byl zaměstnán jako skladník náhradních dílů pro opravu zemědělských strojů v Divišově a Pavlovicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1994.
Karel Kočí je nositelem tradic knihovnictví na Benešovsku. S knížkou se kamarádí od dětských let, kdy v neděli odpoledne chodil půjčovat knížky místo svého otce, knihovníka v Měchnově. Knihovna v Měchnově vznikla po rozdělení obce Všechlapy v letech 1923 - 1924. Obecní knihovna neměla svou místnost, ale pouze skříňku v bytě knihovníka. Knihy byly zapisovány a baleny u Kočích doma, teprve v roce 1947 byla obecní knihovna zřízena v budově obecní pastoušky. Po smrti otce v roce 1955 byl roku 1957 knihovníkem jmenován Karel Kočí. Během jeho působení byly hojně nakupovány cestopisy, knihy o zahradě, bydlení, přírodě, historii, včetně regionální (např. souvislá řada Sborníků vlastivědných prací z Podblanicka) a místní knihovna vzkvétala. V roce 1965 se stala okresní "vzornou lidovou knihovnou", v roce 1972 obdržela Uznání Krajského národního výboru a v roce 1975 Čestné uznání ministerstva kultury ČSR. V tomto roce např. knižní fond zahrnoval již 2129 knih a 718 titulů časopisů. V roce 1980, kdy se opět stala "vzornou lidovou knihovnou", vypůjčila měchnovská knihovna již 1388 knih a 1047 časopisů, což je na velikost obce úctyhodné. Knihovnictví v Měchnově se Karel Kočí věnuje bezmála již šedesát let.
Na přelomu 50. a 60. let minulého století se Karel Kočí podílel na obnově divadelní tradice ochotnického divadla v Měchnově v rámci vzniku místní osvětová besedy.
Od r. 1974 působí jako správce kostela sv. Martina v Měchnově. Kostelnictví zdědil po svých předcích - kostelníka v Měchnově zastával již jeho děd, babička a otec.
Karel Kočí se dlouhodobě a důkladně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko a Měchnov. Shromáždil a utřídil nepřeberné množství informaci, svědectví, dokumentů, fotografií a publikací. Tento svůj zájem přetavil v publikaci Kronika Měchnova a Šternova, kterou v roce 2010 vydal Městys Divišov. Přípravě podkladů a sepsání Kroniky autor věnoval za uplynulých deset let veškerý volný čas v okresním a státním archivu, při rozhovorech s pamětníky a znalci místní historie, bádáním v matrikách, kronikách i rukopisech atd. Kronika Měchnova a Šternova na 292 stranách textu a 100 stranách obrazových příloh sleduje vývoj Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu českých dějin. Publikace dále popisuje dějiny místního hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy, zachycuje pomístní jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv. Martina v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě sepsal existující i zaniklé chalupy a usedlosti Měchnova a Šternova podle čísel popisných, zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem kraji po roce 1841. Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém zachytil popis života lidí na Divišovsku s důrazem na zemědělské práce, církevní a civilní rok na vesnici. Stostránková příloha knihy podchycuje nejstarší mapy, dobové dokumenty, fotografie rodin a života v obou obcích i jednotlivých stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevil svůj pozitivní vztah k místu, kde celý život žije, a k lidem, se kterými se za svůj bohatý život setkal. Oceněním Blanický rytíř chceme Karlovi Kočímu vyjádřit poděkování a úctu.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Vlasta Kořínková z Miličína, zejména za přínos k udržení amatérské divadelní scény na Podblanicku. Paní Vlasta Kořínková, učitelka a neúnavná propagátorka amatérského divadla na Podblanicku, se narodila dne 13. února 1940 v osadě Záhoříčko u Neustupova. Po ukončení základního vzdělání ve škole v Neustupově se rozhodla pro studium Střední pedagogické školy v Kutné Hoře. Její přání se splnilo a po zdárném absolvování této školy v roce 1958 započala v profesi učitelky základní školy vyučovat děti ve škole v Mladé Vožici.
V roce 1960, po dvouletém působení v tomto podblanickém městě, přešla na základní školu do nedalekého Miličína. Zde, nedaleko svého rodiště, zapustila natrvalo své životní, rodinné i učitelské kořeny. V roce 1997 ukončila sice své působení učitelky na zdejší základní škole odchodem do důchodu, ale účasti na výchově další generace místních ochotníků a rozvíjení slavné tradice amatérského divadla v Miličíně přes zdravotní problémy se nevzdala.
Divadlo v Miličíně má dlouholetou tradici a vznik divadelního spolku sahá až do sedmdesátých let 19. století. V roce 1965 se ale soubor rozpadl. Zašlou slávu miličínského divadla v roce 1975 začal jen připomínat dramatický kroužek místní základní školy, u jehož zrodu stála právě Vlasta Kořínková. Zde spojila lásku k práci s dětmi se svými divadelními zkušenostmi, kdy hrávala divadlo jako mladá učitelka v Mladé Vožici a v Miličíně. Zprvu s dětmi nacvičovala recitaci básniček, pak následovaly písničky a jednoduché divadelní scénky, se kterými vystupovaly děti před veřejností při různých místních příležitostech. Protože děti projevovaly o divadlo skutečný zájem, rozšířila okruh činnosti kroužku o hrané pohádky, se kterými od roku 1976 a v letech pozdějších vystupovaly v místní sokolovně i blízkém okolí Miličína, za značné pozornosti a uznání divácké veřejnosti. Od roku 1975 až do poloviny devadesátých let se plně věnovala dětským divadelníkům a vychovala celou generaci dětí lásce k divadelnictví i kultuře jako takové. Vytvořila tak základ pro pozdější znovuobnovení tradice ochotnického divadla v Miličíně.
V roce 1996 oslovila Vlastu Kořínkovou skupinka zájemců o divadlo z řady jejích bývalých žaček, zda by nemohly hrát v Miličíně divadlo. Tato skupinka stála u obnovy tradice masopustní maškary, kdy vystoupení tvořilo několik scének hraných dětmi i dospělými. Stejná skupinka lidí pak byla i u znovuobnovení ochotnického spolku, jehož vedoucí a režisérkou v jedné osobě se stala právě paní Vlasta Kořínková. Již v květnu téhož roku divadelní spolek začal nacvičovat svou první hru, kde si tak poprvé mohla vyzkoušet vedení dospělých herců. Divadelní spolek se stal součástí Tělovýchovné jednoty Sokol Miličín.
Soubor herců dnes tvoří asi třicet členů, mezi kterými si Vlasta Kořínková vychovává i své nástupce. Ročně amatérští divadelníci sehrají od každého nastudovaného titulu 4 až 5 představení, a to zejména na domácí scéně v miličínské sokolovně, dále v Sedlci, Mladé Vožici, Voticích, ale i na dalších místech Podblanicka. O úrovni představení za vše hovoří ohlas diváků, ale zejména kritika, podle které zdejší představení jednoznačné přesahují obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla. Jednotlivé scény jsou režírovány s citem pro celek, takže hrají nejen ti, kteří vedou dialog, ale i ti, kteří jsou na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka. Paní Vlasta Kořínková si zaslouží čestné ocenění "Blanický rytíř" jako poděkováním za celoživotní nezištnou práci ve prospěch amatérské divadelní scény, oživení tradic i kulturního rozvoje Podblanicka.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům promluvil poslanec PČR Ing. Václav Zemek a starosta města Benešov Ing. Jaroslav Hlavnička. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální velmi hodnotnou pískovcovou sochu Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2012, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 26. března 2013. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací je na začátku března 2013.
Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):
Ing. Karel Bárta z Křížova
Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou
Radko Bílek z Vlašimi
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. z Českých Budějovic
Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem
MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic
Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad Sázavou
Eva Dočkalová z Českého Krumlova
Jaroslava Hocková z Benešova
Antonín Holubovský z Votic
MVDr. Jiří Hostek
Ing. Mojmír Chromý z Benešova
Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic
Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova
Mgr. Václav Kovařík z Benešova
František Mika ze Sedlce-Prčice
František Müller z Vlašimi
Prof. Jaroslav Pánek z Prahy
Pavel Pavlovský z Votic
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic
Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice
Jaroslav Pouzar z Vlašimi
PhDr. Eva Procházková z Benešova
PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy
Alexej Salzman z Mladé Vožice
Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou
František Svatoň z Čestína
Jan Svoboda z Vlašimi
Hana Šedivá z Benešova
Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže
Milan Štědra ze Sázavy
Josef Tomaides z Trhového Štěpánova
Antonín Toula z Křivsoudova
PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova
Rudolf Vaňkát z Vlašimi
Jarmila Zábranská z Vlašimi
Jan Zajíc z Vlašimi
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí
MVDr. Josef Zemánek z Benešova
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
