Správa NP Šumava: Čtvrtstoletí Národního parku Šumava – Vývoj horské smrčiny

Obnoví se les sám nebo mu musí člověk pomoci? To je jedna z otázek, na kterou nám horská smrčina na Šumavě už dala jasnou odpověď. Díky tomu, že byl před 25 lety založen Národní park Šumava a my můžeme na části jeho území sledovat přírodní procesy, podařilo se uvést na pravou míru řadu zažitých polopravd a mýtů.

Horskou smrčinou jsou nazývány lesy, vyskytující se na Šumavě nad 1200 metrů nad mořem. Kvůli drsným životním podmínkám se v těchto nadmořských výškách objevují převážně dvě dřeviny, dominantní smrk ztepilý doplněný jeřábem ptačím. Největším územím horských smrčin, které se ponechaly přirozenému vývoji po kůrovcovém žíru, jsou oblasti Modravských slatí, Velká a Malá Mokrůvka a kar Plešného jezera. Tyto plochy byly napadeny lýkožroutem smrkovým (kůrovcem) v polovině devadesátých let.

„Rozhodnout o bezzásahovosti bylo tehdy velmi těžké. Rozhořely se vášně, které neutichly dodnes a spoustu věcí, které se v rozpadajícím lese dějí, jsme pouze tušili. Dnes už ale mnohé děje, o kterých se diskutovalo, například to, jestli se les sám dokáže obnovit a jak bude vypadat, nebo jakou úlohu mají pionýrské dřeviny, můžeme s určitostí popsat a hlavně je můžeme sledovat na vlastní oči,“ tvrdí ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený, který v polovině 90 let prosazoval bezzásahovost a přirozený vývoj horské smrčiny na Modravsku.

„Odborníci se tehdy domnívali, že obnova proběhne podle velkého vývojového cyklu lesa, tedy že po odumření horního stromového patra na plochu nalétnou nejdříve pionýrské dřeviny, jako bříza, osika, jeřáb a další. Tyto dřeviny postupem času připraví plochu pro vývoj náročnějších druhů, jako je smrk, který se do porostu navrátí po delší době. Teď už ale víme, že smrk si dokáže vytvářet tak zvanou banku zmlazení, která roste v podrostu dospělého lesa. Les je tak neustále připravený na disturbance, tedy na rozpad horního stromového patra. Odumření dospělých stromů umožní přístup světla do podrostu a malé stromky, které doposud čekali v zástinu na svoji šanci, ji pro svůj růst dostanou. Díky prosvětlení lesa se v těchto porostech také zvýší zastoupení jeřábu ptačího,“ vysvětluje ekolog lesa Správy Národního parku Šumava Jaroslav Červenka.

Jeřáb, jako jedna z pionýrských dřevin se ve větších počtech vyskytuje v porostech jen několik let po disturbanci, pak jej přerostou smrky. V dospělém porostu jich zůstane jen velice málo. Potvrdilo se také to, že struktura „nového“ lesa prakticky kopíruje strukturu toho původního. Nové smrky se totiž uchytí většinou na příhodných stanovištích pro jejich růst. Nejvíce semenáčků roste na ležících, rozkládajících se kmenech bývalých generací smrků nebo blízko stojících stromů či souší.

„Na místech po kalamitě zůstalo poměrně velké množství smrků s tloušťkou kmene 7 cm až 30 cm, těch je tu dnes zhruba 190 kusů na hektar, dále průměrně 5 smrků na hektar o průměru kmene větším než 30 cm. Tyto stromy jsou kostrou budoucího lesa a jsou i zárukou jeho bohaté věkové struktury,“ potvrzuje Pavel Hubený.

„Rozpočítáme-li tuto hustotu podle podílu smrků různého stáří v tloušťkových stupních, zjistíme, že se tu rýsuje bohatě strukturovaný přírodní les. Můžeme odhadovat, že po kůrovcovém žíru přežilo na Modravských slatích 22 smrků na hektar starších 100 let a cca 1 smrk starší 200 let na 10 hektarů. Ve zmlazení je pak cca 245 smrků na hektar ve stáří 40-60 let a přes 3000 smrků na hektar ve věku do 40 let. Přitom zhruba na pětině území ponechaného bez těžeb zůstaly dosud zachovány skupiny starých smrkových porostů, které zatím odolaly útokům kůrovce,“ doplňuje.

Smrčky, které doslova živoří pod vzrostlými stromy, přitom dokážou velmi dobře klamat tělem. Zaznamenali jsme například smrk, který ve svých 350 letech měl průměr kmene pouze okolo 18 centimetrů. Navíc počty stromků na hektaru také nejsou zanedbatelné. V průměru se vyskytuje v horských smrčinách šest tisíc stromků na hektar. Ale jedná se o průměr.

„V průběhu let proběhne mezi nejmladšími stromky určitá selekce, kdy přežijí pouze ty nejsilnější a jak je vidět například na Trojmezné, na hektaru může zůstat jen okolo 300 dospělých stromů. I to je ale dostatečné, navíc stromy s větším prostorem k růstu mají lepší kořenový systém, níže položenou korunu a díky tomu mohou lépe odolávat jak větrům, tak i kůrovci,“ říká Jaroslav Červenka.

Přirozená obnova horské smrčiny po orkánu Kyrill, probíhá také například v okolí rozhledny Poledník.

„Chápu, že pro mnohé návštěvníky to je hrozný zážitek. Na první pohled se totiž může zdát, že tady žádné přirozené zmlazení není, vše je hnědé, ponuré, mrtvé. Je ale třeba se podívat podrobněji. Mnohé stromky ještě nejsou vidět, vždyť od Kyrilla uběhlo pouhých devět let a od kůrovcového žíru teprve šest, maximálně sedm let. Za takových deset let, což v životě lesa není žádná doba, to ale právě tady bude vypadat úplně jinak, o dost zeleněji, podobně, jako třeba na Velké a Malé Mokrůvce,“ je přesvědčený ředitel Pavel Hubený.

Návštěvníci se o obnově horské smrčiny mohou na vlastní oči přesvědčit například v okolí cesty z Modravy na Březník nebo na naučné stezce s názvem Horská smrčina, která vede kolem Plešného jezera.