Tiskové zprávy
Česká krajina: Dülmenský pony: tragický omyl vedl k zániku posledního stáda divokých koní na kontinentu
Jen několik desetiletí chybělo k tomu, aby v Německu přežila až do současnosti unikátní populace divoce žijících koní. Kvůli osudové chybě je však dülmenský pony ve své autentické podobě navždy ztracen.
Dülmenský pony byl jedinou z několika populací divoce žijících koní v Německu, která přežila až do začátku 20. století. O zvířatech žijících divoce v oblasti Merfleder Bruch se zachovaly první zprávy již z roku 1316.
Jejich stáda žila, podobně jako divoké populace koní na Britských ostrovech, v podmáčené bažinaté krajině s vřesovišti, která byla lidmi po staletí pokládána za nevhodnou k zemědělství. Nezájem lidí o půdu tak poskytl koním životní prostor. Koně zde navíc po staletí chránil rod Merfeldů na základě svých práv na lov a rybolov na svém panství,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.
Dülmenský pony, zvaný dříve také Merfeldův divoký kůň, přitom nebyl jedinou divoce žijící populací v Německu. Další populace se vyskytovaly v Emscherbruchu, ale i Duisburgském lese nebo v Davertu. Tyto oblasti byly rozsáhlejší a méně vlhké než Merfelder Bruch.
Zvířata v nich byla podle dobových záznamů větší a robustnější. Postupně však zanikly. Kroniky zachytily například konec divokých stád v Emscherbruchu. Během napoleonských válek táhl touto oblastí vévoda z Arenbergu se svým regimentem a všechny zdejší koně nechal pochytat a zkrotit pro potřeby armády.
V Německu tak zůstali již jen koně z Dülmenu. Když pozemky s dülmenskými pony přešly na šlechtickou rodinu von Croy, uvědomovali si majitelé, že zde zřejmě přežívají poslední divocí koně v Německu. „Zároveň si byli vědomi, že se ve stádech projevil také vliv domácích koní, protože kromě většiny hnědě zbarvených zvířat se občas vykytovali také ryzáci nebo šedivě zbarvení koně. I přesto šlo o naprosto unikátní populaci, která minimálně od čtrnáctého století žila ve volné přírodě,“ pokračuje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina.
V roce 1847 se Alfred von Croy rozhodl, že pro koně na svých pozemcích vytvoří rezervaci, která pomůže ohroženým zvířatům přežít. Díky tomu nepotkal dülmenské koně osud ostatních divoce žijících stád v Německu.
Protože hřebci starší jednoho roku se každoročně pokoušeli založit vlastní stáda, vyhledávali klisny a bojovali spolu o šanci spářit se s nimi, vznikaly okolním zemědělcům škody a docházelo k nebezpečným situacím. Proto byla v roce 1907 zavedena nová tradice každoročního odchytu mladých koní, která připadá na poslední sobotu v květnu.
Přes pokusy o záchranu však koně z Dülmenu potkal smutný osud. Kvůli obavám z inbreedingu, tedy příbuzenské plemenitby, uvnitř malé a uzavřené populace začali být počátkem 20. století ke stádu připouštěni také hřebci dalších plemen – například velšští pony, mongolští koně nebo huculové. „Tím začali koně z Dülmenu nenávratně ztrácet svoji autenticitu,“ doplnil Dalibor Dostál.
Osudová rána pro poslední divoce žijící koně kontinentu pak přišla v polovině 20. století. V té době totiž vědci považovali za divokého předka koní šedivě zbarveného tarpana. Od roku 1957 proto začali být připouštěni k místním klisnám jen hřebci plemene polský konik, které bylo vyšlechtěno právě proto, aby svým šedivým zbarvením odpovídalo tehdejším představám o vzhledu tarpanů.
Stáda dülmenských pony, která tvořila původně zvířata s hnědou srstí a černě zbarvenou hřívou, získala po několika letech cílené „záchranné“ plemenitby šedivé zbarvení. V současnosti je proto již prakticky nelze rozeznat od polských koniků.
Tragédie tohoto kroku vyšla najevo až v roce 2009. Tehdy genetické analýzy archaické DNA ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v Evropě byl právě hnědák, tedy zvířata s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu. Další výzkumy pak ukázaly, že šedivě zbarvený tarpan byl ve skutečnosti spíše zdivočelý domácí kůň.
„Bohužel jak se později ukázalo, namísto přimísení „divoké krve“ došlo křížením s polskými koniky a dalšími plemeny k nenahraditelné a nevratné ztrátě původní identity dülmenských pony. I když již v 19. stol. majitelé panství věděli, že stádo není zcela čistokrevné a projevil se v něm vliv domácích koní, šlo velmi pravděpodobně o jednu z posledních kontinentálních populací, která si i díky divokému způsobu života a částečné izolaci od domácích koní zachovala nejenom vzhled, genetickou výbavu, ale i chování původních evropských koní,“ konstatoval Miloslav Jirků.
„Až příliš pozdě se zjistilo, že původní zbarvení dülmenských pony ve skutečnosti odpovídalo divokým koním. Bohužel, kvůli chybné sázce části vědců na šedivě zbarveného tarpana, tak Evropa přišla o poslední stádo vzhledově autentických koní, kteří na kontinentu žili ve volné přírodě. V Evropě tak zůstala již jen jediná populace divoce žijících koní, kteří nebyli křížení s jinými plemeny. A to mimo kontinent, na Britských ostrovech v oblasti Exmooru,“ upozorňuje Dalibor Dostál. Není bez zajímavosti, že koně z Dülmenu ve své původní, autentické podobě byli koním z Exmooru nápadně podobní, což ukazují dobové fotografie ještě v 30. letech 20. století.
I když se v televizních reportážích, dokumentech a populárních magazínech stále objevují informace o dülmenských pony, jako o „posledních divokých koních kontinentu“, ve skutečnosti z nich zůstal pouze název. Křížením s polským konikem přišlo místní stádo o všechny znaky autentických divokých koní. V současnosti žije na pozemcích o rozloze 350 ha na tři stovky koní.
Přesné údaje o dülmenských koních by mohl přinést jen genetický výzkum původní populace, přičemž samozřejmě ani u ní nelze vyloučit významný vliv domácích koní, případně že celá populace ve skutečnosti vzešla ze zdivočelých domácích koní.
„Z dnešního pohledu těžko pochopitelný postup křížení s dalšími plemeny, který vedl k zániku poslední kontinentální populace koní možná přímo odvozených z původní divoké linie, ovšem nijak nevybočoval z dobové praxe. Za účelem „osvěžení krve“ uzavřené populace koně Převalského chované v zajetí přistoupila ke křížení s domácími koňmi i sovětská stanice Askanija Nova na Ukrajině. Podobný postup byl ve stanici Askanija Nova zvolen také v případě zubrů křížených s americkým bizonem. Tento způsob však naštěstí nebyl u koní Převalského dlouhodobě akceptován dalšími chovateli, podobně nejsou do chovu čistokrevných zubrů zařazováni jejich kříženci s bizony,“ uzavírá Miloslav Jirků.
Dülmenský pony byl jedinou z několika populací divoce žijících koní v Německu, která přežila až do začátku 20. století. O zvířatech žijících divoce v oblasti Merfleder Bruch se zachovaly první zprávy již z roku 1316.
Jejich stáda žila, podobně jako divoké populace koní na Britských ostrovech, v podmáčené bažinaté krajině s vřesovišti, která byla lidmi po staletí pokládána za nevhodnou k zemědělství. Nezájem lidí o půdu tak poskytl koním životní prostor. Koně zde navíc po staletí chránil rod Merfeldů na základě svých práv na lov a rybolov na svém panství,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.
Dülmenský pony, zvaný dříve také Merfeldův divoký kůň, přitom nebyl jedinou divoce žijící populací v Německu. Další populace se vyskytovaly v Emscherbruchu, ale i Duisburgském lese nebo v Davertu. Tyto oblasti byly rozsáhlejší a méně vlhké než Merfelder Bruch.
Zvířata v nich byla podle dobových záznamů větší a robustnější. Postupně však zanikly. Kroniky zachytily například konec divokých stád v Emscherbruchu. Během napoleonských válek táhl touto oblastí vévoda z Arenbergu se svým regimentem a všechny zdejší koně nechal pochytat a zkrotit pro potřeby armády.
V Německu tak zůstali již jen koně z Dülmenu. Když pozemky s dülmenskými pony přešly na šlechtickou rodinu von Croy, uvědomovali si majitelé, že zde zřejmě přežívají poslední divocí koně v Německu. „Zároveň si byli vědomi, že se ve stádech projevil také vliv domácích koní, protože kromě většiny hnědě zbarvených zvířat se občas vykytovali také ryzáci nebo šedivě zbarvení koně. I přesto šlo o naprosto unikátní populaci, která minimálně od čtrnáctého století žila ve volné přírodě,“ pokračuje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina.
V roce 1847 se Alfred von Croy rozhodl, že pro koně na svých pozemcích vytvoří rezervaci, která pomůže ohroženým zvířatům přežít. Díky tomu nepotkal dülmenské koně osud ostatních divoce žijících stád v Německu.
Protože hřebci starší jednoho roku se každoročně pokoušeli založit vlastní stáda, vyhledávali klisny a bojovali spolu o šanci spářit se s nimi, vznikaly okolním zemědělcům škody a docházelo k nebezpečným situacím. Proto byla v roce 1907 zavedena nová tradice každoročního odchytu mladých koní, která připadá na poslední sobotu v květnu.
Přes pokusy o záchranu však koně z Dülmenu potkal smutný osud. Kvůli obavám z inbreedingu, tedy příbuzenské plemenitby, uvnitř malé a uzavřené populace začali být počátkem 20. století ke stádu připouštěni také hřebci dalších plemen – například velšští pony, mongolští koně nebo huculové. „Tím začali koně z Dülmenu nenávratně ztrácet svoji autenticitu,“ doplnil Dalibor Dostál.
Osudová rána pro poslední divoce žijící koně kontinentu pak přišla v polovině 20. století. V té době totiž vědci považovali za divokého předka koní šedivě zbarveného tarpana. Od roku 1957 proto začali být připouštěni k místním klisnám jen hřebci plemene polský konik, které bylo vyšlechtěno právě proto, aby svým šedivým zbarvením odpovídalo tehdejším představám o vzhledu tarpanů.
Stáda dülmenských pony, která tvořila původně zvířata s hnědou srstí a černě zbarvenou hřívou, získala po několika letech cílené „záchranné“ plemenitby šedivé zbarvení. V současnosti je proto již prakticky nelze rozeznat od polských koniků.
Tragédie tohoto kroku vyšla najevo až v roce 2009. Tehdy genetické analýzy archaické DNA ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v Evropě byl právě hnědák, tedy zvířata s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu. Další výzkumy pak ukázaly, že šedivě zbarvený tarpan byl ve skutečnosti spíše zdivočelý domácí kůň.
„Bohužel jak se později ukázalo, namísto přimísení „divoké krve“ došlo křížením s polskými koniky a dalšími plemeny k nenahraditelné a nevratné ztrátě původní identity dülmenských pony. I když již v 19. stol. majitelé panství věděli, že stádo není zcela čistokrevné a projevil se v něm vliv domácích koní, šlo velmi pravděpodobně o jednu z posledních kontinentálních populací, která si i díky divokému způsobu života a částečné izolaci od domácích koní zachovala nejenom vzhled, genetickou výbavu, ale i chování původních evropských koní,“ konstatoval Miloslav Jirků.
„Až příliš pozdě se zjistilo, že původní zbarvení dülmenských pony ve skutečnosti odpovídalo divokým koním. Bohužel, kvůli chybné sázce části vědců na šedivě zbarveného tarpana, tak Evropa přišla o poslední stádo vzhledově autentických koní, kteří na kontinentu žili ve volné přírodě. V Evropě tak zůstala již jen jediná populace divoce žijících koní, kteří nebyli křížení s jinými plemeny. A to mimo kontinent, na Britských ostrovech v oblasti Exmooru,“ upozorňuje Dalibor Dostál. Není bez zajímavosti, že koně z Dülmenu ve své původní, autentické podobě byli koním z Exmooru nápadně podobní, což ukazují dobové fotografie ještě v 30. letech 20. století.
I když se v televizních reportážích, dokumentech a populárních magazínech stále objevují informace o dülmenských pony, jako o „posledních divokých koních kontinentu“, ve skutečnosti z nich zůstal pouze název. Křížením s polským konikem přišlo místní stádo o všechny znaky autentických divokých koní. V současnosti žije na pozemcích o rozloze 350 ha na tři stovky koní.
Přesné údaje o dülmenských koních by mohl přinést jen genetický výzkum původní populace, přičemž samozřejmě ani u ní nelze vyloučit významný vliv domácích koní, případně že celá populace ve skutečnosti vzešla ze zdivočelých domácích koní.
„Z dnešního pohledu těžko pochopitelný postup křížení s dalšími plemeny, který vedl k zániku poslední kontinentální populace koní možná přímo odvozených z původní divoké linie, ovšem nijak nevybočoval z dobové praxe. Za účelem „osvěžení krve“ uzavřené populace koně Převalského chované v zajetí přistoupila ke křížení s domácími koňmi i sovětská stanice Askanija Nova na Ukrajině. Podobný postup byl ve stanici Askanija Nova zvolen také v případě zubrů křížených s americkým bizonem. Tento způsob však naštěstí nebyl u koní Převalského dlouhodobě akceptován dalšími chovateli, podobně nejsou do chovu čistokrevných zubrů zařazováni jejich kříženci s bizony,“ uzavírá Miloslav Jirků.
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
