Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i.: Perspektivy a rizika pěstování trnovníku akátu

V České republice se s běžným lesnickým použitím akátu pro jeho značná ekologická rizika zatím nepočítá, ale existují situace, kdy může tato dřevina i u nás nalézt uplatnění, ať už se jedná o energetické kultury, lignikultury nebo o městskou zeleň. V Evropské unii jsou přitom země, např. Maďarsko a Rumunsko, kde je akát významnou součástí hospodářských lesů. V řadě situací je naopak třeba proti akátu nekompromisně zasahovat a mít k dispozici informace o postupech jeho likvidace.

Jeho možné perspektivní pěstování a rizika zhodnotili vědci z České zemědělské univerzity v Praze ve svém článku „Trnovník akát – jeho množení, pěstování a likvidace“, který byl publikován v časopise Zprávy lesnického výzkumu. Shrnují v něm zahraniční poznatky od semenářství přes školkařskou produkci, pěstování až po postupy jeho likvidace. Obzvláště v kontextu posledních let s extrémně nízkými srážkami a nadprůměrnými teplotami mohou být tyto informace zajímavé a důležité.
Akát lze rozmnožovat generativně a vegetativně. V běžných případech se častěji používá osivo z kvalitních porostů, ale elitní stromy a kultivary se rozmnožují vegetativně, a to roubováním a kořenovými řízky. Akát začíná plodit obvykle kolem 6. roku a semenné roky mívá každým rokem, nebo každý druhý rok. Pro generativní množení akátu ve školkách se osivo získává ručně trháním lusků nebo mechanizovaně proséváním přibližně pěticentimetrové vrstvy nadložního humusu a půdy.
Počet semen v jednom kg čistého osiva se pohybuje mezi 52 000 až 53 000 ks. Počet dopěstovaných semenáčků na 1 kg osiva je 20 až 25 tis ks. Dormance osiva akátu je způsobena výhradně nepropustností osemení. Nejčastěji se používají tři způsoby předosevní přípravy: skarifikace osiva, macerace v kyselině sírové a konečně máčení osiva v horké vodě. Ve školkách na jednom hektaru produkční plochy by mělo být možné vypěstovat cca 200 až 250 tis. rostlin s výškou v rozmezí 40 až 90 cm a tloušťkou v kořenovém krčku 5–12 cm.
Autoři v článku uvádějí technologické postupy pro zalesňování akátem, zakládání akátových kultur, pěstování akátu pro energetické účely a pro produkci dřevní biomasy s krátkým obmýtím. Velmi podrobně popisují výchovu akátových porostů, jež jsou v běžných lesnických podmínkách do 10. až 15. roku schopné pružně reagovat na výchovné zásahy a rychle uzavírat rozvolnění zápoje.
Akát se pěstuje nejčastěji v čistých porostech, a právě pro akátové monokultury jsou vypracovány pěstební postupy. Ale v Maďarsku na písčitých půdách rostou i směsi s topolem bílým a borovicemi černou a lesní. Výškový přírůst topolu bílého je v daných podmínkách rychlejší než u akátu. Jedno z uspořádání porostní směsi tedy může být jednotlivé vtroušení topolu bílého do akátového porostu. Topoly v předrůstavé pozici tak budou profitovat z dusíku poskytovaného akátem. Akátové příměsi v borových porostech se přisuzuje meliorační účinek podporující mineralizaci humusu a oživení koloběhu živin v jinak pomalu se rozkládajícím nadložním humusu. Borovice ve smíšených porostech lépe rostou a jsou zdravější. V Rumunsku se akát místy pěstuje ve směsi se severoamerickou střemchou pozdní, a to na degradovaných písčitých půdách.
Obnovní těžba probíhá v akátových lesích výrazně dříve než u jiných dřevin. Na stanovištích s nejlepšími bonitami se mýtní těžba doporučuje ve věku 35–40 let. Na středních bonitách je doporučovaný věk pro mýtní obnovu 30 let a na stanovištích horších bonit kolem 20–25 let. Na nejlepších bonitách je akát schopný produkovat pilařské sortimenty s relativně značnou tloušťkou, která je odvislá od hustoty porostu. Při hustotě 450 kmenů/ha akát dosáhne výčetní tloušťky 25 cm za 21–25 let. Při počtu 660 kmenů/ha se na nejlepších bonitách uvažuje dosažení výčetní tloušťky 18 cm ve věku 14–17 let.
Ve druhé části článku se autoři zabývají metodami kontroly a likvidace akátu. Akát má řadu užitečných vlastností, ale v Evropě je nepůvodní a v mnoha ekosystémech je cizorodou invazní dřevinou, která ohrožuje cenná společenstva původních druhů. Pod termín „management“ tedy musejí spadat i postupy bránící jeho šíření, případně vedoucí k jeho likvidaci tam, kde představuje reálnou hrozbu pro cenné přirozené biotopy.
Nejúčinnějším aspektem ochrany prostředí před invazivností (nejen) akátu je prevence, velká míra odpovědnosti a předběžné opatrnosti. U řady hospodářsky zajímavých introdukovaných dřevin jsou to právě jejich biologické vlastnosti (nenáročnost, rychlý růst, výborné reprodukční schopnosti, odolnost atd.), které z nich mohou za určitých okolností vytvořit invazivní druh. Problémy, které s urputnými invazivními druhy vyvstávají, pak často převažují nad benefity, pro něž takové druhy byly do určitého prostředí zavedeny.
Akát u nás máme již více než 300 let a existuje s ním relativně dost zkušeností, takže je možné uplatňovat diferencovaný přístup s ohledem na konkrétní prostředí. Těmi nejzranitelnějšími biotopy vůči akátu jsou především reliktní bory, zakrslé doubravy a xerotermní bylinná společenstva. V sousedství nebo těsné blízkosti takovýchto biotopů by mělo být jakékoliv využití akátu vyloučeno. Tam, kde je akát již v kontaktu s takovými biotopy, kde začalo docházet k problémům s jeho invazivním šířením, nebo je z jiných důvodů potřeba akát nahradit a zabránit jeho zmlazení, je třeba přistoupit k jeho likvidaci. Existuje více metod a postupů likvidace akátu. V zásadě je možné tyto postupy rozdělit na mechanické, chemické a kombinované.
V provozních podmínkách je třeba z mechanických postupů likvidace akátu jednoznačně vyloučit jednoduché kácení nebo vyřezávání. Jsou to kontraproduktivní opatření, která naopak tvorbu výmladků podporují a zhoršují situaci, obzvláště pokud není zajištěna následná péče. Doporučit nelze ani vytrhávání mladých stromků, protože se zpravidla nepovede vytrhnout celý kořenový systém a segmenty kořenů, které zůstanou v zemi, začnou okamžitě obrážet.
Trvalá likvidace výmladků čistě mechanickou cestou po klasickém pokácení akátu na větší ploše je prakticky neproveditelná. I po mnohaletém úsilí spojeném s mechanickou likvidací výmladků je akát z pařezů schopen během jedné sezony obrážet a jeho kořenové výmladky jsou schopné expandovat do okolí.
„Celkově dosud není znám žádný způsob mechanické, chemické či kombinované mechanické a chemické likvidace akátu, který by byl proveditelný jednorázově bez potřeby následné i několikaleté kontroly stanoviště obvykle spojené s likvidací zbývajících výmladků nebo semenáčů zmlazujícího se akátu. Právě toto jsou důvody, pro které nelze akát v našich podmínkách pro konvenční lesnictví prozatím doporučit a proč je potřeba s touto dřevinou pracovat velmi opatrně a zodpovědně i ve speciálních kulturách a jednotlivých výsadbách mimo les.“ Upozorňuje na závěr jeden z autorů doc. Ing. Ivan Kuneš, Ph.D.
Článek vznikl v rámci projektu financovaného Hlavním městem Prahou č. DOT/54/12/013696/2018 „Zřízení výzkumného a demonstračního objektu pro přestavby akátových porostů“, projektu Národní agentury zemědělského výzkumu č. QK1920328 „Komplexní řešení obnovy a pěstování lesa v oblastech s rychlým velkoplošným hynutím lesa“ a projektu TA ČR č. TA04021671 „Zakládání a obnova lesa na rekultivovaných a ekologicky specifických lesních stanovištích a využití poloodrostků a odrostků nové generace“.
Celý článek „Trnovník akát – jeho množení, pěstování a likvidace“ vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu 1/2020 a lze si ho stáhnout na webu VÚLHM zde: https://www.vulhm.cz/files/uploads/2020/04/582.pdf
Kontakt: doc. Ing. Ivan Kuneš, Ph.D., Ing. Martin Baláš, FLD ČZU v Praze, Katedra pěstování lesů, e-mail: kunes@fld.czu.cz