Mikuláš Peksa, poslanec EP za Piráty: Uhlíkové clo – kdo znečišťuje, musí taky platit

Přezdívá se mu „uhlíková zeď“, vyvolává kontroverze, aniž by byly známy jeho přesné parametry a čelní představitelé Evropské unie si od něj slibují velké věci: od ochrany evropského průmyslu před levnou konkurencí ze zemí mimo EU po „vývoz“ evropské klimatické politiky za hranice starého kontinentu.

Řeč je o Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM), tzv. uhlíkovém clu.

V současné chvíli probíhají na půdě výborů Evropského parlamentu debaty o jeho možné podobě. Ve Výboru pro pro průmysl, výzkum a energetiku, jehož jsem členem, prošlo stanovisko k uhlíkovému clu nejtěsnější možnou většinou 37 hlasů.


Jakého druhu zboží by se clo mohlo týkat? A jak probíhá debata o jeho budoucí podobě?

Jak jsem nedávno psal v tomto článku (https://mikulas-peksa.eu/nove-evropske-dane/), Evropská unie se chystá v následujících několika letech k zavedení nových celoevropských daní. Příjmy z těchto daní mají jít přímo do pokladny Unie, a mohly by tak přispět ke splacení společné evropské půjčky ve výši 750 miliard eur na restart ekonomik evropských států po koronavirové krizi.

Kromě již rozebírané digitální daně, daně z nerecyklovaného plastu či daně z finančních transakcí je jedním z uvažovaných nových zdrojů také právě uhlíkové clo, resp. mechanismus pro vyrovnání uhlíku.


Jaké další záměry stojí za zavedením CBAM?


Dosažení cílů Green Dealu

Jedním z nejdůležitějších důvodů pro zavedení uhlíkového cla musí být dosažení klimatické neutrality Evropské unie do roku 2050. Clo by mělo primárně sloužit k tomu, abychom byli schopni zajistit, že ten, kdo emise vypouští, za ně také platí.

Evropská unie svým závazkem na radikální snižování emisí skleníkových plynů šla příkladem mnoha dalším zemím: k cíli být klimaticky neutrální se již například přihlásila také Čína (do r. 2060), Japonsko (do r. 2050) či Nový Zéland, k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 se zavázala také jihokorejská vláda s programem Green New Deal. Díky vítězství Joea Bidena v amerických prezidentských volbách je velice pravděpodobné, že ke klimaticky zodpovědné politice se vrátí také USA.

Pokud bude uhlíkové clo nastaveno správně, může sloužit také jako určitý stimul pro státy, které své výrobky chtějí dovážet do EU a v současné chvíli nemají nastaveny mechanismy na ochranu životního prostředí. Jedním z navrhovaných způsobů, jak využít část výnosů z uhlíkového cla, je podpora opatření v oblasti klimatu v rozvojových zemích.


Konkurenceschopnost evropského těžkého průmyslu a zamezení úniku uhlíku (carbon leakage)

Proč je potřeba evropské firmy chránit před neférovou konkurencí? Představte si třeba českého výrobce oceli, který musí buď platit drahé emisní povolenky nebo investovat do zelenější výroby, aby splňoval stále přísnější normy. Jeho potenciální konkurent mimo EU (třeba z Číny) ale tento problém neřeší, protože jeho vláda zatím nezavedla takto přísné limity ani jiná klimatická opatření. Výrobce ze třetí země tak může na světových trzích nabídnout nižší cenu, a tím přebrat českému producentovi zákazníky.

Dalším důsledkem současného tlaku na snižování emisí skleníkových plynů v evropském těžkém průmyslu je to, že již v současné době je ve většině členských států EU uhlíková stopa dováženého zboží větší než uhlíková stopa vývozu – jsou tzv. čistými importéry emisí. Požadavky na investice do ekologizace výroby v uhlíkově intenzivních průmyslech mohou navíc vést k tzv. „úniku uhlíku“ (carbon leakage): přesunu výroby do zemí, které nemají zavedeno danění uhlíku, a následný dovoz produktů do Evropské unie, čímž se výsledná stopa daného zboží ještě zvýší.

Právě proto chce EU zavést tento mechanismus, který upraví (odtud slovo Adjustment v názvu) cenu importovaného zboží tak, aby brala v potaz rozdílnou výši emisí CO2 a regulaci v oblasti životního prostředí. Výše této uhlíkového cla bude záviset na konkrétní zemi, odkud zboží pochází, a na typu výrobku. Daná země zároveň bude mít jednoduchý způsob, jak se clu vyhnout – například snížit své emise nebo zavést podobný systém emisních povolenek, jako je ten v EU.


Alternativa k systému volných emisních povolenek

Evropský systém pro obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) je momentálně hlavním motivačním nástrojem pro snižování emisí skleníkových plynů v rámci EU. Zjednodušeně funguje tak, že jako producent emisí si koupíte „odpustky“ za znečištění, které vypouštíte a které za vás musí někdo jiný někde jinde řešit. Část povolenek dostanou firmy zdarma, další si mohou koupit na trhu nebo v aukci. Celý systém je v reálu trochu komplikovanější, ale všeobecně existuje shoda na tom, že je poměrně efektivní.

Otázkou zůstává, zda zachování EU ETS v současné podobě bude dávat smysl i po zavedení CBAM. Podle místopředsedy Evropské komise Valdise Dombrovskise by tím mohlo dojít k jakémusi zdvojení zvýhodnění evropských firem: dostaly by volné povolenky na výrobu emisně náročných produktů a ty samé produkty by pak byly předmětem uhlíkového cla v rámci importu ze zahraničí. Smysl by tak dával například návrh na převedení volných emisních povolenek do nového systému.

Revize systému emisních povolenek je, stejně jako zavedení uhlíkového cla, v pracovním plánu Komise na rok 2021. O obou nástrojích v současné chvíli probíhají debaty a veřejné konzultace a jejich přesnější podobu budeme znát na jaře příštího roku.


Co uhlíkovému clu stojí v cestě?

Není to poprvé, co se téma uhlíkového cla v Evropské unii projednává. Původní návrh z pera francouzského prezidenta Jacquese Chiraca z roku 2007 ale tehdy zamítla sama Evropská komise. Chiracovi následovníci však myšlenku neopustili a v loňském roce ji předsedkyně EK Urusla von der Leyen zmínila v projevu k představení plánu Zelené dohody pro Evropu.

Jak jsem již řekl v úvodu, v současné chvíli se o podobě CBAM jedná na půdě výborů Evropského parlamentu. Jde o zcela nový, nevyzkoušený a složitý mechanismus a je naprosto bezpodmínečně nutné, aby jeho finální verze byla kompatibilní s pravidly Světové obchodní organizace (WTO).

Také vzhledem k tomu, že neexistuje jednotná mechanika výpočtu uhlíkové stopy složitějších výrobků, bude se CBAM pravděpodobně alespoň ze začátku týkat především producentů surovin, jako například oceli či cementu, ropných produktů nebo některých chemikálií.