Tiskové zprávy
Správa NP Šumava: Unikátní výzkum na Šumavě boří mýty o životě divokých prasat
O divokých prasatech se říká, že dlouho nevydrží na jednom místě, za noc naběhají desítky kilometrů. To jsou ale mýty. Evropsky unikátní projekt telemetrie černé zvěře, který se teď realizuje na Šumavě, zatím dokazuje pravý opak.
Zdržují se poblíž míst, kde najdou potravu. Ve většině případů se jedná o přikrmovací zařízení postavené lesníky. Veškerý jejich aktivní život během zimních měsíců zahrnuje pouze návštěvu krmeliště a následný odpočinek. Neudělají zbytečný krok navíc a za den tak ujdou sotva několik stovek metrů - tak lze shrnout první dílčí výsledky unikátního výzkumu s názvem - Management zvěře na Šumavě a v Bavorském lese, který na území Národního parku Šumava realizuje Jihočeská společnost pro ochranu přírody a myslivost o.p.s., ve spolupráci s Bavorským mysliveckým svazem a Fakultou lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity v Praze. Partnerem projektu je Správa NP a CHKO Šumava. Projekt, který je podpořený z operačního programu EÚS Cíl 3 ČR - Bavorsko je zaměřený na území česko-německého příhraničí. Sleduje pohyb prasat na území Jihočeského a Plzeňského kraje a v regionu Dolní Bavorsko.
„Ani jediný ze sledovaných divočáků nehledal potravu mimo krmeliště, netrávil čas hledáním přirozené potravy v lese nebo na loukách. K přežití zimy jim stačilo pouze to, co jim nabídli myslivci," shrnuje dosavadní poznatky Miloš Ježek z České zemědělské univerzity v Praze.
Šest divočáků dostalo na krk speciální obojek, který přesně sleduje to, co prase celý den dělá a kde se pohybuje. Odborníci tak sledují jejich život v přímém přenosu.
Území Národního parku Šumava je jednou z prvních oblastí v rámci Evropy, kde tento unikátní projekt funguje. Cílem celého projektu je doporučit efektivní opatření vedoucí k redukci početnosti černé zvěře, minimalizaci škod, které působí na zemědělských plodinách a též k omezení konfliktů s činnostmi člověka.
Díky telemetrickému sledování se lesníci v posledních letech dozvěděli mnohé o životě jelení a srnčí zvěře. Podařilo se například vyvrátit mýty o dalekých migracích jelenů a přesvědčení o teritoriálním chování srnčí zvěře.
Sledování těchto zvířecích druhů pomocí obojků s vysílačkou GPS má velkou výhodu - je poměrně snadné díky možnosti připnout obojek na jejich poměrně dlouhý a tenký krk. Obojek se dobře upevňuje a hrozí jen minimální riziko jeho ztráty.
Tělesná konstituce je u divokých prasat odlišná. Dlouho se nedařilo přijít na systém, jak na divočáka modul s GPS spolehlivě připevnit, než se podařilo vyvinout speciálně tvarovaný obojek, který umožňuje použití i u černé zvěře.
„Jak ukazují předběžné výsledky, myslivecký management bude zřejmě hrát výraznější roli v životě divokých prasat, než jsme si dosud mysleli. Očekáváme, že s příchodem jara budou divočáci svoji aktivitu zvyšovat. Jsme zvědavi, zda se nám podaří potvrdit či naopak vyvrátit historky slýchané mezi myslivci při posledních lečích a různých diskusích o vlastnostech černé zvěře, týkající se zejména její nestálosti, schopnosti urazit během noci několik desítek kilometrů a mnoho dalších argumentů, jimž se myslivci brání otázkám, proč s přemnoženými divočáky nic nezmůžou," tvrdí Miloš Ježek.
To se ale neděje v lesích ležících na území Národního parku Šumava.
Zdejší lesníci během zimy 2012/2013 plán lovu spárkaté zvěře splnili a stavy spárkaté zvěře mají pod kontrolou. Myslivecký rok se počítá od 1. dubna do 31. března roku následného. Během té doby parkoví lesníci ulovili 373 kusů černé zvěře.
„Loňský konec zimy byl teplotně velmi příznivý a pravděpodobně i díky tomu byl zaznamenán významný přírůst divokých prasat během roku. I velmi mladé bachyňky měly selata. Černá zvěř je řazena mezi predátory tetřevovitých a proto jsme museli navýšit její lov. Za existenci národního parku to nakonec byl nejvyšší počet," vysvětluje Adam Jirsa, který má na péči o lesní zvěř na území Národního parku Šumava na starosti.
Právě na území Národního parku Šumava odchytával Miloš Ježek se svými kolegy divoká prasata, kterým zde nasazovali obojek v rámci telemetrického výzkumu. K odchytu byla využita jak stálá odchytová zařízení, tak mobilní chytáky, dovolující přemístění podle aktuálního místa výskytu divočáků. Nebyl to ale jednoduchý úkol.
„O vitalitě šumavských divokých prasat svědčí případ kňourka, který se během jednoho týdne chytil dvakrát, ale vždy dokázal stěnu odchytového zařízení o výšce téměř dvou metrů přeskočit," popisuje Miloš Ježek.
Kam chodí divoká prasata na Šumavě během zimy?
Bachyně Marie - čtyř-až pětiletá bachyně byla označena v prosinci 2012. V té době vodila čtyři selata. Její domovský okrsek měl během tří zimních měsíců rozlohu 180 ha, přičemž celková minimální vzdálenost, kterou sledovaná bachyně ušla za poslední dva měsíce (tj. součet nejkratších vzdáleností mezi dvěma zaznamenanými body) byla 35 km. Marie tedy denně urazila průměrně 500 m. Po celou dobu sledování se zdržovala poblíž krmeliště - zalehávala ve vzdálenosti do 300 m. Měla tři oblíbená místa, kam odcházela zalehnout a jinam se téměř nevzdalovala. Na obr. 2-7 je zachycen její pohyb v průběhu jednotlivých dní během ledna a února. Zajímavé je, že Marie se nevzdálila dál než 3 km od místa odchytu.
Bachyně Stáňa - pěti až sedmiletou bachyni, která vodila dvě selata, se podařilo označit v polovině ledna 2013. Po označení se vydala do sousední honitby vzdálené asi 5 km, ale po třech dnech se vrátila do blízkosti místa označení a od té doby se zdržovala jeho v okolí. Po 14 dnech od označení se dokonce znovu chytila do stejného odchytového zařízení. Za sledované období má její domovský okrsek rozlohu 550 ha. Celková minimální vzdálenost, kterou urazila za poslední dva měsíce, činí 41,6 km (průměrně 700 m). Rovněž Stáňa se zaměřovala na návštěvu krmelišť a zbylou dobu trávila stabilně na několika oblíbených místech.
Kňourek Karel - tříletý kňourek se v průběhu zimy držel ve společnosti dvou až tří lončáků. Byl označen na začátku února 2013, poté se týden pohyboval v okolí místa označení, ale pak odtáhl do oblasti vzdálené asi 5 km. Jeho celkový domovský okrsek měl rozlohu 1260 ha, ale od doby, kdy odešel, stabilně využíval jen 230 ha. Denně urazil vzdálenost okolo 2,7 km. Každý den navštěvoval ohradu, v níž jsou chováni býci, kde hledal potravu. Pak odcházel na své odpočinkové místo, kde strávil zbytek dne a noci. V oblibě má tři až čtyři místa, která nepravidelně střídá.
Bachyně Kulhavka - druhá pěti až sedmiletá bachyně dostala jméno Kulhavka. Označit se ji podařilo na konci února 2013, v té době vodila čtyři selata. Dva dny po označení se vrátila na krmeliště, kde byla odchycena a od té doby ho pravidelně navštěvuje. Její domovský okrsek má rozlohu 130 ha, denně urazí průměrně 800 metrů. Její aktivita se podobně jako aktivita Marie dá shrnout do dvou hlavních bodů: prvním je krmeliště a druhým místo odpočinku. Kulhavka během 20 dní sledování nezměnila místo odpočinku a po celou dobu se vracela do zálehu ke „stejnému smrku".
Zdržují se poblíž míst, kde najdou potravu. Ve většině případů se jedná o přikrmovací zařízení postavené lesníky. Veškerý jejich aktivní život během zimních měsíců zahrnuje pouze návštěvu krmeliště a následný odpočinek. Neudělají zbytečný krok navíc a za den tak ujdou sotva několik stovek metrů - tak lze shrnout první dílčí výsledky unikátního výzkumu s názvem - Management zvěře na Šumavě a v Bavorském lese, který na území Národního parku Šumava realizuje Jihočeská společnost pro ochranu přírody a myslivost o.p.s., ve spolupráci s Bavorským mysliveckým svazem a Fakultou lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity v Praze. Partnerem projektu je Správa NP a CHKO Šumava. Projekt, který je podpořený z operačního programu EÚS Cíl 3 ČR - Bavorsko je zaměřený na území česko-německého příhraničí. Sleduje pohyb prasat na území Jihočeského a Plzeňského kraje a v regionu Dolní Bavorsko.
„Ani jediný ze sledovaných divočáků nehledal potravu mimo krmeliště, netrávil čas hledáním přirozené potravy v lese nebo na loukách. K přežití zimy jim stačilo pouze to, co jim nabídli myslivci," shrnuje dosavadní poznatky Miloš Ježek z České zemědělské univerzity v Praze.
Šest divočáků dostalo na krk speciální obojek, který přesně sleduje to, co prase celý den dělá a kde se pohybuje. Odborníci tak sledují jejich život v přímém přenosu.
Území Národního parku Šumava je jednou z prvních oblastí v rámci Evropy, kde tento unikátní projekt funguje. Cílem celého projektu je doporučit efektivní opatření vedoucí k redukci početnosti černé zvěře, minimalizaci škod, které působí na zemědělských plodinách a též k omezení konfliktů s činnostmi člověka.
Díky telemetrickému sledování se lesníci v posledních letech dozvěděli mnohé o životě jelení a srnčí zvěře. Podařilo se například vyvrátit mýty o dalekých migracích jelenů a přesvědčení o teritoriálním chování srnčí zvěře.
Sledování těchto zvířecích druhů pomocí obojků s vysílačkou GPS má velkou výhodu - je poměrně snadné díky možnosti připnout obojek na jejich poměrně dlouhý a tenký krk. Obojek se dobře upevňuje a hrozí jen minimální riziko jeho ztráty.
Tělesná konstituce je u divokých prasat odlišná. Dlouho se nedařilo přijít na systém, jak na divočáka modul s GPS spolehlivě připevnit, než se podařilo vyvinout speciálně tvarovaný obojek, který umožňuje použití i u černé zvěře.
„Jak ukazují předběžné výsledky, myslivecký management bude zřejmě hrát výraznější roli v životě divokých prasat, než jsme si dosud mysleli. Očekáváme, že s příchodem jara budou divočáci svoji aktivitu zvyšovat. Jsme zvědavi, zda se nám podaří potvrdit či naopak vyvrátit historky slýchané mezi myslivci při posledních lečích a různých diskusích o vlastnostech černé zvěře, týkající se zejména její nestálosti, schopnosti urazit během noci několik desítek kilometrů a mnoho dalších argumentů, jimž se myslivci brání otázkám, proč s přemnoženými divočáky nic nezmůžou," tvrdí Miloš Ježek.
To se ale neděje v lesích ležících na území Národního parku Šumava.
Zdejší lesníci během zimy 2012/2013 plán lovu spárkaté zvěře splnili a stavy spárkaté zvěře mají pod kontrolou. Myslivecký rok se počítá od 1. dubna do 31. března roku následného. Během té doby parkoví lesníci ulovili 373 kusů černé zvěře.
„Loňský konec zimy byl teplotně velmi příznivý a pravděpodobně i díky tomu byl zaznamenán významný přírůst divokých prasat během roku. I velmi mladé bachyňky měly selata. Černá zvěř je řazena mezi predátory tetřevovitých a proto jsme museli navýšit její lov. Za existenci národního parku to nakonec byl nejvyšší počet," vysvětluje Adam Jirsa, který má na péči o lesní zvěř na území Národního parku Šumava na starosti.
Právě na území Národního parku Šumava odchytával Miloš Ježek se svými kolegy divoká prasata, kterým zde nasazovali obojek v rámci telemetrického výzkumu. K odchytu byla využita jak stálá odchytová zařízení, tak mobilní chytáky, dovolující přemístění podle aktuálního místa výskytu divočáků. Nebyl to ale jednoduchý úkol.
„O vitalitě šumavských divokých prasat svědčí případ kňourka, který se během jednoho týdne chytil dvakrát, ale vždy dokázal stěnu odchytového zařízení o výšce téměř dvou metrů přeskočit," popisuje Miloš Ježek.
Kam chodí divoká prasata na Šumavě během zimy?
Bachyně Marie - čtyř-až pětiletá bachyně byla označena v prosinci 2012. V té době vodila čtyři selata. Její domovský okrsek měl během tří zimních měsíců rozlohu 180 ha, přičemž celková minimální vzdálenost, kterou sledovaná bachyně ušla za poslední dva měsíce (tj. součet nejkratších vzdáleností mezi dvěma zaznamenanými body) byla 35 km. Marie tedy denně urazila průměrně 500 m. Po celou dobu sledování se zdržovala poblíž krmeliště - zalehávala ve vzdálenosti do 300 m. Měla tři oblíbená místa, kam odcházela zalehnout a jinam se téměř nevzdalovala. Na obr. 2-7 je zachycen její pohyb v průběhu jednotlivých dní během ledna a února. Zajímavé je, že Marie se nevzdálila dál než 3 km od místa odchytu.
Bachyně Stáňa - pěti až sedmiletou bachyni, která vodila dvě selata, se podařilo označit v polovině ledna 2013. Po označení se vydala do sousední honitby vzdálené asi 5 km, ale po třech dnech se vrátila do blízkosti místa označení a od té doby se zdržovala jeho v okolí. Po 14 dnech od označení se dokonce znovu chytila do stejného odchytového zařízení. Za sledované období má její domovský okrsek rozlohu 550 ha. Celková minimální vzdálenost, kterou urazila za poslední dva měsíce, činí 41,6 km (průměrně 700 m). Rovněž Stáňa se zaměřovala na návštěvu krmelišť a zbylou dobu trávila stabilně na několika oblíbených místech.
Kňourek Karel - tříletý kňourek se v průběhu zimy držel ve společnosti dvou až tří lončáků. Byl označen na začátku února 2013, poté se týden pohyboval v okolí místa označení, ale pak odtáhl do oblasti vzdálené asi 5 km. Jeho celkový domovský okrsek měl rozlohu 1260 ha, ale od doby, kdy odešel, stabilně využíval jen 230 ha. Denně urazil vzdálenost okolo 2,7 km. Každý den navštěvoval ohradu, v níž jsou chováni býci, kde hledal potravu. Pak odcházel na své odpočinkové místo, kde strávil zbytek dne a noci. V oblibě má tři až čtyři místa, která nepravidelně střídá.
Bachyně Kulhavka - druhá pěti až sedmiletá bachyně dostala jméno Kulhavka. Označit se ji podařilo na konci února 2013, v té době vodila čtyři selata. Dva dny po označení se vrátila na krmeliště, kde byla odchycena a od té doby ho pravidelně navštěvuje. Její domovský okrsek má rozlohu 130 ha, denně urazí průměrně 800 metrů. Její aktivita se podobně jako aktivita Marie dá shrnout do dvou hlavních bodů: prvním je krmeliště a druhým místo odpočinku. Kulhavka během 20 dní sledování nezměnila místo odpočinku a po celou dobu se vracela do zálehu ke „stejnému smrku".
Vydání tohoto textu bylo podpořeno z Revolvingového fondu Ministerstva životního prostředí ČR. Za obsah je zodpovědná výhradně redakce serveru Ekolist.cz a nelze jej v žádném případě považovat za názor MŽP.
Tento článek patří do kategorie |
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
