Tasmánský čert začal vzdorovat rakovině

Budoucnost proslulého tasmánského čerta čili ďábla medvědovitého se možná projasňuje. Tento vačnatec, jemuž hrozilo vyhubení v souvislosti s nakažlivou formou rakoviny, vykazuje známky adaptace, které dávají naději, že tento unikátní druh nevyhyne. Píše o tom agentura AFP.

Evoluce se obvykle měří na tisíciletí. Avšak u těchto čertů žijících v horách na ostrově Tasmánie při jižním pobřeží Austrálie byly pozorovány zásadní změny. Noční masožravý vačnatec s černou srstí, známý tím, že vydává silný pach, když je stresován, je od roku 1996 postižen přenosnou chorobou, obličejovým nádorem, který je téměř ze 100 procent smrtelný a který zdecimoval 85 procent populace.

Rakovina sice není běžně nakažlivá, ale u některých zvířat tomu tak není. Rakovinu si mezi sebou přenášejí ďáblové medvědovití, když se perou nebo když se páří. Vačnatci jsou velmi agresívní a mají mohutné čelisti.

Pak zvíře nakažené rakovinou tváře zemře hladem, protože se nedokáže kvůli nádoru nažrat.

Vědci však zjistili, že se vačnatec, jehož současná populace dosahuje 15.000 až 18.000 kusů, začíná bránit, neboť byly konstatovány první známky imunitní reakce.

Nemoc zůstává stále skoro vždy smrtelná a vědci studují případný druhý kmen, ale poprvé byla zjištěna přítomnost protilátek u těchto zvířat. A více než dva tucty tasmánských čertů, u nichž se tato rakovina vyvinula, přežily.

"Pozorovali jsme, že zvířata, která nemoc dostala, mnohem déle přežívala. U malého počtu zvířat nádor ustupuje, jinak řečeno, čert se dokáže z rakoviny uzdravit," říká Rodrigo Hamede z Tasmánské univerzity.

Experti rovněž konstatovali, že se díky změně chování vačnatců populace stabilizuje. "Předtím populace silně klesala a bylo tu riziko, že zvíře vyhyne," uvádí Chris Coupland z rezervace Devils@Cradle.

Rezervace se rozkládá v národním parku Cradle Mountain. Má být jakousi Noemovou archou, jejímž úkolem by bylo chránit populaci tasmánských čertů před rizikem nákazy. Umožňuje návštěvníkům pozorovat jinak velmi plaché zvíře, které v přírodě jinak neuvidí.

"Riziko vyhubení tu je stále," říká Chris Coupland a hraje si se dvěma malými čertíky, které sám odchoval. Uvádí však mnoho příznivých okolností, například to, že čerti začínají plodit mláďata v mladším věku a že samičky hárají často více než jednou za rok. "To je velmi povzbudivé," dodává.

Pohlavní zralost čertů tedy podle něho nastupuje rychleji než dříve. To možná souvisí s tím, že v souvislosti s poklesem populace mají vačnatci více potravy, a to umožňuje mladým dosáhnout rychleji váhy nezbytné k plození. Zdá se, že se nyní páří v jednom roce, zatímco dříve to bylo spíše ve dvou letech. Tyto tendence pomáhají stabilizovat populaci.

Také člověk přispívá k ochraně druhu. DNA čertů se ukládají do banky, a to umožňuje některým specializovaným centrům vybírat jedince pro reprodukci a přispívat ke genetické rozmanitosti.

Riziko vyhynutí by se stalo reálným, kdyby populace klesla pod hranici 10.000 jedinců. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje tasmánské čerty za ohrožený druh.

Smutný osud, jenž byl jejich údělem v kontinentální Austrálii, musí sloužit jako odstrašující příklad. Čerty odsud vyhnalo původní obyvatelstvo a psi dingo. Vyhubení vakovlka tasmánského známého jako tasmánský tygr ve 30. letech minulého století rovněž ilustruje toto riziko.

Podle Rodriga Hamedeho je však překvapivá rychlost adaptace čertů důvodem k optimismu. Mohlo by to rovněž přispět ke studiu léčby rakoviny u člověka.

---

reklama

---