Australský program na záchranu vzácného bandikuta vypadal jako úspěch. Než se ukázalo, že je to docela průšvih

Záchranný program drobného všežravého vačnatce bandikuta byl dlouho prezentován jako úspěch australské ochrany přírody. Ale ukázalo se, že se Australané přepočítali. Nebo spíše nedopočítali: do rezervací vysazovaný bandikut se totiž ukázal být jen jedním z pěti vymizelých druhů, a na spoustu cílových lokalit navíc vůbec nepatřil. Píše o tom Guardian.

S poněkud nepříjemným odhalením přišli výzkumníci Západoaustralského muzea. Na základě analýz DNA a lebečních ostatků bandikutů uložených v depozitářích upozornili na fakt, že území Austrálie se nevyskytoval jen jeden druh západního pruhovaného bandikuta, ale hned pět. A i když byly tyto druhy blízce příbuzné a podobné vzhledem a velikostí, každý byl přeci jen trochu jiný. Je to problém? V teoretické i praktické rovině značný.

Návrat ze zapomenutí

Z pětice zmíněných druhů se totiž současnosti dožil jediný, který přežil jen díky svému výskytu na izolovaných lokalitách ostrovů Bernier a Dorre. A od roku 2000, kdy zde byl znovu objeven, vyvíjeli ochránci přírody, chovatelé a biologové nemalou snahu o jeho návrat na pevninu. Postupovali přitom plně v souladu s doporučenou praxí a tak se brzy do vymezených rezervací na jihu Austrálie podívali první bandikuti. Tehdy to ještě byla dobrá zpráva.

Zmíněný bandikut prostě zmizel z australského kontinentu v průběhu čtyřicátých let minulého století (v důsledku predačního tlaku a intenzivního zemědělského hospodaření), a teď se ho podařilo navrátit zpět. Nebo ne? K pochybnostem zprvu nebyl důvod, ale když si nechal kurátor zoologických sbírek muzea Kenny Travouillon naposílat bandikutí vzorky z depozitářů v Paříži a Londýně, silně znejistěl.

Tenhle na jih nepatří

Ukázalo se, že z ostrovů „zachránění“ bandikuti byli doma jen při západním pobřeží, přibližně od Onslow po Žraločí zátoku. A populace dalších čtyř druhů měly své vlastní regiony výskytu. „Jinými slovy, vysazený bandikut se neměl do jižní Austrálie vůbec dostat, protože sem nepatří,“ říká manažerka jihoaustralské rezervace Kath Tuftová. Mimo zónu svého přirozeného výskytu se tu zatím dostalo přes 2000 odchovaných jedinců.

Z definice je reintrodukce, návrat druhu, úmyslné vypuštění v zajetí odchovaných jedinců určitého druhu zpět do volné přírody, na místo, odkud vymizeli. Vypouštět ale druhy nepůvodní (případně deponovat ty původní na místa, kam historicky nepatří) je už trochu na hraně a profesionalitou to zrovna nezavání. Problémy mohou být s genetickou čistotou populací, nebo s legálností celého procesu.

Jeden zachráněný, čtyři vyhynulí

„V podstatě jsme tedy neudělali reintrodukci, ale čistě introdukci,“ dodává Tuftová. „Zavlekli jsme druh mimo jeho přirozenou zónu výskytu.“ A jak podotýkají i vědečtí pracovníci muzea, je vlastně velké štěstí, že na jihu Austrálie už dnes žádní jiní bandikuti nežijí. Za vytváření hybridních zón by si skutečně nikdo pogratulovat nemohl. Travouillon ještě upozornil na zajímavou souvislost, která se s jeho trochu nešťastným objevem přímo pojí.

„Měli jsme tu jeden kriticky ohrožený a vymírající druh bandikuta. A teď tu místo toho máme jeden kriticky ohrožený a zachraňovaný druh a k němu čtyři již vyhynulé. Naše bilance je tedy mnohem horší, než jsme vůbec tušili. Budeme se muset podrobněji podívat na živočichy, které jsme za posledních 200 let vyhubili. Třeba jich bylo díky rozrůzněnosti druhů mnohem víc. A o ty, co jsou ohrožené, se budeme muset začít lépe starat.“

---

reklama

---